Doporučujeme
(Zakladatelka OCD • svatá • učitelka církve • svátek 15. října)
Texty propria
„Umírám jako dcera církve…“
Terezie od Ježíše, občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, se stala reformátorkou karmelitánského řádu, zakladatelkou „bosého Karmelu“ ženské i mužské větve, „duchovní matkou“ (jak stojí vytesáno pod její sochou ve vatikánské bazilice), patronkou katolických spisovatelů (v roce 1965) a učitelkou církve (v roce 1970), první ženou, která – spolu se svatou Kateřinou Sienskou – obdržela tento titul.
Narodila se 28. března 1515 v Avile v Kastilii, ve Španělsku, a zemřela 4. října 1582 v Alba de Tormes blízko Salamanky (díky právě zavedenému gregoriánskému kalendáři připadlo na následující den datum 15. října). Blahořečena byla v roce 1614, svatořečena 1622 a její svátek se v církvi slaví 15. října.
Život svaté Terezie – s obrovskými touhami jejího srdce, s tajemnou nemocí, jež ji sužovala v mládí (a podlomeným zdravím, kterým trpěla po celý život), s „odporem“, který kladla Boží milosti, takže při vzpomínce na něj sama sebe nazývá „velkou hříšnicí“ – lze chápat jen ve světle záměru, který s ní měl Bůh sám. Poté, co utekla z domova, vstoupila 2. listopadu 1535 do karmelitánského kláštera Vtělení v Avile. Zčásti kvůli podmínkám v komunitě, zčásti pro svou vlastní duchovní nezralost prožívala Terezie těžké vnitřní boje, než dospěla k tomu, co sama nazývá „svým obrácením“ (ve věku 39 let). Nicméně od tohoto okamžiku – podporována svými duchovními vůdci – začala dělat velké pokroky na cestě dokonalosti.
V roce 1560 poprvé zazněla ve společenství sester myšlenka „obnoveného Karmelu“, v němž by se řehole zachovávala věrněji než doposud. Tato myšlenka se stala skutečností o dva roky později, kdy byl založen klášter sv. Josefa – klášter bez vlastních příjmů, v němž „se žilo podle prvotní řehole“. O pět let později obdržela Terezie dovolení generálního převora řádu, Giovanniho Battisty Rossiho, aby založila další ženské kláštery a rovněž dva kontemplativní kláštery bratří, které by byly reformovanými protějšky sesterských klášterů a jejichž bratři by se mohli o sestry duchovně starat (později se členové reformy nazývali „bosí“). Když Terezie umírá, čítá reforma 17 klášterů mnišek. Rovněž komunity bratří rychle překročily původně zamýšlený počet. Některé byly založeny s dovolením generálního převora Rossiho, jiné – zvláště v Andalusii – proti jeho vůli, s odvoláním na souhlas apoštolského vizitátora, dominikána Vargase, a mladého bosého karmelitána Jeronýma Graciána (blízkého duchovního přítele Terezie, před nímž Terezie učinila slib, že udělá vše, oč ji požádá, nebude-li to v rozporu s Božím zákonem).
Následovala řada neužitečných a bolestných hádek a sporů, které se ještě zhoršovaly zásahy světských autorit a dalších osob zvnějšku a které trvaly až do roku 1581, kdy byla schválena vlastní provincie bosých bratří a sester. Tehdy mohla Terezie napsat: „Teď jsme konečně všichni v pokoji – bosí i obutí – a nic nám nemůže bránit sloužit Pánu.“
Svatá Terezie je jednou z nejdůležitějších osobností, které v dějinách ovlivnily katolickou spiritualitu. Její díla – zejména čtyři nejznámější (Život, Cesta dokonalosti, Hrad v nitru, Kniha o zakládání), společně s díly více historickými – obsahují nauku zahrnující celý proces růstu duchovního života od prvních krůčků až k hluboké důvěrnosti s Bohem v samém středu „hradu nitra“. Její dopisy nám Terezii zároveň ukazují jako osobu velmi aktivní a zaneprázdněnou nejrůznějšími záležitostmi každodenního života. Její nauka o sjednocení duše s Bohem (nauka, kterou ona sama důvěrně žila) vyrůstá z tradice Karmelu, z tradice, k níž ona přispěla tak významným a vynikajícím způsobem, že ji obohacenou předává nejen svým synům a dcerám, ale celé církvi, kterou milovala a které sloužila tak velkodušně. Když v roce 1582 umírala, bylo jí útěchou a radostí, že směla prohlásit: „Umírám jako dcera církve.“
(Podle St. Teresa of Jesus... zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Mdr 7,7–14
Nebo: Řím 8,14–17.26–27
Žalm: 84(83) 2–3a.4–5.11.12–13 Odp.: 3b
Evangelium: Jan 7,14–18.37–39a