KARMEL

Ovoce karmelských stromů jíme, do vod tradice se noříme...

Jednoho jarního večera při brouzdání v internetových vodách mi ošplouchla lýtka osvěžující vlnka – ejhle Krása Karmelu... Juchů, tak tam pojedu! Motivace?

Hlavně získat informace. O čem? V podstatě o sobě. Karmelské srdce mám, co to ovšem znamená? Čím se živí, kterak tluče? Žiju s ním, žiju z něho, vnímám jeho chvění nad krásou horské zahrady, do níž bylo zasazeno. Co ale vím o jejím půdním podloží, o zahradníkově vizi při vytyčování záhonů, skladbě rostlin, způsobech sklizně, ohrožujících škůdcích? Pořád míň, než bych ráda.

Informace – formace. Místo. Ticho. Výdech, nádech. Sázím na to, že mne ošplouchla vlnka z hlubin a bez většího rozmýšlení se hlásím; předpokládám totiž, že nás bude mnoho prahnoucích po svlažení. Co na to rodinné plány a dítko svobodně si pohrávající s mými útrobami? Jistě mi k cestě požehnají, vždyť jde o karamelové investice, které jsou u nás parlamentem schválenou prioritou. Těším se jako malá holka, už aby to bylo!

Pozítří jedu. Nechce se mi. Vír pracovního nasazení mne vysál, chybí mi hladké splývání po mateřské hladině s poklidnými manželskými západy slunce. Doma řádí tsunami rekonstrukce, díky těhotenství si často připadám jako velryba uvízlá na pláži, kvapem mi ubývá energie a společných rodinných pracovních sobot nezbývá do porodu mnoho. Neodpískám to? Ne, vždyť přece ta vlnka...!

Jsem tu, uf! Kdy jen jsem naposled procházela hlavní bránou se zelenou krosnou na zádech? Jestlipak je můj kufr hrkající po dláždění znamením zrání nebo úpadku? Ať je to jak je to, jsem tu. A je léto. Slunce podtrhuje barvu fasády kostela na náspu a čerstvě ostříhaní ježci na hlavách kolem rostoucích lip trčí k nebi obzvlášť rozverně; mám chuť této Mariině čestné stráži zasalutovat.

Kamenné zídky drží v&nbsphrsti
hřejivě zlatou záři
Maria vaří sladkou kaši
klokotá na oltáři

Stojím u klášterních dveří, zhluboka dýchám a cítím, jak se ze mne odplavuje adrenalin. Rázně mi otevírá drobná holka modrooká s dlouhými blonďatými cůpky. Vyklube se z ní má spolubydlící, je sympatická, nemám námitek. Utlumím v sobě chabé asketické zdroje a dopřávám si luxusu sprchy po cestě. Ve dveřích jídelny pak narážím na dávnou milovanou přítelkyni, takže mám při večeři oči a uši jen pro ni a ostatní účastníky mohu potají omrknout až před první přednáškou: tři čtyři známé obličeje, jinak samé otazníky.

Později zjišťuju, jak pestrá je naše společnost: ostřílení terciářští matadoři i rozechvělí čekatelé na první sliby; prozatímní nakukovači, kteří kolem Karmelu zlehýnka našlapují s nejasnou touhou a ostychem; okolní místňáci – byť jsou tu doma, pobývají zde prvně, aby odhalili, co jsou ti jejich karmelitáni vlastně zač a jak to při pobytu v klášteře funguje. Překvapuje mne, kolik lidí sem nalákaly články o karmelitánské spiritualitě zveřejněné na řádovém webu.

Pro každého jsou na stole připravené studijní materiály, mrkáme uznale na drát nad takovou profesionalitou, to tu ještě nebylo. Brožura s programem na zadní straně mne upozorňuje, že skutečně nejsem na dlecích exerciciích, ale na vzdělávacím semináři.

Jdeme na to zostra, sotva se navnadíme duchovní sladkostí hory Karmel a předzvěstí vůně jejích zahrad u Eliášova pramene, už se po hlavě vrháme z útesu prozkoumávat korály kontemplace. Prý lze zakoušet tajemství Boha již v tomhle životě, jelikož jsme díky Duchu svatému dědici Božího království a přes veškerou svou porušenost jsme v něm tudíž doma. Je pro mne povzbudivé slyšet, že spojení s Bohem není (nepravděpodobným) výsledkem naší celoživotní duchovní dřiny, ani osvícení, kterého se nám náhle a natrvalo dostane, ale „Boží dar v součinnosti s uplatňováním lidské svobody“; zkrátka dynamické dění mezi Bohem a člověkem, na němž mají oba podíl.

K čemu je mi dobré podstupovat tenhle proces? Abych postupně začala vidět svět Božíma očima a milovat Jeho srdcem. Jak prosté. Zasažena touto větou si velmi živě vybavuji jeden z klíčových okamžiků svého života, kdy jsem před lety tváří v tvář vlastní neschopnosti milovat úpěnlivě prosila Ježíše, ať mi v dalším životě rozšiřuje srdce do šíře toho svého, aby se do něj hodně vešlo; i za cenu bolestivého rozpínání tkáně. Prosba byla vyslyšena a teď je na mně snažit se před rozšiřováním necukat – součinnost, součinnost!

Marně si hledám úkrytu
zuby drkotají nohy sotva vleču
Vyspím se u tišiny Keritu
pak snad už z boje neuteču

V pátek narážím na své tělesné limity. Osůbka v mém břiše chce mít spolu s ptactvem podíl na vítání nového dne, vykope mne z lože krátce po třetí hodině ranní. Převalováním ruším spaní spolubydlící. S obratností partyzána – pivaře tedy zdolávám vrzavou podlahu u dveří, která mne již v průběhu noci několikrát usvědčila z těhotenství, proberu se masáží kokosovým olejem a jdu na obchůzku. Kostel je zavřený, klíčovou dírkou je ale vidět přímo na věčné světlo na oltáři. Cáry mlh lechtají pod nosem probouzející se slunce, duše lne ke Stvořiteli zcela lehce a tělo prahne po okysličení. Svižným pochodem se proto vydávám na sběr čajových bylin. Záhy trhám maliníkové a jahodníkové listí, kontryhel a kvetoucí bezinky, jen na vytouženou kopřivu ne a ne narazit – bratr Pavel nejspíš udržuje areál přespříliš pečlivě...

Vychutnávám si orosenou nakyslost divokých klášterních jahod a dumám, kolik lidí si asi shodně se mnou myslí, že jen oni vědí o tomhle tajném jahodovém koutku. V jídelně pusto prázdno, čaj mi zahřívá žaludek i nohy v promočených botách, sušenka zvedá hladinu cukru v krvi. Úderem šesté na mne ale stejně padá nepřekonatelná únava, na pokoj se neodvažuju, uléhám tedy na kanapíčko v prázdném místnosti s počítačem. Za hodinku vstávám na ranní chvály a ve vzmachu aktivity usedám pak do přednáškového sálu. Slunce hřeje, výhledy z prosklených stěn sálu jsou proklatě vábivé, přednášející mluví laskavým klidným hlasem. Jsem nebezpečně blízko klimbání. Leč zurčivá voda učení Vavřince od Vzkříšení, původně žoldáka z třicetileté války, mi zcela usnout nedá. Pookřívám u slov, která by měl slyšet každý, kdo si pro cestu kontemplace připadá málo duchovně pokročilý. Prodlévat v přítomnosti Boží, ať už v práci, modlitbě, odpočinku, zkrátka vstávaje, lehaje, o to jde.

Nejsvětější, nejdůležitější a nejpotřebnější cvičení v duchovním životě je Boží přítomnost. Že totiž člověk má zalíbení v Jeho božské společnosti a rozhovoru s Ním a dále že si navykne pokorně Ho oslovovat a hovořit s Ním v postoji láskyplného příklonu srdce, a to vždy, ano, v každém okamžiku, ne formálně, ne odměřeně; především v čase pokušení, protivenství, suchopáru, zármutku a opuštěnosti, ano, i uprostřed našich nevěrností a našich hříchů.

Jak na to prakticky, napadá mne. Vavřinec mi zakrátko odpovídá:

On od nás nepožaduje mnoho: (jen) abychom na Něj tu a tam krátce pomysleli, krátce se Mu poklonili, občas ho poprosili o Jeho milost, abychom Mu obětovali své námahy, pak abychom Mu zase děkovali za milosti, které Vám prokázal a které Vám daruje i uprostřed Vašich prací, abyste se Jím těšila, jak často jen dokážete. V čase jídla a Vašich rozhovorů pozvedněte tu a tam své srdce k němu: nejmenší vzpomínka na Něj je Mu vždy velmi milá...

V textech dál nacházím, že jsme s Vavřincem zajedno, co se týče vnímání potřebnosti rozšíření vlastního srdce, to jsem tedy objevila Ameriku...

Po obědě se jdu provětrat, beru to spodem kolem remízku k lesíku s křížovou cestou a hřbitůvkem bratří. U šípkového keře narážím na zázrak stvoření:

Mědění chrousti se houfně
páří na šípkovém keři
Heliovy stopky jim neúprosně
měří čas milování

Louka s lesem pořádají závody vůní, uprostřed jejich klání usínám na hřbitovní lavičce. Slunci se to nezamlouvá a žene mne do stínu. Zříkám se tedy dobré tiché společností (jakpak asi budou vypadat oslavená těla?) a dávám přednost pohodlné polštářové siestě – jen se dvaciášem osvěžit před první odpolední přednáškou... Probere mne až spolubydlící navracející se z ní. Mrzí mne, že jsem přišla o košt svatebního vína ze džbánu Jana od sv. Samsona, ale alespoň jsem nabrala sílu na následnou inhalaci vincentky Edity Steinové. Silné minerály Editina intelektu na mne obvykle bývají příliš a dobrovolně jejich působení nevyhledávám, teď jsem ovšem díky jejich odlesku zahlédla půlnoční temnotu víry.

Když (duše) pozná, že Kristus vykonal v krajním ponížení a záhubě na kříži to největší – smíření a spojení lidstva s Bohem –, probudí se v ní porozumění pro to, že i pro ni vede zničení, „smrt kříže v živém těle, ve smyslovém stejně jako duchovním“, ke spojení s Bohem. Jako se Ježíš ve své opuštěnosti ve smrti odevzdal do rukou neviditelného a nepochopitelného Boha, tak se duše odebere do půlnoční temnoty víry, která je jedinou cestou k nepochopitelnému Bohu.

Jak k tomu trefně podotkl přednášející, jako křesťané máme tendenci vyhnout se kříži na cestě následování Krista, rádi bychom na naši porušenost rovnou narvali Boží slávu. Bingo, to jsem přesně já! Kéž bych častěji chtěla chtít hledat Boha samotného než jeho dary a přijímala kříž méně prskavě.

Cesta víry je však cesta noční, neboť ve srovnání s jasným poznáním přirozeného rozumu je víra poznání temné: seznamuje nás sice s něčím, ale není nám dáno to vidět. Proto se musí říci, že i cíl, k němuž směřujeme po cestě víry, je noc: na zemi pro nás zůstává Bůh dokonce i v blaženém spojení zahalen. Náš duchovní zrak není uzpůsoben jeho příliš jasnému světlu a dívá se jakoby do noční tmy... Víra je půlnoční temnotou, neboť nejenže je tu vypojena smyslová činnost, ale i přirozené rozumové poznání. Když však duše nalezne Boha, pronikne do její duše zároveň už i rozbřesk nového dne věčnosti.

V mé realitě se chýlí den ke konci. Večeříme proslulé vyderské sádlo z noviců, které mi vzápětí v součinnosti s cibulí znemožňuje účast na adoraci. Při definitivním odběhnutí z kostela se zastavuju na kus řeči s jedním místním bratrem. Pomalu se smráká, bleskurychle kolem nás přeběhla myš a hupla do kanálu. Odněkud vylezly dvě veliké žáby, usadily se nám u nohou. Nemůžeme se s bratrem shodnout, zda to jsou ropuchy nebo skokani. Každopádně je zřejmé, že vyderské prostředí svědčí všemu stvoření. Nad ambity prý dokonce žijí netopýři, občas zaletí i pozdravit do kostela...

Noc byla o poznání klidnější než minulá, přespala jsem ve volném pokoji, kde jsem mohla šustit povlečením dle libosti beze strachu z probuzení kolegyňky. Vyrazila jsem tudíž vstříc sobotě až kolem páté, aniž bych tušila, že prožiju seminární den D. Dopoledne jsme se totiž společně pokoušeli dešifrovat Výstup na horu Karmel, grafickou báseň Jana od Kříže. Dostalo se mi přitom skutečně jedinečného aha-zážitku, který bez přehánění pohnul mými dějinami.

V šestnácti letech jsem si coby novokřtěnka zakoupila plakát Výstupu na horu Karmel. Vylepila jsem si ho na dveře pokojíku a často na něj zírala v marné snaze pochopit jeho smysl. Vnitřní detektor mi vytrvale hlásil, že hora kdesi skrývá poklad, jenže se mi nepodařilo odhalit jeho přesnou polohu. Na Karmel mne v té době lákal tušený prostor velké svobody a láskyplného přijetí celého člověka, na hony vzdáleného staženému moralistickému mentorování. Obraz strmého kamenitého špičáku, na nějž ze všech stran fičí a na jehož vrchol se zemdleni vydrápou jen nejnamakanější duchovní borci, mi do toho nezapadal; nehledě na to, že já sama bych s vynaložením veškerých svých sil došplhala zhruba ke třetímu nic, kde bych pod převisem umrzla... Plakát jsem proto po delší době srolovala do skříně a Jana odsoudila jakožto učitele duchovní drsnosti, který se zvláštním nedopatřením (pardon, tedy Božím řízením!) stal karmelským reformátorem. Léta měl u mne dveře zavřené, až mi zpovědník vnutil k četbě jeho korespondenci a básně. Musela jsem pak Jana chtě nechtě rehabilitovat, ovšem stále pro mne zůstal bratrem Ostří Meče.

A dnes se Janův špičák zřítil k zemi. Na jeho místě mi před očima roste prostorná náhorní plošina, zelená a šťavnatá, místo lásky a chvály, vhodné k bujarému poskakování a piknikům s hojnými plody Ducha. Jupííí! Kdyby mi socializace nebránila, zavýskla bych a zadupala k oslavě prozření. Nicméně se držím na uzdě. Jsme vyzváni k vlastní interpretaci náčrtku. I bez této pobídky v něm ihned vidím spojení muže a ženy, čímž jsem nejprve mírně zaskočena. Pak se mi vyjasňuje: Jsem manželka a matka. Žiju v těle a podstatnou část svého životního poslání praktikovat lásku smím realizovat právě skrze své tělo – otevírám ho muži, kterému v té samé chvíli otevírám a odevzdávám svoji duši, znovu a znovu. Stejnou cestou umožňuji novým Božím stvořením vstoupit do světa a pak je sytím svým tělem. Jsou to pro mne okamžiky nejvnitřnějšího spojení s Bohem – nejduchovnější i nejhmotnější zároveň. Prchavé – jako jsou prchavé okamžiky spojení s Bohem tady na Zemi. Vztahové – jako stezka na horu Karmel, kde se úsilí člověka kráčet vzhůru a po sklouznutích se opět rychle zvednout snoubí s Boží milostí nadnášející poutníka a dávající mu již během cesty okoušet sladkost hory.

SVATEBNÍ

Osedlej milý koníčka
bílého hřebce ze stání vlevo
        co spává tiše na srdeční straně
Nasaď mu uzdu z měkké kůže
pojedem spolu přes panenské pláně
k vrcholkům Hory sjednocení

Už cválá, cítíš?

V koutcích se mu pění
Přes vlny svalů přelévá se touha
ve vlnách těla rozplývá se duše

Vnáší nás vzhůru do rozkoše
kde je vše s námi
        vše je košer

Hůrka dokonalosti ve mně uvolnila stavidla tvořivého nadšení a přebila další dění dne. Krůpěje lásky Terezie z Lisieux po mně jen stekly, na její hlubiny jsem nezajela. Vigilii jsem prožila ve vděčnosti. Duch Boží mi při ní v obrazech připomínal roztodivné cesty, po kterých mne až doposud vodil, zvláště se zdržoval u serpentin vinoucích se úbočími Karmelu. Večer po vigilii jsem v koutě u jasmínového keře zpívala a tancovala Pánu, který tak štědře vylévá svého Ducha, a když se kolem mě i uvnitř rozhostilo ticho, šla jsem do kostela za Marií. Během programu jsem za ní zatím zacházela vždycky jen na skok, potřebovala jsem pobýt tam konečně déle. Skrz Mariin oltářní obraz prosakuje na povrch její spojení s Ježíšem: jak se blízce dotýkají tvářemi, jemně se k sobě tulí. Nemusí se dívat jeden na druhého, ví o sobě a souzní. Jejich mírné úsměvy, tak si podobné, vítají nás přicházející s nevysloveným povzbuzením, abychom vešli dál do jejich lásky... Je troufalé přát si, abych na tom byla s Kristem také tak?

Po vcelku klidné noci a poslední snídani se se spoluúčastníky semináře věnujeme vzájemnému obdarovávání. Jak kdo chce a může, předestírá ostatním výsledky svých objevů, střípky karmelského krasohledu. Pestrost příspěvků mi připomněla výrok přednášejícího, že zahrada Karmelu rozhodně není monokulturou. Pravdu děl. Zahradník – Stvořitel podporuje rozmanitost druhů, šlechtí pečlivě každou rostlinu a neexistuje pro Něj pojem „za plotem“.

Co říci závěrem? Snad see you again.

Spoluúčastníci semináře – sourozenci v Kristu, vážím si každého okamžiku, kdy se naše srdce dotkla,

Norberte – expediční kuchaři, díky Vám jsme ochutnali plody horských stromů, velmi chutně upravené k tomu,

bratři karmelitáni – včely Páně, poskytli jste nám azyl v blízkosti vašeho úlu,

kuchařinky a všeliké klášterní obhospodařovatelky – bez vás bychom nemohli všemožnými způsoby čerpat ve Vydří živou vodu,

Paní místa, Panno čistá – ujímala ses nás ve svém domě vskutku mateřsky...

... a nad tím vším a v tom všem přítomnost Boží!

Jana Marková