Doporučujeme
O svatodušním pondělí, dne 7. června 1897, tři dny před svými třiadvacátými narozeninami, psal P. Maurice Terezii:
Včera, má drahá sestro, právě v hodinu, kdy Duch svatý sestoupil na apoštoly se svým světlem a se svou silou, jsem dostal jeho příkaz z úst svého duchovního vůdce: Vy máte vážné povolání, pevně v ně věřím a Bůh v něm jedinečně projevuje svou Prozřetelnost. Navíc chce, abyste byl misionářem, cesta je otevřená, jděte. (…)
Klaňme se Bohu, milá sestro, děkujte mu se mnou. Prosím, abyste věřila, že zasloužím tuto čest být misionářem méně než kdo jiný. Hledím na ni jen s chvěním a tato Boží láska mě poněkud děsí – a přesto chci, aby důvěra zvítězila, a vydávám se bezvýhradně. (…) Chci dávat bez počítání.
Po dvou týdnech mu Terezie odpověděla:
Chápu tak dobře, že jen láska nás může udělat milými Pánu Bohu, proto je tato láska jediné dobro, o které usiluji. Ježíš mi ukazuje jedinou cestu, která vede k této Božské výhni. Tou cestou je odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 196, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 13. září 1896)
Myslím, že my, kdo běžíme cestou lásky, nemusíme myslet na to, co se nám může v budoucnu přihodit bolestného, neboť by to znamenalo, že nám chybí důvěra, a to je, jako bychom se míchali do díla stvoření.
(Terezie od Dítěte Ježíše, poslední rozhovory, 23. července 1897)
Nemyslete, že mě lekáte, když mluvíte „o svých promarněných nejlepších letech“. Děkuji Ježíši, že na vás s láskou pohlédl jako kdysi na mladého muže z evangelia. (…) Milujete svatého Augustina, svatou Magdalénu, tyto duše, kterým bylo mnoho odpuštěno, protože mnoho milovaly. Já je mám také ráda, mám ráda jejich kajícnost, a hlavně – jejich zamilovanou odvahu!
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 247, abbé Bellièrovi, 21. června 1897)
Tvůj obličej je moje jmění,
o jiné nechci, Pane, dbát.
Ukrývám se v něm bez umdlení
a toužím se mu podobat!
Vtiskni svou podobu mé tváři,
kéž každý rys tvůj v tváři mám,
tím brzy získám svatou záři
a lidská srdce, jež ti dám.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z Chvalozpěvu na Boží Tvář, 12. srpna 1895, překlad Anděla Janoušková)
Má milá Mařenko,
pokud jde o mne, já neznám jiný prostředek jak dospět k dokonalosti, než „Lásku“… Milovat! Jak dobře je naše srdce pro to uzpůsobeno!... Někdy hledám jiné slovo pro vyjádření lásky, ale na zemi vyhnanství jsou slova neschopná tlumočit všechny záchvěvy duše, proto se musíme držet toho jediného slova: „Milovat!...“
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)
Když jsme nepochopeni a nepříznivě posuzováni, k čemu je to dobré hájit se a vysvětlovat své jednání? Nevšímejme si toho, neříkejme nic – je to tak dobré neříkat nic, nechat se klidně posuzovat! Ve svatém evangeliu vůbec nevidíme, že by svatá Magdalena něco vysvětlovala, když ji její sestra obvinila, že sedí u nohou Ježíšových a nic nedělá! Vůbec neříkala: „Ó Marto, kdybys věděla, jaké štěstí zakouším, kdybys slyšela slova, která slyším!“ Nebo dokonce: „Právě Ježíš mi řekl, abych tu zůstala.“ Ne, dala přednost mlčení. Ó šťastné mlčení, které dává duši tolik pokoje!
(Terezie od Dítěte Ježíše, poslední rozhovory, 6. dubna 1897)
Můj bratře, věřte, že Ježíš už dávno zapomněl na vaše nevěrnosti, má před sebou jen vaše touhy po dokonalosti a jeho Srdce se z nich těší. Snažně vás prosím, nevlečte se už u jeho nohou, sledujte „první hnutí, které vás táhne do jeho náruče“, tam je vaše místo… Jsem zcela vašeho názoru, že božské Srdce je víc zarmouceno tisíci malých nešetrností svých přátel nežli těžkými vinami, kterých se dopouštějí lidé světa… Ale nad těmi, kdo ho milují, kdo ho přicházejí po každé nešetrnosti odprosit a vrhnou se mu do náručí, chvěje se Ježíš radostí. Ach, milý bratře, jak málo jsou známy Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska!
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 261, abbé Bellièrovi, 26. července 1897)
Co mě teď někdy zdržuje, není Ježíš, jsem to já sám. Stydím se za sebe, a místo, abych se vrhl do náruče tohoto přítele, odvážím se sotva ležet mu u nohou. Často mě první hnutí táhne do jeho náručí, ale ihned se zastavím při pohledu na svou bídu a neopovážím se. Je to chyba? – řekněte mi, sestřičko. Věřím, že Boží Srdce je mnohem smutnější pro tisíce malých zbabělostí, nešetrností, které mu působí jeho přátelé, než třeba i pro těžké viny, do nichž sklouzne přirozenost. Vy mě chápete a učiníte mě velkodušným, bezúhonným vůči Ježíši.
(P. Maurice Bellière /1874–1907/, dopis Terezii od Dítěte Ježíše, KT 191, 21. července 1897)
„Obrať se, obrať se, Šulamitko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět“ (Pís 6,12). Jaká je to výzva našeho Snoubence!... Jakže! My se už ani neodvažujeme na sebe pohlédnout, tak se pokládáme za bezvýrazné a nevzhledné, a Ježíš nás volá, chce se na nás po libosti dívat, ale není sám, s ním se i ostatní osoby Nejsvětější Trojice přicházejí zmocnit naší duše… (…) Ale také jaké je to štěstí, pomyslíme-li, že Pán Bůh, celá Nejsvětější Trojice na nás hledí, že je v nás a že na nás pohlíží se zalíbením.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 165, Celině, 7. července 1894)
Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než abych milovala, nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku, a tak se, můj Ježíši, má láska vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu! Abych tě mohla milovat, jako mě miluješ ty, musím si půjčit tvou vlastní lásku, jen tak najdu pokoj.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rukopis C, 35r)