KARMEL

Svatý Benedikt říká, že nestačí umět přijímat náročné situace tak, aby nás nevytáčely: máme být schopni se z nich radovat, pokračovat s radostí, s vědomím, že „v tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“. (…) Není důležité mít úspěch, ale zvítězit. To není totéž. Bez ohledu na výsledky „v tom všem slavně vítězíme“. A jakže vítězíme? Tím, jak se k dané situaci stavíme a především tím, že si uprostřed toho všeho zachováme lásku, žehnáme Bohu a druhým a nedovolíme, aby se nám v srdci usadila hořkost a odmítavost. Utrpení a těžkosti mají tendenci knokautovat v nás lásku a radost. Vítězství spočívá v tom, že si lásku a radost uchováme za každých okolností, že jsme schopni i nadále mluvit dobře o Bohu i o druhých lidech.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

V sobotu 31. května 2025 proběhne celostátní setkání terciářů a přátel Karmelu v Kostelním Vydří.

Program pouti:

Plakátek ZDE -->>

Bůh Ježíše Krista nemá nic společného s tím, jak si ho můžeme představovat my.
Musíme se stále znovu, dlouze a trpělivě nořit do Ježíšova života, slov, činů, utrpení a smrti, abychom poznali, co Bůh slibuje a co koná.
Je jisté, že můžeme stále žít blízko Bohu, v jeho přítomnosti a že tento život je pro nás zcela novým životem; je jisté, že již pro nás není nic nemožné, protože pro Boha není nic nemožné; je jistá, že žádná pozemská moc se nás nemůže dotknout, aniž by to Bůh chtěl, a že nebezpečí a soužení nás jen vedou blíže k Bohu; je jisté, že si nemůžeme nárokovat nic, přesto můžeme prosit o všechno; je jisté, že v utrpení je skryta naše radost a ve smrti náš život; je jisté, že v tom všem máme společenství, které nás podporuje. Tomu všemu řekl Bůh „ano“ a „amen“ v Kristu. Toto „ano“ a toto „amen“ jsou pevnou půdou, na které stojíme.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Widerstand und Ergebung)

V oblasti blízko frontové linie na Ukrajině den co den hrdinsky pomáhá řeckokatolický kněz a kaplan, který neúnavně rozváží jídlo, léky a humanitární pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují. Jeho nezměrná služba přináší lidem zasaženým válkou nejen materiální podporu, ale především paprsek naděje v těžkých časech.

Podrobnosti o sbírce: ZDE>>>

Dnes si připomínáme 120. výročí narození jednoho z výrazných teologů 2. vatikánského koncilu, Jeana kard. Daniélou (14. května 1905 – 20. května 1974).

Potřeboval bych
takovou čistku,
jakou provedl Spasitel
v jeruzalémském chrámu.
Zbavit se všech krámů
a všeho nepodstatného,
co mi stojí v cestě
směrem k nejdůležitějšímu
prázdnému místu,
k oné Svatyni svatých,
která je plná Boží přítomnosti.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905 -1974/)

Bůh, který je plností bytí pro všechny, tedy není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe. Není Bohem, jenž by hrozil morálním balvanem typu „bez víry je všechno marné“ a který by podsouval, že kdo v něj neuvěří, tomu v životě něco podstatného schází. Bůh ne-nutný je Bohem, který osvobozuje sebe i nás ze všech uzlů, jež jsme na něj navázali („pokud věřím a modlím se, daří se mi lépe“). Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem skutečně svobodnou volbou. (…) Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. (…) Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být skutečně svobodná.

(Jan Loffeld /*1975/, Když Bůh nikomu nechybí)

Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.