Stanovy jsou důležitým dokumentem, v němž se každý řád nebo řeholní společenství snaží zachytit své vlastní charisma, povolání a životní styl. Vysvětlují a upřesňují pokyny zapsané v řeholi a konkrétní formy jejich plnění v životních podmínkách dané doby. Stanovy projednává a schvaluje generální kapitula, vyjadřují tedy oficiálně mínění institutu jako celku.
Stanovy řádu bratří Panny Marie Karmelské, schválené a potvrzené generální kapitulou konanou v září 1995 v Římě, jsou tedy dnes základní směrnicí pro život řádu. Zároveň v několika článcích vystihují karmelitánské charisma a podávají nástin karmelitánské spirituality takto:
Článek 6
Proto se my, bratři blahoslavené Panny Marie
Karmelské, tážeme sami sebe a ptáme se, které
zvláštní prvky, mezi tolika rozmanitými charismaty a
povoláními, dávají v církvi naší řeholní rodině
její vlastní ráz.
Článek 7
V době křížových výprav do Svaté země se na
různých místech Palestiny usadili poustevníci.
Někteří z nich "vedli podle příkladu svatého
muže a poustevníka proroka Eliáše poustevnický
život na hoře Karmel, v blízkosti pramene, zvaného
pramen Eliášův. V celách, podobných skromným
včelím úlům, připravovali jako včely Páně med
duchovní sladkosti".
Článek 8
Potom, na žádost samotných poustevníků, je sv.
Albert, patriarcha jeruzalémský, spojil v jedno
"collegium" a dal jim pravidla pro život – v
souladu s jejich poustevnickým ideálem
("propositum"), který odpovídal duchu
takzvaného putování do Svaté země a prvotní
křesťanské obce v Jeruzalémě. Tito poustevníci,
podněcováni "láskou ke Svaté zemi, se v ní
zasvětili tomu, který si ji získal prolitím své
krve, aby mu sloužili v rouchu zbožnosti a
chudoby," setrváváním "ve svaté
kajícnosti" a vytvářením bratrské komunity.
Článek 9
Toto pravidlo pro život bylo pak schváleno Honoriem
III. v roce 1226, Řehořem IX. v roce 1229 a Inocencem
IV. v roce 1245; posledně jmenovaný papež je nakonec v
roce 1247 schválil definitivně jako pravou a vlastní
řeholi a zároveň je přizpůsobil podmínkám života
na západě. Toto přizpůsobení bylo nutné, když
karmelitáni začali přesídlovat na Západ, aby unikli
pronásledování, a když projevili ochotu osvojit si
takový způsob života, "v němž by se mohli
radovat z toho, že s pomocí Boží sobě i bližním
napomáhají ke spáse".
Článek 10
Schválení řehole Inocencem IV. umožnilo, aby se
karmelitáni dali do služeb církve životem podle
společného ideálu žebravých řádů nebo řádů
apoštolského života. Zachovají však zvláštnosti
svého počátečního charismatu, které budou zářit
jako výsada Karmelu v průběhu staletí, ať už mezi
jeho členy, nebo v církvi, zvláště díky mistrům
duchovního života, které Bůh řádu daroval.
Článek 11
Řehole vytyčuje základní prvky karmelského života v
poslušnosti vůči Kristu podle ducha řádu: rozjímat
dnem i nocí nad zákonem Páně, v tichu a samotě,
protože slovo Boží hojně přebývá v srdci a v
ústech toho, kdo se jím zabývá; vytrvale se modlit,
zvláště vigilie a žalmy; obléci si duchovní zbroj;
žít v bratrském společenství vyjádřeném
každodenním slavením eucharistie, setkáním kapituly
bratří a společným vlastnictvím; láskyplné
bratrské napomenutí za provinění; přísnost života
spolu s prací a umrtvováním, založená na víře,
naději a lásce; shoda vlastní vůle s vůlí Boží,
hledaná ve víře spolu s dialogem a se službou
převora bratřím.
Článek 12
Charakteristickými rysy spirituality Karmelu jsou také
eliášský ráz, který karmelitáni rozvinuli vědomi
si toho, že žijí na Karmelu – na místě působení
velkého proroka, a důvěrnost duchovního života s
Marií. Výmluvnými znameními této důvěrnosti jsou
(mariánské) pojmenování bratří a první kostel na
hoře Karmelu, který byl zasvěcen Marii.
Článek 13
V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu
dějin, my karmelitáni, podníceni Duchem, který
působí v církvi, se snažíme přizpůsobit náš
životní program novým podmínkám a usilujeme o
porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve
světle evangelia, našeho charismatu i našeho
duchovního dědictví a toto mohli vnášet do různých
kultur.
Článek 14
"Žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a
věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým
svědomím": tato věta, opírající se o výroky
sv. Pavla, je výchozím bodem všech prvků, z nichž
sestává naše charisma, a základem, na kterém Albert
postavil náš životní program. Specifické podmínky
vzniku řádu ve Svaté zemi a jeho schválení Svatým
Stolcem – v onom historickém vývoji, jakým prošlo
– obohatily "pravidla pro život", obsažená
v řeholi, o nové podněty.
Karmelitáni žijí v poslušnosti vůči Kristu tak, že
usilují o hledání tváře živého Boha
(kontemplativní rozměr života), o bratrství a o
službu (diakonia) uprostřed lidu.
Článek 15
Duchovní tradice řádu zdůraznila, že tyto tři
základní prvky charismatu nejsou hodnotami
samostatnými, navzájem nesouvisejícími, ale že jsou
mezi sebou úzce spojeny.
Táž tradice široce rozpracovala zkušenost pouště
jako dynamický proces sjednocování oněch hodnot: jde
o úsilí karmelitána učinit ukřižovaného Krista,
člověka obnaženého a vyprázdněného, základem
vlastního života, zaměřit k němu prostřednictvím
víry všechny své síly a bořit přitom každou
překážku, která se staví proti úplné závislosti
na něm a proti dokonalé lásce k Bohu a k bratřím.
Tento proces oproštění, který vede ke spojení s
Bohem – posledním cílem celého růstu člověka –
je v naší spiritualitě představován tématy
"puritas cordis" (čistota srdce) a
"vacare Deo" (odevzdávat se Bohu), výrazy pro
úplné otevření se vůči Bohu a pro postupné
vyprázdnění od sebe samého.
Když v tomto procesu dospíváme k tomu, abychom viděli
skutečnost očima Božíma, promění se náš postoj ke
světu, takže odpovídá Boží lásce, a v našem
bratrském životě i v naší službě se projeví
kontemplace láskyplné Boží přítomnosti.
Článek 16
Od samotného počátku totiž společenství
karmelitánů přijalo kontemplativní ráz, ať co do
uspořádání společenství nebo co do základních
hodnot. A takový ráz zřetelně vyplývá z řehole. Ta
vykresluje komunitu bratří zcela oddanou naslouchání
Božímu slovu prostřednictvím modlitby a
setrvávající ve slavení chval svého Pána; komunitu
sestávající z osob, jež se chtějí nechat naplnit a
utvářet hodnotami Ducha: čistotou, svatými
myšlenkami, spravedlností, láskou, vírou,
očekáváním spásy, pokojnou prací, mlčením, které
– jak říká prorok – je úsilím o spravedlnost a
které dává moudrost slovům i jednání,
rozlišováním, které "usměrňuje ctnosti".
Článek 17
Řádová tradice vždycky vykládala řeholi a prvotní
charisma jako vyjádření kontemplativního rozměru
života a k tomuto kontemplativnímu povolání se vždy
vracejí velcí duchovní mistři karmelské rodiny.
Kontemplace začíná tehdy, když svěříme sami sebe
Bohu, ať už on k tomu, aby se nám přiblížil, zvolí
jakýkoli způsob. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu,
jehož přítomnost objevujeme všude. Kontemplace tak
představuje vnitřní cestu karmelitána, vycházející
ze svobodné iniciativy Boží: Bůh se ho dotýká a
přetváří ho, vede ho k jednotě lásky s Ním,
pozvedá ho, aby se mohl těšit z této nezasloužené
lásky a žít v jeho láskyplné přítomnosti. Jde o
přetvářející zkušenost podmaňující lásky
Boží. Tato láska nás zbavuje našich omezených a
nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování
a jednání; proměňuje je ve způsoby božské.
Článek 18
Kontemplace má také hodnotu evangelijní a církevní.
Uskutečňovaná kontemplace není jen pramenem našeho
duchovního života, ale určuje také kvalitu našeho
bratrského života a naší služby uprostřed Božího
lidu.
Hodnoty kontemplace vskutku – žijeme-li je ve
spletitém dění každodenního života věrně –
činí bratrské karmelitánské společenství
svědectvím živé a tajemné přítomnosti Boží
uprostřed Božího lidu. Hledání Boží tváře a
přijímání darů Ducha dává větší pozornost
vůči znamením časů, citlivost k přítomnosti Slova
v dějinách, a to i prostřednictvím vnímání a
hodnocení skutečností a událostí v církvi a ve
společnosti.
Tak Karmel – solidární s dramaty a nadějemi lidstva
jako Ježíš Kristus – bude s to přijímat
patřičná rozhodnutí, jež povedou k proměně života
a k jeho připodobnění vůli Otce.
Mimo to bude k prospěchu církve podporovat ty, kteří
se cítí povoláni k poustevnickému životu.
Článek 19
Kontemplativní postoj ke světu kolem nás nám dává
objevit v tom, co každodenně prožíváme, přítomnost
Boží a dává nám nacházet Boha zvláště v našich
bratřích. Tímto způsobem jsme vedeni k tomu, abychom
si cenili tajemství osob v naší blízkosti, s nimiž
sdílíme náš život. Naše řehole požaduje, abychom
zásadně byli "fratres" (bratři), a
připomíná nám, že kvalitu osobních kontaktů a
vztahů mezi námi, které charakterizují život
karmelské komunity, je třeba rozvíjet podle příkladu
prvotní komunity křesťanů v Jeruzalémě. Být
"fratres" (bratři) pro nás znamená růst ve
společenství a v jednotě, v překonávání rozdílů
a výsad, ve spoluúčasti a spoluodpovědnosti, ve
sdílení dober, společného životního programu a
osobních charismat; a také být pozornými k
duchovnímu i duševnímu blahu osob a kráčet přitom
cestami dialogu a smíření.
Článek 20
Tyto hodnoty bratrství jsou vyjádřeny a čerpají
sílu ve slově Božím, v eucharistii a v modlitbě.
Božím slovem – nasloucháním mu, modlitbou nad ním,
jeho prožíváním v tichu, samotě a ve společenství,
a zvláště formou "lectio divina" – jsou
karmelitáni každodenně přiváděni ke zkušeností
podloženému poznávání tajemství Ježíše Krista.
Podněcováni Duchem a zakořeněni v Kristu Ježíši,
přebývají v něm dnem i nocí a inspirují jeho slovem
všechno své rozhodování a jednání.
Povzbuzeni Božím slovem a ve společenství s celou
církví "fratres" (bratři) společně
chválí Pána a zvou druhé spolusdílet zkušenost
modlitby.
Ke slavení eucharistie, zdroje a vrcholu jejich života,
jsou ze samoty a od apoštolské práce
"fratres" (bratři) voláni – nakolik je to
možné – každý den, aby kolem stolu Páně byli
spolu "jedno srdce a jedna duše" a prožívali
pravou bratrskou koinonii v nezaslouženosti obdarování
a vzájemné službě, ve věrnosti společnému programu
a ve smíření podněcovaném Kristovou láskou.
Jako kontemplativní společenství, hledáme tvář
Boží a sloužíme církvi v srdci světa nebo
případně v poustevnické samotě.
Článek 21
Jako kontemplativní společenství hledáme Boží
tvář také v srdci světa. Věříme, že Bůh
přebývá uprostřed svého lidu, a proto bratrské
společenství Karmelu se cítí živou součástí
církve a dějin: jako společenství otevřené,
schopné naslouchat svému okolí a nechat je klást
otázky; ochotné přijímat výzvy dějin a dávat
autentické odpovědi života podle evangelijních rad na
základě vlastního charismatu; jako společenství
solidární a pohotové ke spolupráci se všemi lidmi,
kteří trpí, doufají a namáhají se při hledání
království Božího.
Článek 22
Putování, na něž nacházíme v řeholi narážku, je
totiž výrazem evangelijně-apoštolského charakteru
žebravých řádů a je karmelitánskému společenství
pozváním k rozlišování a následování cest, které
komunitě a jednotlivcům vytyčuje Duch Páně, a
zároveň je znamením solidarity a velkorysé služby
jak univerzální i místní církvi, tak dnešnímu
světu.
Článek 23
Konvent, tedy místo, kde žije komunita (jak napovídá
jméno odvozené od "convenire" – sejít se),
je pro Karmel také místem pohostinného přijetí
příchozích s cílem sdílet s lidmi ono společenství
srdcí, ono bratrské smíření a onu zkušenost s
Bohem, které jsou prožívány v komunitě.
Článek 24
Tento způsob přebývání "uprostřed lidu"
je pak znamením a prorockým svědectvím nových
vztahů, přátelství a bratrství mezi muži a ženami,
kdekoli. Je proroctvím spravedlnosti a pokoje ve
společnosti a mezi národy, přinášeným jako
podstatná součást radostné zvěsti a v činorodém
úsilí o spolupráci na přeměně systémů a struktur
hříchu v systémy a struktury milosti. A je také
rozhodnutím "zvolit si sdílet s 'minores'
(chudými) dějin, tak říkajíc zevnitř, více
životem než ústy, slovo naděje a spásy".
Taková volba je logickým důsledkem našeho slibu
chudoby, jímž jsme se zavázali ve společenství
bratří žebravého řádu a v souvislosti s
poslušností vůči Ježíši Kristu, kterou žijeme
také v poslušnosti vůči chudým a těm, v nichž se
především odráží tvář Páně.
Článek 25
Všechno, čím my dnes toužíme a zamýšlíme být,
vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a
blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým
způsobem, "měli stejného ducha, (...) stejnou
formaci, stejného učitele: Ducha svatého". Když
se díváme na Marii a na Eliáše, můžeme snáze
pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu,
která nás osvobozuje.
Článek 26
Eliáš je osamocený prorok, který uchovává žízeň
po jediném Bohu a žije v jeho přítomnosti. Je
člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím
zanícením pro svrchovanost Boží, jehož "slovo
plálo jak pochodeň". Je mystikem, který se po
dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení
přítomnosti Boží. Je prorokem, který zasahuje do
života lidu, bojuje proti falešným modlám a vede lid
znovu k věrnosti smlouvě s jediným Bohem. Je prorokem
solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty,
kteří trpí násilí a nespravedlnost.
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště,
nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela
oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez
kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha.
Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává
se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi
vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost
ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho
životě skutečně Bohem. A konečně vidí karmelitán
v Eliáši – spojeném s jeho prorockým hloučkem –
vzor bratrství žitého v komunitě, a učí se spolu s
ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a
pokorným.
Článek 27
Maria, zastíněná Duchem Božím, je pannou s novým
srdcem, která dává lidskou tvář Slovu, jež se
stává tělem. Je pannou moudrého a kontemplativního
naslouchání, která uchovává ve svém srdci události
a Pánova slova a rozvažuje o nich. Je věrnou
učednicí moudrosti; učednicí, která hledá Ježíše
– Moudrost Boží – a jeho Duchem se nechává
vychovávat a utvářet, aby si tak ve víře osvojila
styl, jak žít a co volit. Takto vychována je pak Maria
schopna číst "velké věci", které v ní
Bůh naplnil pro spásu pokorných a chudých.
Maria, i když byla Matkou Pána, stává se dokonalou
učednicí, ženou víry. Následuje Ježíše, putuje
spolu s apoštoly a sdílí s nimi namáhavou a
náročnou cestu, která vyžaduje především bratrskou
lásku a vzájemnou službu. Na svatbě v Káni nás
učí věřit jejímu Synu; u paty kříže se stává
matkou všech věřících a prožívá s nimi radost ze
vzkříšení. Sjednocuje se s ostatními učedníky
"v neustálé modlitbě" a přijímá prvotiny
Ducha, který naplňuje první křesťanskou komunitu
apoštolskou horlivostí.
Maria přináší radostnou zvěst spásy všem lidem. Je
ženou, která navazuje vztahy nejen s úzkým okruhem
Ježíšových učedníků, ale i s lidem: s Alžbětou,
s novomanželi v Káně, s dalšími ženami a s
Ježíšovými "bratry".
V Panně Marii, Matce Boží a vzoru církve, nacházejí
karmelitáni dokonalý obraz všeho toho, čím sami
touží a doufají být. Proto byla Maria vždy
považována za Patronku Řádu, nazývána Řádem také
Matkou a Ozdobou, a ji by karmelitáni měli mít stále
před očima a v srdci jako "Pannu
nejčistší". Když se na ni díváme a žijeme v
důvěrnosti duchovního života s ní, učíme se stát
před Bohem a společně jako bratři Páně. Maria
skutečně žije uprostřed nás jako Matka a jako
sestra, pozorná k našim potřebám, a společně s
námi očekává a doufá, trpí i raduje se.
Škapulíř je znamením Mariiny mateřské, ustavičné
a pevné lásky k bratřím a sestrám v Karmelu.
Podle své tradice, především od XVI. století,
vyjadřuje Karmel láskyplnou Mariinu blízkost Božímu
lidu prostřednictvím škapulíře. Škapulíř je
znamením zasvěcení se Marii, prostředkem
přidružení věřících k řádu a přístupným a
účinným nástrojem evangelizace.
Článek 28
Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu
je pro nás důvodem k radosti. Potvrzují tvůrčí
plodnost, kterou působí Duch a již chceme přijímat s
vděčností a rozlišováním. Všechny osoby i
společenství, oficiální i neformální, inspirující
se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami
vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří
dnes v církvi karmelitánskou rodinu.
K této rodině tedy patříme my a naši bratři
tereziánské reformy, sestry jedné i druhé řádové
větve, přidružené řeholní kongregace, třetí
řády ve světě, sekulární instituty, ti, kdo jsou
přičleněni k Řádu skrze svatý škapulíř, ti, kdo
z nějakého jiného důvodu či závazku se těší
přidružení k řádu, ona hnutí, která – i když z
hlediska právního k řádu nepatří – hledají
inspiraci a oporu v jeho spiritualitě, a rovněž
každý muž a žena, kteří jsou přitahováni
hodnotami žitými v Karmelu.
