KARMEL

Část první
Základní ustanovení

Úvod

1. Základním zdrojem inspirace pro život karmelitánských terciářů je řehole sv. Alberta, pojímaná v souladu s životními okolnostmi křesťanských laiků. Bezprostředním pravidlem pak pro terciáře je Řehole karmelitánského třetího řádu z roku 2003 (dále jen Řehole). Doplnit její ustanovení s ohledem na podmínky a tradici v naší zemi je úkolem těchto Statut třetího řádu v ČR. Statuta si nekladou za cíl pojednávat o spiritualitě, ale dát praktické směrnice pro život společenství – především těm, kdo společenství vedou nebo v něm vykonávají nějakou službu.

2. Řehole používá dvojí označení: „karmelitánský třetí řád“ a zároveň i „sekulární řád blahoslavené Panny Marie Karmelské“. Tato Statuta používají názvu „karmelitánský třetí řád“ a k němu příbuzného označení „terciář, terciáři“. Tím je totiž napovězena souvislost třetího řádu s karmelitánskými řeholníky a řeholnicemi (prvním a druhým řádem a kongregacemi). O tom, že terciáři žijí ve „světě“ (latinsky saeculum), a představují proto „sekulární řád“, pojednává Řehole v čl. 28 a 29.

3. Kdykoliv tato Statuta mluví o volbě do určitého úřadu nebo o hlasování v určitých záležitostech, platí jako pravidla pro tyto volby a hlasování to, co je stanoveno obecným kanonickým právem v kánonech 119 a 164–183.

Kán. 119 zní: Pro sborové jednání platí, pokud právo nebo stanovy neurčují něco jiného:

1. jedná-li se o volbu, je právoplatně zvolen ten, pro kterého za přítomnosti nadpoloviční většiny z těch, které je nutno svolat, hlasovala nadpoloviční většina přítomných; po dvou neúspěšných hlasováních se hlasuje o dvou kandidátech, kteří obdrželi nejvíce hlasů, anebo, jestliže je jich více, o dvou věkem nejstarších; jestliže po třetím hlasování zůstává stejnost hlasů, považuje se za zvoleného ten, kdo je podle věku starší;
2. jedná-li se o jiné záležitosti, stává se právoplatným návrh, pro který za přítomnosti nadpoloviční většiny z těch, které je nutno svolat, hlasovala nadpoloviční většina přítomných; jestliže po dvou hlasováních je stejný počet hlasů, rozhodne předsedající svým hlasem;
3. jestliže jde o záležitost, která se týká všech a zároveň každého jako jednotlivce, je nutné, aby s ní každý souhlasil.