Časopis Karmel

Terezie z Lisieux a Panna Maria
Sestra M. Milada od Spasitele světa, OCD (1. část)

Krátce před svou smrtí, v květnu 1897, Terezie ve své dlouhé básni o 25 slokách vyslovuje, jaké místo v jejím životě zaujímala Panna Maria, napíše svůj mariánský testament. Báseň skládá spontánně, i když se k jejímu sepsání dlouho připravovala, jak svěřuje své sestře Celině: "Musím ještě, než umřu, některé věci udělat. Vždycky jsem snila o tom, že vyjádřím v písni, co vše mám na mysli, když přemýšlím o Panně Marii."¹

pozn. 1 / Srov. Guy Gaucher, Životopis Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství 1997, str.168.
Zkratky použité v tomto článku: Rk A - Rukopis A / AS - Autobiografické spisy, ŽS - Žlutý sešit / VŽ - Vstupuji do života, TB - Tereziiny básně, DT - Tereziiny dopisy, TM - Tereziiny modlitby

Zároveň ji však píše i na prosbu své rodné sestry Marie od Nejsvětějšího Srdce, které už Terezie napsala Rukopis B. Oba dva texty jsou spolu svázané. Jejich refrénem je: "miluji tě".
Jestliže rukopis B je závětí a chvalozpěvem na lásku k Ježíšovi, pak tato báseň vyzpívá "Proč miluji tě, Maria" (TB 54). Tato dvojí láska je pro ni neodlučitelná. V centru Tereziina života je Ježíš, ale po jeho boku stojí vždy Maria jako jeho Matka. To je její nejvznešenější titul: "Je více Matka než Královna"²(srov. ŽS 21.8.3/VŽ 117).

pozn. 2 / Tyto dva tituly nechce Terezie dávat do protikladu, ale zdůrazňuje Mariin aktivní postoj ve vztahu k nám. Královna je ta, jíž se klaníme, ale matka se o nás stará.

Jako Matka nám Maria dává Ježíše a nás dává Ježíši. Vše vztahuje k němu, nikdy si nepodržuje své děti pro sebe. Proto nikdy nemůžeme přehnaně milovat Marii, když v ní a zároveň s ní milujeme ve všem Ježíše. "Nevěř, že miluješ svatou Pannu příliš, nikdy ji nebudeš milovat dost, a Ježíš bude velmi spokojen, neboť svatá Panna je jeho Matka" (DT 92).³

pozn. 3 / Marii Guérinové, 30.5.1889.

Z toho můžeme pochopit, že v Tereziině životě Panna Maria zaujímala význačné místo, i když Terezie nebyla jednoznačně "mariánská duše", nýbrž duše kristocentrická - a to právě díky jejímu kristocentrismu. Maria je pro ni neoddělitelná od Ježíše. Hovoří o ní 239x, nejvíce v básních (z 54 básní je 8 věnovaných Panně Marii a dalších 16 ji jednou nebo vícekrát zmiňují), jí věnuje první a poslední báseň, první i poslední modlitbu.

Tereziin nový pohled na Marii

Tereziina nauka o Marii je stejně originální jako její pohled na Boha. Jestliže v období zdůrazňování Boží spravedlnosti tato karmelitka objeví primát milosrdenství, stejně tak při zveličování Mariiny mimořádnosti ji Terezie naopak vidí jako malou, prostou a pokornou. Instinktivně se brání všem triumfalistickým kázáním, která ukazují jedině Mariinu velikost a privilegovanost, opírajíce se nejčastěji o apokryfy, které jsou přeplněny zázračností a neobvyklostí. Terezie naproti tomu hledá v evangeliu, které ukazuje Marii v celé její obyčejnosti, blízkou následování. Odhaluje tím největší, kazateli zapomenuté privilegium, výsadu chudoby a malosti, která byla tak charakteristická pro pozemský život Ježíše a Marie. Malost a chudoba jsou srdcem evangelia, jeho pravou realitou.

"Když tvůj život ve svatém evangeliu rozjímám,
odvažuji se hledět na tebe a přiblížit se ti.
Není mi těžké věřit, že jsem tvá dcera:
smrtelnou a trpící⁴ jako sebe tě vidím" (TB 54, 2).

pozn. 4 / V době své nemoci reaguje na jeden dopis kněze, který tvrdí, že Panna Maria nepoznala ze zkušenosti tělesné utrpení: "Když jsem se dnes večer dívala na svatou Pannu, pochopila jsem, že to není pravda; pochopila jsem, že trpěla nejen v duši, ale i v těle. Hodně vytrpěla na cestách, zimou, horkem, únavou. Častokrát se postila. ...Ano, ona ví, co je to trpět. ...Ale možná, že je to ode mne špatné chtít, aby svatá Panna znala utrpení? Ode mne, která jí mám tak ráda!" (PR 20.8.11/Vs 114).

Díky tomu se Terezie nemusí Marie bát, jsou si podobné ve slabosti. Z toho, jak Marii líčí, můžeme poznat Tereziin ideál svatosti, který mohou následovat všechny "malé duše".
Z nespokojenosti s tehdejšími homiliemi (Terezie se na smrtelném lůžku přizná, že se jí nelíbilo ani jedno kázání o Panně Marii),⁵

pozn. 5 / Karmel je přitom mariánský řád, takže jich musela slyšet hodně.

proto sama měsíc před smrtí předkládá svým sestrám "kázání", v němž shrnuje vše, co si o ní myslí: "Jak ráda bych se stala knězem, abych mohla kázat o Matičce Boží. Jedenkrát by mi to bylo stačilo a řekla bych vše, co si o tom myslím.,
Nejprve bych byla vysvětlila, jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla svatá Panna do chrámu obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky; zatímco ona tam možná šla docela prostě z poslušnosti k rodičům. Proč také říkat, vzhledem k prorockým slovům starce Simeona, že svatá Panna měla od této chvíle stále před očima utrpení Ježíšovo? ,Meč bolesti pronikne tvou duši,' řekl jí stařec (Lk 2,35). Nebyla to tedy slova pro přítomnost, vidíte dobře, Matinko; byla to všeobecná předpověď pro budoucnost. Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z víry jako my, dokázat to z evangelia, kde čteme: ,Nepochopili, co jim řekl' (Lk 2,50). A jiné místo, stejně tajemné: ,Jeho rodiče užasli nad tím, co o něm bylo řečeno' (Lk 2,33). Tento úžas předpokládá jisté překvapení, nemyslíte, Matinko?
Víme dobře, že svatá Panna je Královnou nebe i země, ale je více Matkou než Královnou a kvůli jejím přednostem není třeba říkat, že zastiňuje slávu všech svatých, jako když při východu slunce blednou hvězdy. Můj Bože, jak je to podivné! Matka, která zastíní slávu svých dětí! Já si myslím pravý opak, věřím, že ještě více zvýší zář vyvolených.
Je dobře mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom a jestli v nějaké řeči se od začátku až do konce musí volat a říkat: ,Ach, ach!', je to přehnané! Kdo ví, zdali by s takovou nedošla nějaká duše až tam, že by pocítila jakousi cizost ke stvoření tak výjimečnému a neřekla by si: ,Jestli je to tak, raději jít do koutečku a svítit tam, jak se dá.'
Co má svatá Panna navíc, je to, že nemohla hřešit, že byla vyňata z prvotní viny, z druhé strany měla však zase menší štěstí než my, protože neměla svatou Pannu, kterou by milovala; a to je taková blaženost navíc pro nás, o jakou blaženost méně je to pro ni! Ostatně ve své písni ,Proč tě miluji, ó Maria!' vyslovila jsem všechno, co bych o ní řekla v kázání." (ŽS 21.8.3/ VŽ 116-117; srov. také ŽS 23.8.9/VŽ 120).

Mariánské události v jejím životě

Tento Tereziin pohled na Marii je výsledkem nejen jejího hlubokého meditování Písma, ale i osobní zkušenosti. Pro celou Martinovu rodinu byla typická důvěrná úcta k Panně Marii; všechny děti dostaly její jméno. Socha Panny Marie (dnes známá jako "Panna Maria úsměvná") byla centrem domácí liturgie, rodiče i děti se před ní scházeli ke společné modlitbě. V květnu byla obklopena spoustou zeleně a květů.
Zelie Martinová vděčila Panně Marii za zvláštní vnuknutí ohledně výroby alençonských krajek a též za uklidnění po smrti malé Helenky. Tehdy cítila výčitky svědomí, jestli její dcerka kvůli ní netrpí v očistci, protože k ní nezavolala zpovědníka, když ta krátce před smrtí maličko zalhala. Obrátila se k Panně Marii a uslyšela tajemný hlas: "Je tady, vedle mne!"⁶

pozn. 6 / Srov. Pierre Descouvemont, Helmuth Nils Loose - Terezie a Lisieux, Karmelitánské nakladatelství 1997, str.18.

Tuto svou intimní zkušenost matka Zelie jistě předávala svým dětem. Ludvík Martin zase v dobách vážných nemocí svých dětí často chodíval na poutě do různých mariánských svatyní, aby tam vyprosil jejich uzdravení. Obzvláště jeden kostel je těsně spojený s Martinovou rodinou - a to chrám Panny Marie Vítězné v Paříži. Díky modlitbě v něm si Terezčin otec i strýc zachovali víru v době studií v tehdy už zesvětštělé Paříži. Tento chrám byl později těsně spojen i s Tereziiným životem. Panně Marii Vítězné věnovala karmelitka i jednu ze svých básní, v níž prosí za svého bratra misionáře (TB 35).⁷

pozn. 7 / Je to báseň Naší Paní Vítězné, Královně panen, apoštolů a mučedníků. Terezie ji napsala 16.7.1896 pro sebe a P. Roullanda. Řeholní kongregace, jejímž byl členem, vzývala Pannu Marii těmito tituly a on sám v chrámu Panny Marie Vítězné v Paříži sloužil jednu ze svých prvních mší.

Rodinná atmosféra tedy ovlivnila i poslední z Martinových dcer, Marii Františku Terezii. Už po první zpovědi v pěti a půl letech psala: "Vzpomínám si, že první ponaučení, kterého se mi dostalo, mě vyzývalo k pobožnosti k svaté Panně. Předsevzala jsem si, že zdvojnásobím svou něžnost k ní" (Rk A 16v/AS 43).
Avšak událost, která zásadně poznamenala její vztah k Panně Marii, byla smrt maminky. Tak Terezie ve čtyřech a půl letech ztrácí pocit bezpodmínečného přijetí, bezpečí a tepla domova. Celých deset let bude Terezie prožívat tuto bolestnou ztrátu a zároveň hledat novou vnitřní jistotu a ochranu. Maličká se sice na čas upne na svou sestru a "druhou matku" Pavlínu, ale i tu ve svých devíti a půl letech ztratí.

Úsměv svaté Panny

Terezie poznává, že každý lidský vztah je křehký a narušitelný. Jistotu a bezpečí proto stále víc začíná hledat ve vztazích nadpřirozených, které ji nemohou zklamat. Už v sedmi letech si píše do modlitební knížky: "Blahoslavená Panna je moje matka a malé děti se obvykle podobají své matce."⁸

pozn. 8 / Jamart 274.

Ale hluboká rána, vzniklá matčinou smrtí a později ještě více prohloubená odchodem Pavlíny, ze které dívenka až onemocní "zvláštní chorobou", musí být vyřešena nebeským zásahem. Když už si příbuzní nevědí s Terezií rady, nechávají sloužit devět mší svatých u Panny Marie Vítězné v Paříži. A jsou vyslyšeni: "Když ubohá Terezka nenalézala žádnou pomoc na zemi, obrátila se také k nebeské Matce. Prosila ji z celého srdce, aby se nad ní ustrnula. Najednou se mi svatá Panna zjevila krásná, tak krásná, že jsem nikdy nic tak krásného neviděla. Její tvář dýchala dobrotou a nevýslovnou něhou.
Ale co mi proniklo až do hloubi duše, byl "úchvatný úsměv svaté Panny". Tehdy všechny mé strasti zmizely, z víček mi vytryskly dvě velké slzy a stékaly mi tiše po lících. Ale byly to slzy nezkalené radosti." (Rk A 30r/AS 66).
Je to jedna z mála mimořádných Tereziiných mystických milostí.⁹

pozn. 9 / Bylo to v neděli na slavnost Seslání Ducha svatého, 13.5.1883.

Celý život bude Maria díky této příhodě pro Terezii především Pannou úsměvu, Matkou, která jí zjevuje ve všech zmatcích a nejistotách nebeskou přízeň a ochranu. Proto i před smrtí, v době velkých pokušení proti víře, touží Terezie po tomto úsměvu a shrnuje pod něj obsah svého života od počátku do konce:
"Z rána mého života ses na mne usmála:
přijď a usměj se na mne, Matko, už je večer!" (TB 54, 25).
Vnitřně Mariin úsměv pocítí i v den prvního svatého přijímání (8.5.1884): "Odpoledne jsem to byla já, kdo přednesl úkon zasvěcení svaté Panně. Bylo docela spravedlivé, abych mluvila jménem svých družek k nebeské Matce já, která jsem byla v tak útlém věku zbavena své matky pozemské! ...Vložila jsem do toho celé své srdce, když jsem k ní mluvila, když jsem se jí zasvěcovala, jako dítě, které se vrhne do náručí své matky a prosí ji, aby nad ním bděla. Zdá se mi, že svatá Panna se jistě podívala na svou květinku a usmála se na ni. Což právě ona ji neuzdravila svým viditelným úsměvem?." (Rk A 35v/AS 77).
Uzdravení ale není definitivní. Tím se stane až o vánoční noci roku 1886 a najde své konečné potvrzení v kostele Panny Marie Vítězné. Do té doby má Terezie výčitky svědomí, že o této zkušenosti, kterou chtěla udržet jako své tajemství, mluvila (srov. Rk A 31r/AS 67-68). Reakcí na to je i první psaná modlitba: "Má dobrá svatá Panno, učiňte, aby se vaše malá Terezie už nikdy víc netrápila" (TM 1).¹¹

pozn. 11 / Modlitbu napsala Terezie někdy v červnu 1884.

Teprve návštěva pařížského chrámu před poutí do Říma jí po čtyřech a půl letech (4.11.1887) přinese pokoj: "Ach, co jsem pocítila u jejích nohou, nemohla bych vypovědět. Milosti, které mi udělila, mě tak hluboce dojaly, že jenom slzy prozrazovaly mé štěstí jako v den mého prvního sv. přijímání. Svatá Panna mi dala pocítit, že opravdu ona se na mne usmála a uzdravila mě. Pochopila jsem, že bdí nade mnou, že jsem její dítě, a proto že jí mohu říkat už jen ,Maminko', neboť se mi to zdálo ještě něžnější než název ,Matka'." (Rk A 56v-57r/AS 120).
Takovým způsobem, teď už bez jakýchkoli mimořádných znamení, Terezie hluboce zakouší Mariinu lásku a odpovídá na ni celou svou láskou dětinnou. Tato láska, která si volí "Maminku" na rozdíl od "Matky", není v žádném případě něčím sentimentálním či infantilním. Je to podobná zkušenost, jako když později nazve Boha svým "tatínkem".(Srov. CS 81). Tehdy pochopí celou Ježíšovu lásku k Otci, s níž ho nazývá "Abba".