(Upravený přepis promluvy při mši svaté o první sobotě v měsíci prosinci 1998 v kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří.)

Bratři a sestry, před týdnem jsme společně vstoupili do třetího roku přípravné fáze na oslavu velkého jubilea; a tento rok je zasvěcen nebeskému Otci. To je pro nás veliká šance. Poněvadž máloco potřebuje lidstvo tolik, jako právě novou zkušenost s Bohem jako Otcem.

Celý svět žije v jakémsi syndromu z nedostatku otcovství. Lidé této doby ve své většině zažili velice bolestný rozpad rodin, krizi rodinných vztahů a nedostatek toho, co je určováno vztahem otce k rodině, k dítěti a co tak hluboce poznamenává také vztah k Otci nebeskému. Bůh tomuto světu nabízí uzdravující lék. Každý, kdo pozná Boha jako Otce, může – přes všechny negativní zkušenosti, které prožil jako dítě s otcovstvím lidským v tomto světě a které si bezděčně promítl do vztahu k Otci nebeskému – tímto poznáním Boha prožít veliké uzdravení. A tím hlouběji pochopit smysl svého vlastního života. Najít znovu chuť k životu, najít sebe sama, najít spoluzodpovědnost za tento svět, a v Bohu nalézt také velikou naději vstříc tomu, co máme před sebou.

Máloco v životě s Bohem je tak zkreslováno jako právě ty nejzákladnější pojmy. A mezi ně patří také pojem otec. Přitom pro Pána Ježíše byl vztah k Otci zcela stěžejním a určujícím pro celý jeho život, pro celou jeho službu a zvěstování. Jak dosvědčují evangelisté, několikrát se ve svém životě odvolával na to, že přece přišel proto, aby plnil vůli Otce; že jeho pokrmem je konat vůli Otcovu. Badatelé bible spočítali, že slovo Otec bylo v Ježíšových ústech nejčastěji; žádné jiné jméno nepoužil o Bohu vícekrát než právě toto. A přitom právě tento Otec byl tak skrytý a tajemný. Ježíš sám řekl: "Nikdo nezná Otce, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit" (Mt 11,27).

Ale my víme, že Ježíš přišel, aby zjevil Otce. Přišel, aby nám odhalil jeho krásnou tvář. Aby nás uvedl do společenství s ním. V dnešní vstupní modlitbě jsme prosili, aby lidé znovu byli uvedeni do poznání Otce a na sobě zažili velikost Božího synovství. Je to tedy jedinečný úkol, který máme před sebou. Jedinečná šance a milost. Bůh se nám chce znovu ukázat jako Otec. Otec milující a milosrdný, Otec, který těší svůj lid a k jeho záchraně poslal svého Syna.

"Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy" (Iz 40,1-2).

Bůh, který poslal svého Syna Ježíše Krista, se rozhodl skoncovat s lidskou špatností. A proto on jediný může vyhlásit toto veliké "milostivé léto" a říct: těšte můj lid, je skončena robota, nastalo veliké milosrdenství. Jediné, co brání tomu, abychom na sobě zažili tuto Otcovu starost a péči, je naše vlastní nepřijetí Boha jako Otce nebo nepřijetí jeho lásky k nám.

Lidé nevědí, kdo je to Bůh Otec. Kdyby věděli, museli by změnit svůj život. Jan Evangelista Urban, veliký muž tohoto století, napsal, že člověk je takový, jakou má představu Boha. Protože to, jaký je "náš" Bůh, hluboce ovlivňuje nás samotné. Jestliže se někdo domnívá, že Bůh o něho nestojí, že Bůh není v jeho životě přítomný, on sám potom neprožívá zodpovědnost za svůj život. Jestliže Boha prožívá jako toho, kterému se nedá rozumět, pak i sám nikdy nebude rozumět svému životu. Jestliže prožívá Boha jako toho, který je nepřítomný, tak se vždycky bude domnívat, že Bůh o něho nemá zájem a že nemá zájem vůbec o nic z toho, co prožíváme. Jestliže vnímá Boha jako toho, který je trestající, který je jenom přísný a tvrdý, sám bude takto tvrdý; k sobě i k druhým.

Je to tedy veliká zodpovědnost nás křesťanů, kteří jsme přijali víru a poznali Ježíše, abychom nejprve očistili ve svém srdci i ve své mysli svou představu nebeského Otce a tuto očištěnou představu pak předávali dál. Budeme se celý rok povzbuzovat nad texty Písma, abychom se otevřeli poznání Otce, které podstatně ovlivňuje náš život. My, kteří jsme poznali Otce jako toho, kdo volá k životu, jako toho, kdo nás chrání, jako toho, kdo nám stále dává naději, víme, že nic není důležitějšího než právě toto. Poněvadž však představa Boha jako Otce je v lidech velice zkreslená, proto Písmo svaté používá také pomocné obrazy. Jeden z těch pomocných obrazů je Bůh jako pastýř.

"Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede" (Iz 40,11).

Takovýmto způsobem se Bůh dává poznat ve své péči o člověka. Zvlášť současnému člověku, který je tolik poznamenaný nedůvěrou, neláskou, který na sobě samotném prožívá pocit rozčarování, někdy jakéhosi vnitřního odkopnutí, nedocenění, jakéhosi poznamenání, ponížení životem nebo druhými lidmi, právě jemu je tato představa pastýře velice blízká a je pro něj důležitá: Bůh jako ten, který se nás ujímá a vede nás; ten, který nám ukazuje cestu; ten, který vždycky ví, jak ven z každého problému; který nás nenechává zabloudit, a nebo dokonce – když zabloudíme – tak se nás ujme znovu. Jako pastýř, který má velikou radost, když najde ztracenou ovci; takový je náš Bůh, který se raduje z návratu hříšníků.

S nebeským Otcem je spojeno také jedno podstatné svědectví o Bohu v bibli, a to je Boží milosrdenství. Základní Boží vlastnost, lépe řečeno vlastnost Boží lásky. Hlavním tématem tohoto roku spojeného s Bohem Otcem bude také láska Boží, ctnost lásky jako taková. Tak jako v loňském roce s třetí božskou osobou byla tematicky spojena ctnost naděje. Jenomže z lásky se vytratilo to, co ji tvořilo božskou a krásnou. Proto je tak důležité rozjímat o lásce v souvislosti s Bohem: jak Bůh miluje člověka; a nejen to, i jak Bůh žije v lásce sám v sobě svým vnitřním životem. I to bude předmětem našich kázání a katechezí.

Jsme si vědomi toho, že to, co zatemnilo náš vztah k Bohu, co způsobilo, že nevnímáme lásku Boží – až mnozí lidé řeknou, že nejsou Bohem milováni, je naše vzdálenost od Boha. Někdy zaviněná, někdy nezaviněná přímo. Vzdálenost, která je způsobena jak dědičným hříchem, tak hříchem osobním a také vším tím bolavým, co jsme v životě už prožili, vším naším rozčarováním nad životem, zklamáním druhými lidmi, vším, co přineslo ztrátu naší důvěry v člověka, ve vztahy a v to, co máme před sebou.

Právě proto nám Svatý otec klade na srdce, abychom se nechali v tomto roce, zasvěceném Bohu Otci, "vést do Otcova domu" – cestou pokání, obrácení. Abychom znovu důsledně zaměřili svoji pozornost k Otci, ne k sobě. Obrácení začíná tam, kde se člověk přestane "motat" kolem sebe a začne se důsledně, poctivě věnovat tomu, který ho zve k životu, který mu život dal, který ho zve do svého domu – samotnému Bohu. Přes všechny těžkosti a starosti, které život přináší, budeme stále znovu a znovu upínat svoji pozornost k němu a prosit ho, aby se nám dal poznat. Prosit Ježíše, aby nám zjevil Otcovu tvář, prosit Ducha svatého, aby očistil naše představy. A samotného Otce prosit, aby nás zahrnul svým milosrdenstvím.

Je pozoruhodné, že Bůh v Písmu vystupuje jako Otec také s mateřskými rysy. V proroctví Izaiášově čteme, že kdyby matka zapomněla na své dítě, Hospodin na nás nezapomene. Čteme o něm jako o tom, který se stále slitovává. A jehož láska je něžnější než láska matky. Je to veliké tajemství: Bůh je Otec, který se k nám projevuje také jako matka. Právě na slově milosrdenství, slitování, to můžeme lépe pochopit, poněvadž v originální řeči Písma Starého zákona výraz slitování má stejný slovní základ jako "mateřský klín". K Otci tedy patří mateřský klín i otcovská náruč. Jestliže potřebujeme, aby nás otec pevně držel a potřebujeme se také schoulit, abychom nalezli slitování, pak víme, že nikdo v tomto světě nám nemůže být oporou víc než právě on. Náš Otec s mateřským klínem. Otec, který nás vždycky dokáže přivinout na svoji hruď, který dokáže otevřít svoji náruč, tak jako otec v Ježíšově podobenství o marnotratném synu.

Nechme se tedy vést na této cestě do Otcova domu. Nebojme se pokání, poněvadž pokání je cesta našeho očištění k radosti. Pokání je cesta, na jejímž konci stojí veliká radost z návratu, tam člověk nalezne znovu sebe sama, nový smysl své životní cesty a pravou radost, která je ukryta na dně jeho srdce.

Prosme tedy Boha, aby znovu nad námi zazářil jako ten, který se slitovává. Jako ten, který je v lásce k nám vždycky první, který nás nikdy nepřestane milovat, protože jsme jeho. Který nedovede jinak, než se slitovat, protože nás vykoupil krví svého Syna. Všech těchto věcí se budeme tedy letos dotýkat. To, co máme před sebou, je krásné a veliké. Bylo by pro nás dobré, kdybychom každý den vyjádřili nebeskému Otci – alespoň prostou větou – svoji touhu poznat ho, touhu po obnově důvěry v jeho lásku, touhu po tom, abychom nově zažili jeho milosrdenství. A já věřím, že se nenechá zahanbit.