Daleko nejmilejší mi byl styk s pacienty, i když s sebou přinášel i některé těžkosti. V našem lazaretu byly totiž zastoupené všechny národy rakousko-uherské monarchie: Němci, Češi, Slováci, Slovinci, Poláci, Rusíni, Maďaři, Rumuni, Italové. Nezřídka také Cikáni. K tomu mnohdy ještě nějaký Rus nebo Turek. K dorozumívání lékaře s nemocným existovala knížečka, která obsahovala nejnutnější každodenní otázky a odpovědi v devíti řečech. S tou jsem se obeznámila také já. Když jsem jednou byla právě na cestě do naší kuchyňky, slyšela jsem dost daleko u jedné postele Dr. Picka, jak říká sestře Emmě: "Dávejte pozor, ta to určitě ví!" Pak na mě zavolal přes celý sál: "Sestro Edito, jak se řekne "potit se" maďarsky?" Zavolala jsem na něho chybějící sloveso, aniž bych se zastavila. Těmito pár drobty a posunkovou řečí jsme si pomáhali. Asi by to bylo dělalo ještě víc těžkostí, kdyby lidé měli potřebu se s druhými bavit. Ale většina jich byla ve stavu, kdy to vůbec nepřicházelo v úvahu. Jejich úplná bezmocnost a potřebí péče mi dělaly práci obzvlášť milou. Velmi brzy jsem poznala rozdíly národností. Na stanici jsme neměli ani jednoho říšského Němce. Později jsem jich měla jako pacienty několik. My německé sestry jsme jásaly, když jsme v transportu objevily nějakého krajana. Když jsme ho ale měly několik dní na svém pokoji, pak jsme byly obvykle pořádně zaražené. Byli nároční a kritičtí, ti naši krajané, a když se jim něco nelíbilo, mohli vzbouřit celý sál. "Divoké národy" byly pokorné a vděčné. Bylo mi jich tolik líto, oněch ubohých Slováků a Rusínů, které vyrvali z pokojných vesniček a poslali do pole. Co oni věděli o dějinách německé říše a habsburské monarchie? A teď tu leželi a trpěli, aniž by věděli proč.

Maďaři, proslavení svojí statečností v poli a vůči nám rytířsky laskaví, byli nejchoulostivější pacienti. Když nově příchozí při prvním převazu na operačním sále hlasitě naříkal, zavolalo se na něj: "Nem sabot, Magyar!" (To se nesmí, Maďare.) Pak na několik okamžiků bolestný křik utichl. V národnostech se člověk nemýlil. Čechy, kteří byli pro svou "zradu" německé věci tak nenávidění, jsme poznali jako nejtrpělivější pacienty a jako ty nejochotnější k pomoci. Jednou jsem musela přeložit pacienta v bezvědomí, který byl hodně těžký, na jinou postel, abych tu jeho dala do pořádku. Ty, kteří byli při jasném vědomí a nebyli tak těžcí, jsem obvykle na vedlejší postel přenášela sama. Když je člověk správně uchopil, šlo to docela dobře. Ale v tomhle případě to nebylo možné. Protože nebyla nablízku žádná sestra, poprosila jsem mladého českého Němce, aby mi pomohl. Dařilo se mu už dobře a špacíroval líně po sále. Byl vždycky milý jako dítě a mně velmi oddaný. "Sestro", řekl teď rozpačitě, "rád bych to kvůli vám udělal. Ale nemůžu, příliš se mi to hnusí". Tu dobrovolně přispěchal jeden Čech. Zdaleka nestál tak pevně na nohou jako ten první. "Taky to pro mne není snadné," řekl, "ale nemocnému člověku je třeba pomoci".

(...) Někdy přišel do sálu polní duchovní v uniformě a procházel řadami. Musím říct, že vypadal málo důvěryhodně; také jsem si nikdy nevšimla, že by se u někoho zdržel delší dobu. Nikdy jsem nezažila, aby nějakému nemocnému bylo přineseno sv. přijímání nebo uděleno sv. pomazání. Bohužel jsem v těchto věcech byla tak neznalá, že mě ani nenapadlo se na to ptát nebo se o to starat.

Jiným hostem, který někdy přišel, byl nadporučík, jemuž podléhala vojenská kancelář. Byl vždycky navýsost zdvořilý a přísně nakazoval lidem, že mají sestry poslouchat jako jeho samotného. Nutnější než u pacientů to bylo u domobranců, které jsme měly na pomoc. Zpočátku jsem byla úplně zděšená, že se od vojáků čekalo, že budou dělat ty nejnižší a nejšpinavější práce. Nevzpírali se tomu otevřeně. Ale Poláci a Češi mezi nimi odporovali pasivně tím, že dělali, jako by německým rozkazům nerozuměli. Když jsme chtěly mít sál zametený, musely jsme takového člověka popadnout za ramena a vrazit mu koště do rukou. Pak se snad uráčil začít s prací. Jak jsme se k nim ale otočily zády, musely jsme být připravené na to, že koště stálo brzy zase v koutě. Měly jsme lenochy nahlásit nadporučíkovi. Ale Rakušané měli tak strašné tresty – svázání nebo dokonce bití. Tomu jsme přece nechtěly vystavit nikoho.

Když jsem byla na tyfové stanici dva týdny, dostala jsem noční službu. V našem sálu jsme ji držely střídavě. Tak potom člověk po 14 dní přicházel na stanici jen v noci – od 7 hodin večer do 7 ráno – a den byl na odpočinek. Kolem 9 ráno býval pro noční službu oběd, pak měli asi do 6 večer spát, o půl sedmé se navečeřet a pak jít na stanici. Na noc dostávali konvičku kávy, dva tlusté krajíce chleba s máslem a vejce. Pro ty, kdo sloužili noční, tu byla zvláštní ložnice; do ní jsem teď přesídlila také já. Když měl člověk dobré přítelkyně, které se mu postaraly o oběd, mohl si ho nechat v obvyklou hodinu vyzvednout a přinést k posteli. Pak nebylo třeba být už kolem 9 na místě, ale bylo možné zůstat déle venku. Protože po světle, vzduchu a slunci toužil člověk víc než po spánku.

Když jsem první večer šla se svou konvičkou kávy k jízdárně, potkal mě Dr. Pick s jedním kolegou. Popřál mi na noc štěstí a řekl tomu druhému: "Je tady dva týdny a převzala už odpovědnost za 60 tyfových pacientů". Ale čekalo mě ještě víc. Vrchní sestra mě nechala zavolat a zeptala se mě, jestli umím dávat injekce. Učila jsem se to, i když jsem to dosud nedělala často. Prosila mě, abych dávala trochu pozor i na II. sál; Polka, která tam měla noční (malý kaprál!), se v injekcích nevyznala. Také na III. sál jsem se měla občas podívat, protože tam byla jen ošetřovatelka. Nakonec mi předala ještě malý izolační pokoj: tam byl přeložen jeden pacient z našeho sálu, protože se u něho zjistila difterie. Byl to Cikán, který nám už způsobil mnoho starostí, protože odmítal přijímat potravu. Strašlivě zhubl a jeho snědá tvář byla zsinalá. Difterie mu dodala zbytek. Ale nezemřel během mé noční služby. Naproti tomu mě malá Polka celá vystrašená hned první noc dovedla k jednomu umírajícímu. Umírající ubožák se s ní vůbec nemohl dorozumět. Byl to Němec a ona německy nerozuměla. Poslala jsem ji rychla za lékařem, který měl u nás noční, a připravila jsem mezitím injekci. Lékař přišel brzy, ale už nebylo pomoci. Mohl jen vyčkat smrt a konstatovat ji.

To bylo poprvé, co jsem viděla někoho umírat. (...)

Když jsem večer přišla do sálu, nejprve jsem ho celý obešla. (...) Procházela jsem řadami a přesvědčila se, jak jsou na tom těžce nemocní pacienti. Když pro lidi nastala doba spánku a nebylo nic zvláštního, posadila jsem se k malému stolečku, psala jsem dopisy nebo četla. Do Hranic jsem si s sebou vzala jen dvě knížky: Husserlovy "Ideje" a Homéra.

Hned za mnou v první řadě ležel jeden Čech, muž ve středních letech, malý a slaboučký. Měl tak omrzlé nohy, že několik prstů vypadalo jako zuhelnatělé a museli mu je amputovat. Skoro nikdy nespal a skoro celou noc měl v ústech svou fajku. Klidně jsem ho nechala, ačkoli kouřit v posteli bylo lidem přísně zakázáno. Nechtěla jsem mu brát tuto útěchu.

Také Mario ležel obvykle beze spánku, s velkýma, lesknoucíma se očima. Jednou mi pokynul a dal mi znameními na srozuměnou, že by mi rád nadiktoval dopis. Pravděpodobně si všiml, že jsem občas psávala. Přinesla jsem papír a pero a klekla jsem si vedle jeho postele. Svými rty vytvářel slova – nemohl ani šeptat – a já jsem se mu s napjatou pozorností dívala na ústa, odečítala každé slovo, napsala ho a každou větu, kterou jsem měla hotovou, jsem mu ukazovala, aby ji překontroloval. Tak jsme dali dohromady docela dobrý italský dopis jeho sestrám. Byla to jistě první zpráva, kterou od jeho nemoci doma dostali. Zanedlouho na to mu Dr. Pick při vizitě oznámil, že psaly jeho sestry. Velká námaha, kterou jsme si s Mariem dali, se bohatě vyplatila. Po řadě týdnů urputná nemoc povolila, vrátil se mu zase hlas – dokonce opravdu silný hlas – mohl s chutí jíst a konečně i vstát. (...)

Několik nocí mi dal zabrat jeden pacient v těžkém deliriu. Už ho přivezli bez jasného vědomí; zdál se sice dobrosrdečný, ale trápily ho děsivé můry. Když jsem k němu přišla, chytil se mého bílého pláště a volal: "Sestro, pomozte mi, pomozte mi!" Jednu noc chtěl stále utíkat. Nezbylo mi nic jiného, než ho pevně přivázat. Přes celou postel jsem přetáhla prostěradlo a cípy jsem přivázala k rámu postele. Neklidnému nemocnému čouhala ještě hlava, ale jinak byl chycen. Ovšem když se nějakou dobu činil – byl to silný muž –, uzly se uvolnily a musela jsem s prací začít nanovo. Přitom mě jednou překvapil lékař, který měl tu noc službu a chtěl se podívat, co se na stanici děje. Byl to mírumilovný venkovský doktor, který asi ještě nikdy neviděl nějaký případ tyfu. Zhrozil se, že jsem na sále sama a u tak těžce spoutatelného nemocného. Když viděl, jak čistím postel, zděšeně zvolal: "Sestro, nakazíte se!" Se smíchem jsem ukázala na naši mísu se sublimátem. Aby nemocnému a mně ulevil, dal mu nakonec injekci morfia. Účinek však nebyl nejlepší. Muž tu nyní ležel sice klidně, ale začal hlasitě zpívat, a probudil mi tak ostatní. Příští ráno říkali, že to bylo fajn, jak sestra seděla u postele a zpívaly se ukolébavky.

(Edith Steins Werke VII, Editions Nauwelaerts – Louvain 1965, str. 239 – 244, zkráceno. Vybrala a přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého OCD.)