Nepravidelný, ale vytrvalý... (úvodník) | P. Gorazd, O.Carm. |
Nové vystižení karmelitánské spirituality: stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995. (4. část - dokončení) |
Christopher O'Donnell, O.Carm. |
Dotek Kristova Kříže | |
Odporučení umírajících Bohu | (oficiální text) |
Uvedení do četby knihy Ester | P. Gorazd Cetkovský, O.Carm. |
Dopisy Terezie z Lisieux | Terezie Brichtová, O.P. |
takový byl náš časopis v posledních dvou létech. Nevzdáváme své úsilí ani navzdory různým těžkostem a zádrhelům, protože stále chceme mít možnost přinášet karmelitánské podněty pro duchovní život i těm terciářům a sympatizantům, kteří nemají možnost být s námi v kontaktu přímo účastí na terciářských setkáních nebo při jiných příležitostech. Tyto bratry a sestry bych chtěl na začátku nového ročníku zvlášť pozdravit, popřát jim i všem našim čtenářům na přímluvu Panny Marie a všech našich svatých bratří a sester hojnost Boží milosti. A také Vás chci předem poprosit o trvalou shovívavost, vždyť kdo ví, co nás čeká letos?... Jedna změna je jistá: náš časopis by měl být rozesílán opět poštou, aby se jeho doručení k Vám zdržovalo co možná nejméně. (Ti pátravější a technicky vybavenější si již všimli, že jej lze číst i na našich internetových stránkách: www.karmel.cz.) A s touto novou nadějí na počátku nového ročníku si dovolujeme po delší době vložit do časopisu opět složenku, pomocí níž můžete na vydávání časopisu přispět. Kéž Vám Bůh odplatí všechnu Vaši podporu. Požehnané čtení!
P. Gorazd, O.Carm.
Obsah |
Tato závěrečná část se může zdát poněkud sporná. Jde tu o čtyři hodnoty, které nejsou zrovna silnými stránkami našeho života, či prvky, které (proto) máme na zřeteli a které pěstujeme. Ale ony jsou i kritérii - do té míry, pokud se podle nich řídí rozhodování týkající se našeho bratrství, našeho poslání a naší věrnosti našemu charismatu. Stanovy obsahují článek, vytyčující směrnice pro rozlišování v oblasti naší apoštolské služby.
Jde nám o:
Slovo Boží
Písmo zaujímá v naší tradici zvláštní postavení. Už v Řeholi desátá kapitola staví za základ našeho života
rozjímání o zákoně Páně. V devatenácté kapitole se požaduje, aby slovo Boží přebývalo v našem srdci, a v
předposlední kapitole se píše, že jsme vyučováni Písmem.
Už jsme si všimli, že ve středověku se dávala přednost studiu Písma (před ostatními obory). Znovuoživení
tohoto zájmu, k němuž došlo, má několik příčin. Jednou z nich je obrodné biblické hnutí v církvi, které
papež Pius XII. v roce 1943 svou encyklikou Divino afflante Spiritu oficiálně schválil a dal mu nový impuls
a které Druhý vatikánský koncil slavnostně potvrdil ve svých dokumentech a v následné liturgické obnově.
A v řádu byly celořádovými setkáními - radami provincií a generálními kapitulami - od poloviny 70. let
zprostředkovávány zkušenost z Latinské Ameriky a nové pastorální porozumění Božímu slovu, jak je předával
mezi jinými především Carlos Meesters. Také v různých provinciích, například v Itálii a v Holandsku, se
obnovil zájem o Písmo. Když se psaly stanovy, měli jsme s Božím slovem už bohatou zkušenost. Domnívám se,
že od tohoto okamžiku je Boží slovo rozhodujícím faktorem při přehodnocování opravdovosti našeho bratrství
a našeho díla.
Počínajíce tím, jak je to shrnuto Řeholi (čl. 11), nacházejí stanovy v Písmu inspiraci a světlo pro každou
oblast našeho života:
Rozlišování
S důrazem na Písmo těsně souvisí povolání k rozlišování. Slovo rozlišování je obsažné a často nepochopené, a
to je důvod, proč se ve stanovách používá málo, vlastně jen třikrát. Rozlišování může být charismatem,
zvláštním darem Ducha svatého, daným člověku, a ten pak instinktivně poznává, co je od Boha a co od jiného
ducha nebo od člověka. Jindy se slovo rozlišování používá v širším smyslu, a to když jedinec nebo skupina
vyjadřuje úsudky v duchu víry. Toto se do jisté míry dá naučit; charisma se naučit nedá, ačkoli i člověk
obdarovaný charismatem se musí učit užívat ho prozíravě a moudře. Stanovy používají slova k pojmu rozlišování
více nebo méně ekvivalentní, jako prorocké charisma, hledání Boží vůle, být osvícen Božím slovem, rozpoznávání
znamení časů.
Klíčový pohled stanov je, že musíme být lidmi, kteří se nechávají neustále učit Duchem svatým. Neustále
znamená: nemáme hotové odpovědi, a proto musíme neustále přehodnocovat svoje názory a jednání, být připraveni
je změnit nebo upravit. Máme se nechat učit: nejsme soběstační, nelze spolehnout se na své vlastní síly a
rozum. Jsme závislí na Duchu svatém. Toto vyučování bude zřídka probíhat prostřednictvím přímého vnuknutí,
spíše bude zprostředkováno slovem Božím, bratřími a sestrami, znameními časů, chudými lidmi a lidmi na okraji.
V souvislosti s rozlišováním mohou vyvstat různé obtíže. Lidé mohou mít rozdílné představy o tom, v čem vůbec
rozlišování spočívá: zda jde o charisma, nebo nějakou techniku, nebo nevyhnutelný a spolehlivý důsledek
upřímného dialogu. Rozlišování může být i zneužito, když ho lidé očekávají v nejzákonitějších a
nejosvědčenějších záležitostech. Je možné s ním též manipulovat, buď když lidé o něčem tvrdí, že to tak
rozlišili, nebo když popírají, že ke skutečnému rozlišení došlo. Je zajímavé, že v ignaciánské tradici se ke
skutečnému rozlišování požaduje druhý stupeň pokory, to znamená, že člověku je naprosto lhostejné, jaký bude
výsledek, pouze dbá, aby se stala Boží vůle. Pro tento postoj je nezbytná čistota srdce. V závěru kapitoly,
která se zabývá místem našeho řádu v církvi, je vysvětleno povolání k rozlišování.
"V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu dějin, my karmelitáni, podníceni Duchem, který působí v církvi, se snažíme přizpůsobit náš životní program novým podmínkám a usilujeme o porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve světle evangelia, našeho charismatu i našeho duchovního dědictví, a toto mohli vnášet do různých kultur" (čl. 13).Některé důležité pohledy stanov na rozlišování:
"Jako kontemplativní společenství hledáme Boží tvář také v srdci světa. (...) Bratrské společenství Karmelu se cítí živou součástí církve a dějin: jako společenství otevřené, schopné naslouchat svému okolí a nechat je klást otázky; ochotné přijímat výzvy dějin a dávat autentické odpovědi života podle evangelijních rad na základě vlastního charismatu" (čl. 21).
"Přiměřenému rozdělování pracovních úkolů a jejich přijímání společenstvím ať předchází rozlišování na různých úrovních" (čl. 33 - zde je tedy přímo použito slovo rozlišování).
"Abychom byli věrní svému povolání k životu v bratrském společenství, je nezbytné naše každodenní "obrácení k evangeliu". (...) Konkrétní formy obrácení je třeba hledat, a to především stálým rozlišováním, kdy na život pohlížíme ve světle evangelia, znamení doby a zkušenosti chudých" (čl. 40).
"Následovat poslušného Krista pro nás dnes znamená společně naslouchat Božímu slovu, přijímanému a žitému v církvi; umět číst "znamení časů", abychom rozpoznali Boží vůli dnes" (čl. 46).
"Naše poslušnost vůči Bohu se nás týká nejen jako jednotlivců, ale také jako komunity. Komunita je totiž místem, kde se Boží vůle hledá společně. V tomto hledání se učíme jedni od druhých a jsme spoluodpovědní za naslouchání Božímu slovu a za plnění Božího slova, přijímaného ve světle znamení časů a vykládaného podle charismatu Řádu" (čl. 47).
Toto kritérium rozlišování klade pak ve stanovách v celém jejich bohatství vážné požadavky na formaci. Protiví se přílišnému individualismu, který je chorobou naší společnosti. Jako kritérium je rozlišování možné jedině v kontemplativním bratrství uprostřed lidí; a naopak: toto charisma uskutečníme tam, kde žijeme, jedině skrze rozlišování.
Lidské hodnoty
Lidské hodnoty jsou pro náš život a pro naše poslání také kritériem. Je obtížné se o této oblasti vyjadřovat,
protože je v ní mnoho zkreslení. Často se mluví o nedostatku lidskosti v zasvěceném životě v předkoncilní
době. Vzpomínám si, jak mi asi před dvaceti lety jeden starší irský řeholník vyprávěl, jak se
dívá na minulost: "Když byl jmenován nový převor, vždycky jsme byli zvědaví, jestli bude špatný, nebo
ještě horší." A přece v praxi tu byla spousta lidskosti, i když se to mohlo ukázat teprve tehdy, když někdo
zestárl nebo onemocněl. Jak už jsem řekl, dříve byla láska zakódovaná a zašifrovaná.
Dnes vládne "kult sebe", modlářství naplnění. Lidé se stali ostražitými před dlouhodobými závazky, mají
sklon být štědří podle svých vlastních představ, až příliš citlivě poznají, když se něco dotýká jejich pohodlí
nebo zvyklostí. Mnoho mladých lidí se vyjadřuje tak, jako bychom měli téměř právo být naplněni. Toto právo
máme, ale vždycky to bude pod křížem.
Navzdory tomuto modlářskému kultu lidských hodnot a vážnému zanedbání zvěstování kříže, lidské hodnoty jsou
velmi důležité, o tom se začalo mluvit na Druhém vatikánském koncilu. Tuto tematiku nacházíme také ve stanovách
z roku 1971, které například již varují před nadměrnou prací. Současná řádová legislativa k tomu taky říká
mnoho podnětného, jenže to není vždy přijímáno. Zvláště si musíme dát pozor, abychom to, co je zde řečeno o
lidských hodnotách, nepojímali odděleně od dalších prvků - pouště, bratrství, kontemplace a poslání
(apoštolátu).
Myslím, že téma lidských hodnot není ve stanovách podrobně rozvinuto. Je důrazně načrtnuto, ale nejsou tu příliš nabídnuty nějaké prostředky. Myslím, že to představuje důležitou oblast hledání a zvláštní výzvu pro ty, kdo jsou pověřeni výchovou mladších bratří. Je třeba to vzít vážně, ale musíme také pochopit, že ne všechno, co se dělá ve jménu lidských hodnot, je ve shodě s hodnotami evangelia. Zde je nutné právě rozlišování.
Chudí
Posledním kritériem pro náš bratrský život a naše apoštolské poslání jsou chudí. Tento náhled se dočkal
rychlého rozvoje. Konventy bratří byly vždycky místy, kde se chudým dostávalo péče. Skutečnost, že k nám
chudí přicházejí, poukazuje na to, že nás vnímají a že od nás něco očekávají. Jednou z přitažlivých
charakteristik řádu je, že jsme nikdy nebyli příliš na očích. Kromě oblasti spirituality jsme měli málo
velkých teologů. Nebyli jsme důležití v historickém a kulturním vývoji evropské společnosti. Dokonce jsme se
vyhnuli i inkvizici. Ta měla své učené církevní právníky z řad františkánů a dominikánů. Rolí karmelitánů bylo
spíše utěšovat ubohé nešťastníky, kteří byli vedeni na popravu jako kacíři. Karmelitáni se chudým snažili
pomáhat nejčastěji tichým, skrytým způsobem.
Nynější významný rozvoj pozornosti vůči chudým můžeme klidně dát do časové souvislosti s přednáškou
peruánského teologa Gustava Gutiérreze v roce 1968. S ní vznikla teologie osvobození. Objevili jsme novou
teologii, která se nesnažila pouze porozumět skutečnosti, ale snažila se změnit situaci lidí společensky
závislých. Různé teologie osvobození se rychle rozvíjely. Říkám "různé", protože jich bylo mnoho. Zásadní
pro tyto teologie osvobození je zjistit, proč jsou lidé chudí nebo na okraji. Z mnoha stran a z mnoha důvodů
k nim vznikl odpor. Jedním důvodem, v poslední době méně použitelným, je skutečnost, že někteří zastánci
tohoto směru zpočátku používali jako prostředek analýzy marxismus. To stačilo, aby vznikla opozice. Je známý
výrok brazilského arcibiskupa Heldera Camary: "Dávám chudým jíst a nazývají mě světcem. Ptám se, proč jsou
chudí, a nazývají mě komunistou."
Tématy osvobození se z velké části zabývala setkání na úrovni celého řádu v období 1971-1987. I tu je patrný
vývoj. Chudí, nebo - jak je stanovy často nazývají - minores jsou dnes všichni, kdo jsou na okraji nebo nějakým
způsobem odcizeni. To neznamená jen materiálně chudé, ale i lidi odsunuté na okraj společnosti pro jejich
kulturu, pohlaví, sexuální orientaci, rasu, náboženství, nebo situacemi, kdy jsou na někom závislí,
násilím... Všichni utlačovaní našeho světa potřebují osvobození.
Za povšimnutí stojí ve stanovách také zmínky o tom, že se potřebujeme od chudých učit, že máme číst Bibli z
jejich - přínosného - úhlu pohledu. Když se Bible čte v brazilské chatrči nebo v latinskoamerickém slumu, je
to úplně jiná kniha. I chudí nám mohou ukázat, jak v Božím slově nalézají "dobrou zprávu".
To nám připomíná tezi z teologického institutu v Milltownu: "Hřích, ale ne hříšníci" (Sinn but no sinners).
Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom se měli podrobně zabývat devátou kapitolou stanov, nazvanou Apoštolské
poslání a uskutečňování spravedlnosti a míru na světě. Tato kapitola málem nebyla do stanov zahrnuta.
Především si uvědomme, že tato kapitola nás nabádá číst znamení časů a že ona sama nás v tom zároveň cvičí.
Zbývá všimnout si ještě, jak důležité je vidět chudé a vidět, co to znamená být chudý, coby kritérium pro
náš život. A jako formátory by nás zde měla zajímat ještě jedna věc. Měli bychom se zamyslet, proč téma
"Spravedlnost a mír" nezapustilo v našem řádě kořeny tolik jako jiná témata, rozpracovaná v sedmdesátých letech.
Závěr
Stanovy jsou i přes všechny chyby a nedostatky pozoruhodným pokusem představit životaschopnou karmelitánskou
spiritualitu pro dnešní dobu. Otvírají nové obzory, ale vyslovují i veliké výzvy. Jejich krásu se snažíme
uskutečnit v křehkosti našich komunit.
Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.
Obsah |
Tento obrázek stojí v Rituale romanum (ve vydání z roku 1937 v Řezně) v záhlaví oné části knihy obsahující obřad
svátosti pomazání nemocných a modlitby s nemocnými a za umírající. Po umělecké stránce je zjevný jeho novorománský
ráz. K porozumění zobrazenému výjevu znal klíč náš P. Jeroným (snad díky kapucínské výchově a tradici v jeho rodné
farnosti). A pak už stačilo vzít do ruky knihu Legenda aurea a nalistovat svátek Nalezení svatého Kříže:
"Jidáš (spravedlivý žid v době svaté Heleny) si potom podkasal roucho, začal ze všech sil kopat a v hloubce dvaceti
kroků nalezl tři kříže. Ihned je dopravil ke královně (tj. svaté Heleně). Protože však nedokázali rozlišit kříž
Kristův od křížů lotrů, vystavili je uprostřed města a čekali tam slávu Boží. A hle, když byl kolem deváté hodiny
kolem nesen na márách nějaký mrtvý jinoch, Jidáš máry zadržel položil na mrtvolu jeden kříž, pak druhý, avšak
mrtvý stále nevstával. Když však na něho položil třetí kříž, nebožtík okamžitě procitl k životu.
V Církevní historii se však čte, že když jedna z předních žen města ležela už napůl mrtvá, jeruzalémský biskup
Makarius k ní přiložil první a pak druhý kříž, avšak neměl žádný úspěch, pak však přiložil třetí kříž a žena se
okamžitě uzdravila a vstala s otevřenýma očima. Ambrož však říká, že Helena poznala pravý kříž podle nápisu,
který na něj dal připevnit Pilát; ten nápis prý tam nalezla a přečetla."(Jakub de Voragine,
Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, str. 180.)
A to jistě platí i pro nás a pro každého: "dotek Kristova kříže" křísí, uzdravuje, otvírá zrak...
Obsah |
Odporučení umírajících Bohu
(oficiální text)
V minulém čísle našeho časopisu jsem v dlouhém článku lopotně překládal a rozebíral modlitbu za umírajícího
bratra nebo sestru ve víře. Teprve poté jsem v novém vydání knihy Obřady pomazání
nemocných1 objevil v šesté
kapitole této knihy oficiální verzi těchto modliteb, tak jak je nyní schválena církevní autoritou.
Velice mě potěšila pobídka v článku 142 těchto obřadů: "Je proto třeba, aby i laici měli takové texty po ruce.
" Ve stejném přesvědčení jsem totiž psal svůj článek. Na druhé straně i dnes chci znovu podotknout, že
teprve praxe doprovázení umírajících nám každému ukáže, co z navržených modliteb a rad bude pro nás opravdu
použitelné a jak. Níže uvedený text je převzat z knihy Obřady pomazání nemocných s jedinou úpravou: texty Písma
nepřetiskujeme v plném znění (to si musíte dohledat sami ve svých Biblích), ale uvádíme jen souřadnice a k nim
jsem se pokusil vyjádřit krátce hlavní myšlenku úryvku, aby byla zjevná každému ještě dřív, než příslušný text
začne v Písmě hledat.
Kéž milosrdný Bůh každého z nás v situacích, do nichž nás tyto modlitby vybavují, vede zvláštní posilou Ducha
svatého!
P.Gorazd, O.Carm.
ODPORUČENÍ UMÍRAJÍCÍCH BOHU
Ostatní přítomní, i když snad už umírající není při vědomí, mají z těchto textů čerpat útěchu a učit se
chápat velikonoční smysl smrti křesťana. Doporučuje se také, aby to dávali často najevo i svým chováním a
označovali umírajícího znamením kříže na čele, kde byl označen křížem při křtu.
Iz 35,3-4.6c-7.10 | Výzva k důvěře v Hospodinovo vykoupení | |
Job 19,23-27a | Job věří, že nakonec uzří Boha | |
Žl 23 (22) | Hospodin je můj pastýř... | |
Žl 25 (24),1.4-11 | Prosba k Hospodinu a vyznání důvěry v něho | |
Žl 91 (90) | Hospodin je ochránce a vysvoboditel | |
Žl 115[113B],1-8 | Prosba k Hospodinu, nicotnost model | |
Žl 116[114],3-5 | Volání v tísni s vyznáním důvěry | |
Žl 121[120],1-4 | Pomoc přijde od Hospodina | |
Žl 123[122] | Odevzdaná prosba o smilování |
1 Kor 15,1-4 | Kristus zemřel za naše hříchy | |
1 Jan 4,16 | Poznali jsme lásku: Bůh je láska | |
Zj 21,1-5a.6-7 | Nová nebesa a nová země: Boží vítězství |
Mt 25,1-13 | Podobenství o deseti pannách | |
Mk 15,33-37 | Umírání Pána Ježíše na kříži | |
Mk 16,1-8 | Ženy u hrobu přijímají zprávu o vzkříšení | |
Lk 22,39-46 | Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě | |
Lk 23,42-43 | Příslib kajícímu zločinci: "Dnes budeš se mnou v ráji." | |
Lk 24,1-8 | Ženy u hrobu slyší od andělů, že Ježíš byl vzkříšen | |
Jan 6,37-40 | Pán Ježíš přislibuje vzkříšení tomu, kdo v něho věří | |
Jan 14,1-6.23.27 | Pán Ježíš je cesta, pravda a život |
1
Křesťanská duše,
vydej se na cestu z tohoto světa
ve jménu Boha, všemohoucího Otce,
který tě stvořil,
ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna,
který pro tebe trpěl,
ve jménu Ducha svatého,
který byl na tebe vylit;
kéž ještě dnes dojdeš pokoje
v příbytku u Boha na svatém Siónu
ve společenství
se svatou Bohorodičkou Pannou Marií,
se svatým Josefem
a se všemi anděly a svatými.
2
Odporoučím vás (tě), drahý bratře (drahá sestro), všemohoucímu Bohu,
odevzdávám vás (tě) tomu, který vás (tě) stvořil.
Vraťte (vrať) se tedy k svému původci,
který vás (tě) uhnětl z hlíny země.
Kéž vám (ti) při odchodu z tohoto života
vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí.
Kéž vás (tě) osvobodí Kristus, který byl pro vás (pro tebe) ukřižován,
kéž vás (tě) osvobodí Kristus, který za vás (za tebe) dal život.
Kéž vás (tě) Ježíš Kristus, Syn Boha živého, uvede do svého ráje.
On je pravý pastýř;
kéž ve vás (v tobě) pozná svou ovečku.
Kéž vás (tě) očistí ode všech hříchů
a připočte ke svým vyvoleným.
Kéž uvidíte (uvidíš) tváří v tvář svého Vykupitele
a kéž na věky věků požíváte (požíváš) blaženého patření na Boha.
Amen.
3
Bože, přijmi k sobě svého služebníka (svou služebnici),
neboť doufal(a) ve tvé milosrdenství a tvou spásu. Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici)
ze všeho soužení.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Noema za potopy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vyvedl Abraháma z chaldejského města Uru.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil Mojžíše z moci faraónovy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Daniela ze lví jámy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil tři mladíky z ohnivé pece a z rukou krutého krále.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi očistil Zuzanu ze lživého obvinění.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Davida z rukou Goliáše i krále Saula.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil Petra a Pavla z vězení.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici)
skrze našeho Spasitele Ježíše Krista ,
který pro nás podstoupil hořkou smrt a získal nám život věčný.
Amen.
4
Pane Ježíši Kriste, Spasiteli světa,
odporoučíme ti svého služebníka (tvou služebnici) N
a prosíme tě:
přijmi ho (ji) milostivě do radosti svého království,
neboť jsi pro něho (pro ni) sestoupil na tuto zemi.
Třebaže z lidské slabosti zhřešil(a),
nezapřel(a) trojjediného Boha, Stvořitele nebe i země,
ale věřil(a) v něj a klaněl(a) se mu.
Svatí Boží přátelé ať vás (tě) doprovodí.
Andělé Páně ať vám (ti) vyjdou naproti
a přijmou vás (tě) mezi sebe.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího.
Kéž vás (tě) přijme Kristus,
který vás (tě) zavolal.
* Kéž vás (tě) andělé k němu dovedou.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího. *
Ať vám (ti) dá Pán věčné odpočinutí
a věčné světlo ať vám (ti) svítí.
* Kéž vás (tě) andělé k němu dovedou.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího. *
Modleme se.
Do tvých rukou, Bože, svěřujeme našeho bratra (naši sestru) N,
neboť věříme, že žije, i když zemřel(a);
a prosíme tě:
ať mu (jí) všechno, čím se v lidské slabosti provinil(a),
tvá milosrdná láska odpustí.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
Nebo jiné texty z pohřebních obřadů.
Obsah |
Uvedení do četby knihy Ester
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Když jsme v prosinci v libocké farnosti chystali na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu, rozhodli jsme se zahájit tento velký mariánský svátek větším otevřením se Božímu slovu - četbou celé knihy Ester. Jde o stránky Písma, které můžeme snadno přijímat s myšlenkou na Pannu Marii a její roli v Božím plánu záchrany lidí ze hříchu. Skupinka děvčat si četbu předem připravila. Uvedení do četby této biblické knihy, které zaznělo ještě před samotnou knihou Ester, bych nyní rád nabídl k širšímu využití - i Vám čtenářům našeho časopisu. Věřím, že tyto myšlenky mohou obohatit Váš pohled na tuto knihu Písma a nově Vás zaujmout pro to, abyste ji brali do ruky a četli.
Nejdřív něco o knize samotné
Kniha Ester patří ke Starému zákonu, je tedy společným bohatstvím židů i křesťanů. Ve své řecké podobě
byla sepsána asi až ve druhém století před Kristem, je tedy mezi starozákonními knihami jednou z těch
nejmladších. Podobně jako knihy Tobiáš a Judit je odedávna knihou mezi židy i mezi křesťany hodně oblíbenou.
Židé rozdělují Starý zákon na knihy zákona, knihy prorocké a tzv. spisy. Kniha Ester patří mezi ony spisy,
přesněji k pěti knihám nazývaným megilot (svitky). Ty mají společné to, že každá z nich byla předčítána o
určitém židovském svátku (kniha Ester o svátku púrím). I když nový katechismus katolické církve o tradičním
třídění starozákonních knih nemluví, křesťané řadili knihu Ester mezi knihy historické, nebo dnes se jim
říká výstižněji: knihy výpravné. Obsah této knihy skutečně tvoří vyprávění, příběh, ale o přesné vylíčení
historických událostí tu nejde.
Děj knihy se odehrává v prostředí médské a perské vlády, v době po skončení babylonského zajetí židů. Ne
všichni židé se tehdy vrátili do vlasti, někteří zůstali v cizině a pro své náboženství a zvyky tam
zůstávali nápadným, cizorodým prvkem. Někdy vůči nim propukala nespravedlivá a krutá pronásledování.
A takové pronásledování chystá v knize Ester dvořan Haman, pobouřen chováním žida Mordokaje. Ale přímluva
královny, židovky Ester, způsobí, že den, který byl nejprve stanoven k pogromu na židy, určil král naopak
židům k tomu, aby mečem zahubili své nepřátele.
Kniha říká, že onen den záhuby židů, který se neuvěřitelně změnil v den jejich vítězství, byl stanoven losem.
Los se řekne hebrejsky púr a kniha Ester v ní popsanými událostmi odůvodňuje zavedení židovského svátku
púrím (což doslova znamená: losy). U židů se o tomto svátku skutečně kniha Ester pravidelně četla. Byl
a je to svátek hodně radostný, někteří říkají, že jde vlastně o jakýsi karneval.1
Každé vyslovení jména Haman bylo přitom prý provázeno hlasitými
projevy výsměchu a pohrdání, zatímco na jména Mordokaj a Ester reagovali posluchači potleskem a výkřiky
jásotu a radosti. Rabíni vysvětlují, že nešlo o vybíjení si negativních emocí, ale o posílení důvěry v Boha
Izraele a v jeho vysvobozující pomoc. Dnes se všeobecně má za to, že spojení knihy a svátku je až druhotné.
Svátek je starší a o jeho vzniku není mezi odborníky jednota.
Celou knihu si pohodlně poslechnout nebo jen souvisle si ji přečíst není tak snadné. V našich ekumenických
biblích najdete napřed text knihy Ester a potom - o pár desítek stran dále mezi knihami deuterokanonickými -
najdete ještě takzvané "přídavky k Ester". Kniha se totiž dochovala ve dvou verzích, které se od sebe liší.
Hebrejská verze knihy je starší, a stručnější. Řecky psaná verze knihy je především delší. Zatímco židé a
protestanté používají kratší verzi, katolická církev se drží textu delšího. Proto ekumenická bible uvádí
jednak kratší verzi, a pak jako dodatek i přídavky k Ester.
Aby to bylo ještě složitejší, i řecká verze se dochovala ve dvou rozdílných zněních. Jedno je to, které máme
v našich ekumenických biblích, to druhé se užívá v bohoslužebných knihách. Při bohoslužbě se ale z knihy
Ester čte jen modlitba Mordokajova a modlitba královny Ester.
Základní výpověď knihy
Je zajímavé, že hebrejská a řecká verze knihy Ester se od sebe liší nejen délkou. Text není pouze rozšířen o
přídavky, ale také převyprávěn. To s sebou přináší jemný posun v tom, kam vyprávění míří: hebrejská verze
knihy Ester vypadá - řečeno trochu provokativně - "bezbožně". Už velmi dávno si čtenáři všimli, že v
kratším textu nenajdeme ani jednou slovo Bůh, i když tu vše dění pevně řídí jeho
prozřetelnost.2
V tomto kratším znění kniha hlavně povzbuzuje židy, aby na obranu vlastního národa byli ochotni nasadit
všechny své síly. Rozumí se: své lidské síly. Naopak delší a mladší podoba knihy počítá výslovněji s pomocí
shůry - od Boha. Nejdůležitějšími mezi oněmi přídavky jsou proto modlitba Mardokajova a modlitba Esteřina k
Hospodinu za záchranu židů.
Podobně můžeme vnímat i význam ostatních přídavků. Také Mordokajův sen, který stojí v úvodu knihy, a výklad
tohoto splněného snu v samotném závěru knihy mají čtenářům jasně ukázat, jak má Bůh vše ve své režii a moci.
A jestliže další dva přídavky obsahují znění dopisů, rozesílaných královým jménem do všech zemí jeho říše,
nemusíme v tom vidět úsilí zdůraznit (jakoby citací historických dokumentů) spolehlivost líčených událostí.
Květnatý jazyk královských výnosů poskytuje možnost promluvit o významu popisovaných událostí v co nejširším
jejich společenském rozměru a slavnostním způsobem.
Podobně jako na jiných místech Starého zákona může nás i zde zaskočit samozřejmá, mstivá krutost, která z
této knihy promlouvá. Jde přitom o podobné smýšlení, jaké projevují zmíněné reakce židovských posluchačů při
svátečním předčítání této knihy. Uvědomme si dobře, že kniha Ester je psána v době, kdy židé už ztratili
samostatnost, vyvolený národ žije v područí cizinců a pohanů. Siláckým líčením pomsty chce kniha v utiskovaných
židech posílit jejich národní a náboženské sebevědomí, jejich touhu po svobodě a důvěru v Hospodina. Ostatně
opakované zmínky, že židé při odplatě nesáhli kořistivě na majetek svých nepřátel, dávají najevo, že jim
nešlo o zájmy pozemské. Kromě toho můžeme celý popisovaný zvrat událostí sledovat s myšlenkou na to, jak
násilí plodí další násilí. Kniha Ester není jediné a konečné slovo Písma k tématu odplaty. Nový zákon k tomu
ještě řekne své.
Ester jako předobraz Panny Marie
My svou pozornost chceme zaměřuit také na to, v čem můžeme v Ester spatřovat předobraz nebo symbol Panny
Marie. V umění velmi oblíbenou scénou bylo v tomto ohledu vyvolení a korunování královny Ester. Křesťané
odedávna rádi přemítali o výsadách Panny Marie, o obdarování, kterého se jí od Boha dostalo. To, že Maria
jediná byla předem uchráněna dědičného hříchu, je takovou velkou výsadou. A narážka na toto privilegium byla
již odedávna spatřována v textu knihy Ester. Pro všechny královy poddané platil zákon, že nejsou hodni
přiblížit se k němu do jeho paláce. Jinak zahynou. Ale Esteře král říká: "Ono nařízení je jen pro obecný
lid", podle latiny doslovněji: "Ten zákon neplatí pro tebe, ale pro všechny ostatní..." A stačilo i jen
maličko zbožné fantazie, aby tento verš byl v přeneseném smyslu vztahován na Marii a její vynětí z obecné
platnosti dědičné viny.
K tomu, že Ester mohla pobývat v paláci a v králově blízkosti se pojí ještě jiný pohled na Pannu Marii.
Od nejstarších dob věřili křesťané v to, že Maria je nyní, po své smrti, s Ježíšem u Otce, v nebi. Zatímco
my žijeme na zemi, uprostřed zkoušek, duchovního zápasu nebo i nepřijetí druhými (jako ti židé v cizině),
ona je v bezpečí nádherného života u Božího trůnu. Křesťané v byzantské říši i později, kteří prostředí
vladařského dvora znali ze své současnosti, považovali za zcela samozřejmé, že Maria se v nebi za nás
přimlouvá, stejně jako královna Ester za svůj lid.
V době reformace byla hodnota Mariiny přímluvy zpochybňována. Jak to, že se někdo má přimlouvat u Boha,
který je úplná láska? Ester se přece u krále přimlouvá, protože král neví všechno a nemá dost soucitu.
Achašveróš neví, jak to se židy je, pouze dal na Hamana. A necítí s nimi, protože nejsou z jeho krve. U
takového krále je třeba přímluvy královny Ester. Je ale u Boha třeba přímluvy Marie? Na to můžeme odpovědět:
Maria je přímluvkyní, protože Bůh to tak chce: tak se tradičně vykládá evangelní úryvek o svatbě v Káni i
Ježíšovo slovo s kříže Marii: "Ženo, to je tvůj syn" (Jan 19,26). Bůh sám Marii úmyslně staví mezi nás a sebe
a dává nám své dary prostřednictvím její přímluvy. A on jistě ví, proč právě tak je to pro nás dobře.
Kromě toho lze v knize Ester najít další a další místa, která nás zasáhnou: Mordokajův sen obsahuje slova:
"Vyšlo slunce a světlo a ponížení byli povýšeni." Ester v modlitbě označuje sama sebe, že je "služebnice
Páně"... A tak při četbě této knihy stojíme již na prahu Nového zákona.
Symbolický výklad knihy
Velmi zajímavý je také symbolický výklad knihy Ester.3
Historické události jsou tu rozostřeny v legendu, u níž je důležitá
její ne historická, ale náboženská výpověď. Právě k této výpovědi vyprávěný příběh pevně (byť možná podvědomě)
směřuje. Dá se říci: "To, co se tu vypráví, chce říci mnohem víc, než se tu
vypráví."4 Pravá hodnota knihy Ester spočívá v jejím symbolickém
významu. Kdo je ve skutečnosti Haman? Kdo je ve skutečnosti Mordokaj? A Ester?
Haman je zosobnění zákeřného zla, které útočí a usiluje zničit. V nějaké podobě s ním má zkušenost každý
člověk. Mordokaj je symbolem právě opačného postoje: věrnosti Hospodinu, cti. Tím je ovšem trnem v oku a
ocitá se v ohrožení. Dějiny lidí jsou velkým zápasem mezi Hamanem a Mordokajem, mezi zlobou a spravedlností.
Kniha Ester chce napovědět, jak tento zápas jednou skončí: Hospodin použije velmi slabý nástroj a skrze něj
svou mocí zvítězí. Nástroj tak slabý jako je dívka - sirotek, která je povýšena ke královské
důstojnosti5 a skrze ni se odehraje vítězství Hospodinovo a jeho
věrných. I v tomto pohledu je od Ester k Marii jen nepatrný krůček.
A ještě jedna myšlenka "z českých luhů a hájů"
Když v roce 1292 založil král Václav II. nedaleko Prahy na Zbraslavi významný cisterciácký klášter, který se
měl stát místem králova oddechu, duchovního zázemí, místem jeho posledního odpočinku i novým pohřebištěm
vládnoucího rodu, dal král tomuto klášteru latinské jméno Aula regia (Síň
královská).6 Latinské slovo aula znamená dvůr, nádvoří, ale také síň a
palác.
Cisterciácké kláštery vždy dostávaly takové jméno, které jednak vyjadřovalo duchovní myšlenku (přednost byla
dávána tematice mariánské), jednak určitým způsobem odráželo nebo napovídalo okolnosti či záměr při vzniku
kláštera. Uveďme například jména klášterů7 cisterciáků Fons Sanctae Mariae
(Studnice Mariina) ve Žďáře nad Sázavou, Rosa Mariae (Růže Mariina) ve Vizovicích, Sancta spinea corona (
Svatá trnová koruna) ve Zlaté Koruně a klášterů cisterciaček: Vallis Sanctae Mariae (Údolí Mariino)
v Oslavanech u Znojma, Porta Coeli (Brána nebes) v Tišnově, Vallis virginum (Údolí panen) v Pohledu u
Havlíčkova Brodu a především Aula Mariae (Dvůr Mariin) na Starém Brně.
Václavovo založení na Zbraslavi bylo ozvěnou podobného kláštera - rovněž cisterciáků - Mons Regalis
(Royaumont), který založil ve Francii vladařský Václavův vzor, francouzský král Ludvík IX. I na Václavem
stanoveném latinském pojmenování zbraslavského kláštera je tento vliv patrný. Kromě vazby na francouzský
vzor vyjadřuje (stejně jako v případě francouzského kláštera) jméno Aula regia především těsný vztah
panovníkův k danému klášteru. Zbraslavská kronika o tom při popisu uvedení prvních cisterciáků králem do
nového kláštera píše: "(Král) samo místo, které se dosud jmenovalo Zbraslav, nazval pro stálou památku svého
jména, změniv mu jméno, Síní Královskou (Aula Regia)."8
Zmiňuji se o tom proto, že slovní spojení aula regia najdeme také v Písmě svatém, a to právě v knize Ester.
Vulgáta čte v Est 11,3 (v našem číslování 1,1b) o Mordokajovi: "..vir magnus, et inter primos aulae
regiae" (muž veliký a mezi prvními v královském domě). Uvedený výraz není v Písmě častý: ve 2 Mak 13,15
je jím pojmenován stan krále Antiocha, přepadený v noci Judou Makabejským. Několikrát najdeme ve Vulgátě
velmi podobný výraz aula regis (Síň krále): v Gen 45,16 pro dům faraonův, ve 2 Král 7,9 pro královský dům
v Samaří, v Est 4,2 a 12,1 (podle Vulg., v našem číslování jde o verš 1,1m). Ale mám za to, že pro
pojmenování cisterciáckého kláštera byla záměrně zvolena podoba "aula královská", ne "aula krále", protože
klášter nebude něčím, co Václavovi patří jako jeho majetek, ale patří především Bohu, je to pouze klášter,
který s králem pojí těsné pouto.
Proč o tom mluvím? Představte si sebe sama v roli řadového cisterciáka na Zbraslavi. Představte si, že
žijete v odloučenosti od světa za zdmi kláštera, který nese jméno Aula regia, že patříte k řádu usilujícímu
o intenzivní mariánskou zbožnost. A že při četbě knihy Ester (snad v chóru kostela, snad v jídelně při
společném stole) zaslechnete, jak onen perský královský dvůr, kde se podivuhodným způsobem uplatnila přímluva
statečné královny, je nazván úplně stejně jako váš klášter - aula regia. Nevyznívá to vše v útěšné
povzbuzení? A nemůžeme to rozšířit i mimo čtrnácté století a okruh zbraslavského cistercia? Tato tak
konkrétní představa nám pomůže učit se vnímat samy sebe jako ty, kdo žijí pod vládou velikého krále, kdo
nejsou ušetřeni životních zápasů a zvratů a kdo jsou provázeni přímluvou krásné, vyvolené královny Ester - Marie.
Obsah |
Dopisy Terezie z Lisieux
Terezie Brichtová, O.P.
Nebylo už dost "terezičkovské" literatury? Máme vydávat ještě další titul? Tak jsme uvažovali ještě donedávna.
A přece by se neměly opomenout texty nejautentičtější! Tedy nejprve byl v roce 2001 nesmělý pokus:
Dopisy kněžím - misionářům.1 Otec
Vojtěch Kodet, O.Carm., k nim napsal hlubokou předmluvu, ve které hovoří jeho kněžské a karmelitánské srdce.
Příznivé přijetí této útlé knížky nás povzbudilo, abychom konečně přikročili k vydání celkové korespondence
naší milé světice: Dopisy Terezie z Lisieux.2 Jak říká autor
předmluvy k této knize Guy Gaucher, abychom pochopili vývoj Tereziina myšlení, je třeba znát všechny její
písemné projevy. Proto nejsou vynechány ani ty nejdětštější. Vidíme zde, jak postupovala Tereziina písemná
činnost od zcela dětských pokusů, kdy jí starší sestry vedly ruku a kdy si nelámala hlavu s pravopisem a
mluvnicí, k stále hlubším výrazům jejího překypujícího vnitřního života.
Rodinná výchova - mimořádní rodiče, sestry, celkové ovzduší francouzského katolicismu 19. století s jeho
uzavřeností do sebe - tuto vnímavou duši samozřejmě formovaly a vtiskly jí svůj ráz. Ale ona si přesto nachází
svou cestu, která asi byla pro její okolí šokující. To snad vysvítá nejvíc z její rozsáhlé korespondence, ve
které se často nezdráhá vystupovat bezděčně, ale suverénně, jako vůdkyně, učitelka. Zde právě, z těchto dopisů,
shledáváme, jak oprávněně byla prohlášena učitelkou církve. Mezi množstvím všeobecných, banálních dopisů -
přání k svátku, děkování za dary apod. - tu a tam najednou zazáří jako drahokam, jako nečekaný sluneční paprsek
nějaká překvapivá teologická pravda, odhalí se záclona Tereziina vnitřního života, utvářeného Duchem svatým.
Všimněme si například dopisů její sestřenici Marii Guérinové, která trpí pokušeními v pařížském Babylonu, takže
se bojí chodit ke svatému přijímání. Nuže, Terezka jí vykládá, jak právě eucharistie je lék, posila v boji,
a jak Ježíše zraňuje nedůvěra, malomyslnost. A to jsme na konci 19. století, ještě před svatým Piem X., ve
Francii, nakažené jansenismem! (Dopisy 92 a 93.) Nebo hleďme, jak bystře argumentuje příbuzným, kteří jsou
pobouřeni, když Celina chce po otcově smrti také vstoupit na Karmel! (Kéž by četli dopis 180 všichni rodiče,
kteří se vzpírají duchovnímu povolání svých dětí!) To není "panenka", "květinka", jakou z ní chtěla udělat
lidová zbožnost. To je cílevědomá, hrdinská duše!
Někomu by snad mohlo vadit její zdánlivé bolestínství, její záliba v utrpení, která se zračí v mnoha jejích
dopisech. Terezie si ani neumí představit, jak bude moci být v nebi bez bolesti. Říká: "Ježíš mě bude muset
přetvořit." Ale to nebyl masochismus, to bylo její vnitřní přesvědčení už od dětství, že ji chce Bůh vést
touto cestou, aby byla odpoutána absolutně od všeho. Sama říká o svém vstupu na Karmel: "Utrpení mi otevřelo
svou náruč, a já jsem se do ní s láskou vrhla." To bylo patnáctileté děvče! Až se nám zatají dech! A tento
tón zaznívá i v jejích dopisech.
Terezie žila láskou. Jako milovala Ježíše, tak milovala i ty, které jí postavil do cesty, a všechny chtěla
táhnout k němu. Důsledně plnila své heslo: "Milovat Ježíše a snažit se, aby ho všichni milovali."
Naší knize dodává zvláštní ceny množství biblických odkazů na okraji, které připojili francouzští
vydavatelé. Vychází z nich najevo, jak Terezka žila Božím slovem, jak se jím nechala pronikat, formovat,
vést až na vrchol, a jak je prakticky hlásala. Opravdu, UČITELKA CÍRKVE!
Poznámky
Odporučení umírajících Bohu
Pozn. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 82 - 95 | Zpět |
Uvedení do knihy Ester
Dopisy Terezie z Lisieux
Pozn. 1/ Vydalo Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří 2001. | Zpět |
Pozn. 2 / Z francouzského originálu vybrala a přeložila Terezie Brichtová, O.P., vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2002. | Zpět |