KARMEL

Živé Boží slovo: 1 Král 18,20–24

»Achab ... obeslal všechny Izraelce a shromáždil proroky na horu Karmel. Tu přistoupil Eliáš ke všemu lidu a řekl: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Lid mu neodpověděl ani slovo. Eliáš dále řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám“...« (18,20–22a)

Jakmile král přijal prorokův rozkaz, poslechl a nechal lid a proroky shromáždit na hoře. Přicházejí, aby viděli Eliáše a aby se dověděli, jak to vypadá s jeho mocí, ale také aby poslechli krále a aby touto poslušností odpověděli na výzvu Eliášovu. To je jedna stránka jejich bytí. Druhá spočívá ve službě Baalovi, v jejich trvalém odporu vůči Bohu.

Eliáš je spatřuje před sebou. Vidí část poslušnosti, kterou projevili, se kterou se však nemůže spokojit. Neboť ta je neslučitelná s jejich neposlušností vůči Bohu a na lidu není vidět žádná snaha k překonání tohoto protikladu. Eliáš je Bohu oddán beze zbytku, považuje se za jediného zbývajícího proroka. Kdykoliv vystoupí, děje se to tak zřetelně ve jménu Boha, že nikde není viditelný rozpor mezi Bohem a jím. Jeho službě se nedá dokázat žádný nedostatek shody, žádné zakolísání, žádná nedokonalost. Boží hlas k němu mluví, on sám mluví jako prorok, ale skrze jeho řeč slyší posluchači slovo Boží. Jeho prostřednictví je bez chyby. A když nyní lid kárá a nechce dále trpět jeho kulhání na obě strany, děje se to ve jménu Božím. Pro něho je Boží slovo jedinou platnou pravdou.

Ani král, který Eliáše poslechl, nestojí na jeho straně. Stojí při lidu. Mezi všemi kulhajícími je on ten největší. A Boží požadavek bezvýhradného následování tak vystupuje tím zřetelněji do popředí. Bůh se nikdy nemůže spokojit s postojem ano, ale. Také nedovoluje těm, kteří mu patří, aby považovali kulhající za rovně jdoucí. Tak jak On žádá, nechává žádat i své proroky: všechno, bez výjimky.

»... ale Baalových proroků je čtyři sta padesát. Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem: dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ Všechen lid odpověděl: „To je správná řeč.“« (18,22b–24)

Eliáš stojí před lidem samotný. Tato osamělost se podobá osamělosti Syna na kříži, který stojí před hříchem celého světa a podstupuje s ním boj tím, že ho sám nese. Zdejší boj vypadá jinak. Zůstává konfrontací, konstatováním skutečností, které se mlčením lidu stávají ještě zřetelnějšími. Eliáš dává ve svém proslovu k lidu nejdřív zdánlivě neutrální návrh. Pravému i nepravému Bohu dává v očích lidu stejnou šanci. Pro něho samého, který věří, žádná neutralita neexistuje. On ví: Bůh stojí při něm, nenechá ho na holičkách, on sám jedná v největší poslušnosti – a nyní je čas. Když už ho Boží hlas poslal ke králi, má teď dojít k rozhodnutí. A jeho poslušnost mu dovoluje dát se cestou, o které zprvu neví víc, než že se prostě na ni vydal, ve shodě se svou pravdou a posláním.

Pravý Bůh má odpovědět ohněm. Pro Eliáše je rozhodnuto; pro lid je otázka stále otevřená: Kdo odpoví? Lid přistupuje na hru: šance jsou stejné a v zásadě sám nic neriskuje. Nemá nic proti tomu, následovat mocnějšího Boha. A kdyby skutečně existovala souvislost mezi prorokovým slovem a suchem, je dobře dát jemu a jeho Bohu šanci. Tito hříšníci se skutečně neangažovali ani pro falešného, ani pro pravého Boha. Všechno zůstává otázkou náhody: co se momentálně hodí lépe. Souhlas lidu nelze brát jako vyjádření jeho názoru, nanejvýš jako souhlas s nabídnutou podívanou.

Převzato z knihy: Eliáš
Autor: Adrienne von Speyr
Vydalo: KNA

Související články

Eliášova oběť na hoře Karmel (2)
Bůh, který život bere... nebo Bůh, který život vrací
Ve stopách proroka Eliáše
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště