5. prosince - nezávazná památka

Narodil se v 1. polovině 15. století v Mantově v Itálii. Tam také vstoupil do řádu a stal se knězem. Konvent patřil k tzv. mantovské kongregaci – reformnímu hnutí, které se vzdalo zmírnění řehole potvrzeného Evženem IV. r. 1432. (Kongregaci schválil týž papež r. 1442). 28. 2. 1452 nacházíme jméno P. Bartoloměje Fantiho zapsáno mezi členy bratrstva P. Marie při mantovském kostele karmelitánů. Od 1. 1. 1460 se stal duchovním rádcem a představeným bratrstva a této službě se svědomitě věnoval až do své smrti – plných 35 let. Sepsal pro bratrstvo prostou řeholi, blízkou řeholi sv. Alberta, a stanovy. Kromě hlubokého vztahu k Panně Marii proslul také vroucí eucharistickou zbožností. Zemřel 5. 12. 1495 a hned po smrti byl uctíván a vzýván jako přímluvce. Dnes je jeho tělo uloženo v kapli Panny Marie Korunované v mantovské katedrále (spolu s ostatky bl. Baptisty Spagnoliho). Za blahoslaveného jej prohlásil v roce 1909 papež Pius X. (někdejší mantovský biskup a apoštol úcty k eucharistii).

Z encykliky „Mysterium fidei" papeže Pavla VI.

Ještě vznešenějším způsobem je Kristus přítomen ve své církvi, když církev jeho jménem přináší mešní oběť a když uděluje svátosti. Ale jiný je způsob, a to nejvznešenější, jímž je Kristus ve své církvi přítomen ve svátosti eucharistie. Ta je proto mezi ostatními svátostmi líbeznější ke spojení s Bohem, krásnější co do důmyslnosti, světější svým obsahem. Obsahuje totiž samotného Krista a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti" (Sv. Tomáš Akv.: Summa theol. III, ot. 73, čl. 3c).
Tato přítomnost se nazývá „skutečná" ne výlučně, jako by ostatní (způsoby přítomnosti Krista v církvi) nebyly „skutečné", ale že jde o přítomnost „par excellence", protože je podstatná: tímto způsobem je v úplnosti přítomen celý Kristus, Bůh a člověk (srov. Trident. koncil, Dekret o Nejsv. Eucharistii, hl. 3, viz i KKC 1374).
Ostatně katolická církev víru v přítomnost Kristova těla a krve v eucharistii vždy dosvědčovala nejen učením, ale i životem, když ve všech dobách uctívala tuto svátost úctou klanění, příslušející pouze Bohu.
Tuto bohopoctu vzdávala a vzdává katolická církev svátosti eucharistie nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie, vystavuje je k slavnostnímu uctívání věřícími a nosí je v průvodech za radostné účasti početného lidu.
O této úctě vydávají starobylé doklady církve nejedno svědectví. Duchovní pastýři vždy napomínali věřící, aby eucharistii, kterou přechovávali u sebe doma, opatrovali s co největší pečlivostí.
Je žádoucí, aby se věřící činně účastnili oběti mše svaté denně a v co nejhojnějším počtu, aby se čistě a svatě občerstvovali svatým přijímáním a vzdávali Kristu Pánu náležité díky za takový dar.
Ať neopomíjejí také během dne návštěvy Nejsvětější Svátosti, která má být v kostelích uchovávána podle liturgických předpisů na velmi vznešeném místě s největší poctou. Taková návštěva je důkazem vděčnosti, znamením lásky a projevem patřičné úcty Kristu Pánu zde přítomnému.
Nejsvětější eucharistie zjevně dodává křesťanskému lidu neocenitelné důstojnosti. Neboť nejen tehdy když je přinášena mešní oběť a svátost rozdílena věřícím, nýbrž také když mešní oběť a přijímání již skončily a eucharistie je uchovávána v kostelích a oratořích, je Kristus opravdu Emmanuel, to je: „Bůh s námi." Vždyť dnem i nocí je uprostřed nás, přebývá mezi námi, plný milosti a pravdy (srv. Jan 1,14): učí správnému jednání, upevňuje ctnosti, těší zarmoucené, posiluje slabé; a všechny, kdo k němu přicházejí, vyzývá k následování, aby se učili podle jeho příkladu být tiší a pokorní srdcem a nehledali sebe, nýbrž Boha. Proto každý, kdo uctívá eucharistii se zvláštní zbožností a snaží se pohotově a velkodušně opětovat nekonečnou Kristovu lásku, zakusí a do hloubi pozná - s velkou vnitřní radostí a prospěchem - jakou cenu má život skrytý s Kristem v Bohu (srv. Kol. 3,3) a jak znamenité je rozmlouvat s Kristem. Nic na tomto světě nenaplní člověka větším štěstím, nic tolik prospívá k pokroku na cestě ke svatosti.
Nadto se eucharistie uchovává v kostelích a oratořích jako duchovní střed řeholních komunit a farních společenství, ba celé církve a celého lidstva, neboť pod rouškou svátostných způsob obsahuje Krista - neviditelnou Hlavu církve, Vykupitele světa, střed všech srdcí, skrze něhož povstalo všechno, i my. (srv. 1 Kor 8,6)
A tak úcta k eucharistii mocně podněcuje k účinné lásce „sociální" (srv. Sv. Augustin: De genes. ad litt. XI.15.20, PL 34,437), takže společnému dobru dáváme přednost před soukromým prospěchem, bereme za své záležitosti společenství, farnosti i celé církve a rozšiřujeme svou lásku na celý svět, poněvadž poznáváme, že všude jsou údy Kristovy.

(Čl. 35; 36; 51; 52 - 53, 62 – 64)

Modlitba

Bože, tys učinil blahoslaveného Bartoloměje obdivuhodným apoštolem úcty k tajemství eucharistie a vroucí oddanosti Panně Marii; dej, ať se i nám tato dvojí úcta stane zdrojem stejného duchovního bohatství. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Gal 2,19-20
Žalm: 131(130) 1.2.3    Odp.: Ochraň, Pane, duši mou v pokoji u tebe.
Evangelium: Jan 6,35-40

Související

Životopis bl. Bartoloměje Fantiho