KARMEL

Pane, před tebou jsem jako hladový člověk, když vidí chleba, jako člověk sužovaný žízní u pramene. Ty jsi slunce, země, hora, květina, světlo, síla, život. Každá stvořená věc má něco z tebe a připomíná mi, jak naléhavě tě potřebuji. Všechno krásné mi vypráví o tobě, který jsi krása sama. Chtěl bych tě vychutnat tak, jako dítě vychutnává mléko, chtěl bych tě celého pozřít, chtěl bych do tebe vstoupit, ztotožnit se s tebou, splynout s tebou.
Teď vím, že tento hlad a tato žízeň mě budou provázet po celý můj život. Čím víc se ti z tvé lásky přiblížím, tím více budu toužit po tom, abych tě mohl jíst a pít.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, prosinec 1955)

Každé sebevědomé zdůrazňování „já se nestarám o politiku“ je buď farizejství, nebo nedostatek rozhledu, neznalost toho člověka. V této mentalitě je jedna z příčin, proč se v minulých staletích a desetiletích odcizilo Církvi tolik lidí. Měli dojem, že jim Církev neodpovídá na to, co je nejvíce tlačí.
Lidé nejnepolitičtější a nejnekompromisnější vůči režimům a vládám, které neodpovídají jejich vkusu, dovedou býti přímo u vytržení před režimy opačnými a dovedou naprosto bezpáteřně zavírat oči i před jejich zločiny a zvěrstvy nejstrašnějšími.
Problém konec konců vyúsťuje v tom, že jádrem křesťanství je pokorná láska. Z ní plyne zájem o lidi a jejich konkrétní starosti, z ní plyne i vynalézavost, jak je lépe poznávat, jak jim lépe sloužit, jak je smiřovat, jak mezi nimi dělat pravou, křesťanskou politiku.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Je lépe býti nepolitickým?, otištěno v „Katolíku“, 20. dubna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Politická funkce a odpovědnost ve skutečnosti představuje trvalou výzvu pro všechny, kdo dostávají mandát, aby sloužili své zemi, aby chránili ty, kdo v ní žijí, a usilovali o nastolení podmínek pro důstojnou a spravedlivou budoucnost. Pokud se politika praktikuje tak, že je respektována základní úcta k životu, ke svobodě a k lidské důstojnosti, může se skutečně stát výsostnou podobou lásky.
V této souvislosti stojí za zmínku „blahoslavenství pro politika“, jak je předložil vietnamský kardinál François-Xavier Nguyễn Vãn Thuận, který zemřel v roce 2002 a byl věrným svědkem evangelia:

Blahoslavený politik, který si je velmi dobře vědom významu své role a do hloubky rozumí jejímu obsahu.

Blahoslavený politik, který je příkladem důvěryhodnosti.

Blahoslavený politik, který usiluje o obecné dobro, a nikoli o svůj vlastní zájem.

Blahoslavený politik, který zůstává věrný a důsledný.

Blahoslavený politik, který uskutečňuje jednotu.

Blahoslavený politik, který se zasazuje o radikální změnu.

Blahoslavený politik, který umí naslouchat.

Blahoslavený politik, který nemá strach.

(papež František, Poselství k 52. světovému dni míru, 1. ledna 2019)

Při hostině v domě farizeje Šimona se odehrává překvapivě konfliktní scéna: je tu vystaven srovnání zbožný člověk a prostitutka, mocný muž a bezejmenná žena, zákon a vůně, pravidlo a láska. Sestra Marie z františkánské poustevny v Campello sul Clitunno opakovala svým sestrám: „Opusťte pravidlo pokaždé, když je v protikladu k lásce. Naším jediným pravidlem je láska.“ Jenom evangelium je schopno představit takový neočekávaný konflikt, v němž vyhrává vůně, prostitutka, něžnost. (…)
Ježíš, který si odnesl pohnutí, které v něm vyvolala ona žena, na to nezapomene: při poslední večeři zopakuje gesto té neznámé a zamilované hříšnice – bude svým učedníkům umývat nohy a utírat je. Je v tom něco velkolepého a dojemného: Bůh napodobuje gesta jakési ženy.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Zakládat vše jenom na sobě znamená se limitovat, protože naše já je malé a omezené. Člověk tím limituje svého ducha, který je stvořen pro nekonečno, pro Boha. Čím víc spoléháme sami na sebe, tím méně jsme flexibilní. Nedokážeme pak rozlišit cestu, kudy k nám přichází Bůh. Čím více lpíme na bezpečných cestách, které známe, tím víc riskujeme, že opustíme milující náruč, která se nám otvírá, aby nás přijala a nesla na této úzké cestě.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Radikální následování, bezpodmínečné putování s Ježíšem znamená: zanechat všeho, neklást si žádné omezující podmínky, vsadit všechno na jedinou kartu, jít za Ježíšem – tak, prostě a doslova – aniž tušíme, kam nás povede. To, co udělají první učedníci, je rozhodný, i když jistě ne do všech detailů promyšlený poslušný souhlas s Ježíšovým pokynem. Je to něco, co je v linii dokonalého ano „služebnice Páně“… Kdyby Maria své ano omezila, pak by tím položila překážky do cesty Božímu Slovu… A tak je i ano učedníků, kteří všechno opouštějí, nejprve ano doslovné, nedvojsmyslné, jak to také odpovídá slovní podobě Ježíšova volání. Až toto východisko umožňuje a ospravedlňuje výklad „duchovní“: i ti, kdo vydělávají, kdo disponují pozemským bohatstvím, se mají chovat tak jako by nevlastnili nic, to jest jako kdyby dali veškeré své jmění poslušně do služby Pánu.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Moje milá malá sestro Růženko,

jsem rád, že se Vám vede lépe. Nic se nenamáhejte. My si myslíme, že Bůh je odkázán na naše výkony, jinak že nás nemůže milovat. A on chce, abychom před ním stáli s prázdnýma rukama, aby nás mohl obdarovat. Když jsme plni našich vlastních výkonů, myslíme si, že je to naše zásluha. Ale pak nás Bůh nemůže obdarovat, protože v nás není volné místo pro jeho dary. To je, myslím, smysl věty ve vašich Konstitucích – být volný pro Boha. Naše já je největší překážkou pro působení Boha v nás. Nekroužit kolem tohoto já, ale vycházet ze sebe, být „prázdný“ pro Boha a jeho působení v nás.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 27. ledna 1998)

Kdyby se nás Kristus zeptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, mohli bychom mu odpovědět: „Kriste, ty jsi ten, který nás miluje až do krajnosti a bude nás milovat i v životě, který nekončí, v životě věčném. Víš o nás všechno a rozumíš nám. Chtěli bychom být ve vztahu k tobě naprosto průzrační, čistí a dát ti nejen určité období svého života, ale celý život.“

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Naše víra začíná v bodě, kde ateisté předpokládají, že musí končit. Víra začíná bezútěšností, která je nocí kříže, opuštěností, pokušením, pochybností o všem, co existuje. Naše víra se musí zrodit tam, kde je oproštěna od veškeré hmatatelné skutečnosti; rodí se z nicoty, musí zakusit nicotu.

(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Ukřižovaný Bůh)

Není třeba hned kvůli všemu vyrážet do boje. Zkus přijímat věci jako dar, snaž se užívat si věcí a pozitivně interpretovat i to, k čemu pociťuješ vnitřní odpor. A věř mi, že se z tebe stane jiný člověk. Jdi naproti všemu, co se přihází, co se dozvídáš – přijímej to z Božích rukou. Pokoušej se lépe vycházet s věcmi, lidmi i životními okolnostmi. To tvůj vnitřní odpor ti způsobuje tolik trápení a bolesti, a ne ty konkrétní problémy. Věřím, že jde o bolesti růstu, jimiž ti Pán odhaluje oblasti (ve tvém srdci), které vyžadují změnu a obrácení.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)