TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...
Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.
(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)
Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…
Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.
(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)
Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout
ZDE>>>
Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.
Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).
Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.
Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.
Zdroj: CITOC News 99/2021
22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.
Je na nás mnoho suchého, přerostlého, co odvádí pozornost od soustředění síly na vytvoření květu, spousta šlahounů, marných slov, roztěkaných činů, ale Ježíš touží skrze to vše prorazit a vydat plody: tím květem na nás pak může být třeba jeden pohled z tisíce, který konečně druhého nehltá a neznásilňuje, ale přijímá a těší; jedno slovo z mnoha, které nepoučuje, nemanipuluje, nezabíjí, ale posiluje, dává odvahu, podrží v křehkosti; jeden pravdivý čin mezi mnoha oportunistickými, sebestřednými - to je ovoce Božího života. A jsem přesvědčen, že to bude první, co Bůh bude chtít vidět a co uvidí, až před něj zkroušeni a vědomi si tolika chyb předstoupíme. Uvidí v nás svého Syna, k jehož podobě nás očistil.
(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)
Skláním se před tvou Přítomností v rozžhaveném vesmíru, můj Bože, a toužím po tobě a očekávám tě ve všem, s čím se dnes setkám, co se mi přihodí, i ve všem, co v tento den vykonám.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Povinnost odpouštět neznamená, že se zřekneme svých práv a budeme nabízet odpuštění zkorumpované moci, zločincům nebo těm, kdo ponižují naši důstojnost. Jsme povoláni milovat každého bez výjimky. Milovat utiskovatele ale neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat, aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné. Naopak, opravdová láska k utiskovateli znamená hledat způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit; znamená to zbavit ho moci, kterou neumí používat a která snižuje jeho lidství. Odpuštění neznamená dovolovat utiskovatelům, aby dál pošlapávali důstojnost svou i jiných, nebo nechat zločince, aby dál páchali své zlé skutky. Ti, kdo trpí nespravedlností, musejí usilovně bránit práva svá i své rodiny, protože si musejí zachovat důstojnost, kterou dostali jako dar od milujícího Boha. Jestliže mně nebo někomu z mých drahých způsobil škodu zločinec, nemůže mi nic bránit v tom, abych se domáhal spravedlnosti a zajistil, aby ten člověk – nebo kdokoli jiný – mně nebo druhým nezpůsobil tu škodu znovu. To je moje právo. Odpuštění to nezapovídá, ale naopak přímo vyžaduje.
(papež František, encyklika Fratelli tutti, odst. 241; 2020)
„Vaše duchovní představené vybízím – já sám duchovní představený jako oni, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené…“ Petr zde kupodivu nedefinuje roli představeného jeho společenskou funkcí, nýbrž na základě dvojí duchovní zkušenosti: „svědek utrpení Kristových“ a „účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit“. Jinak řečeno, představený v církvi není především tím, kdo má zodpovědnost za to či ono, ale měl by být Kristovým svědkem, který je vnímavý pro jeho utrpení a zakusil na sobě nesmírné milosrdenství, jež Bůh projevil v Ukřižovaném. Je také někým, kdo zahlédl krásu přicházejícího Království a žije z nádherné naděje, kterou máme v Ježíši Kristu. Jeho zásadní „kvalifikace“ tedy odkazuje k tajemství Krista.
(Jacques Philippe /*1947/, Duchovní otcovství)
Dnes uplynulo právě sto let od svatořečení Terezie od Dítěte Ježíše…
… anděl jemně ústa otvírá
a brčkem pije nektar z růží
zatímco sestavuji z okvětních lístků
Tvář
soucitnou a mužnou.
Jenže anděl se neuhlídá
a prudce kýchne
způsobí průtrž růžových plátků
které klesají na střechy, zahrady,
do vlasů i na pleše
a každý obdarovaný
se stává součástí Tváře
nové a živoucí
žhnoucí Pokojem.
(Miloš Doležal / *1970/, báseň Rosa centifolia)