KARMEL

Miriam – Malá Arabka

26. Píseň o poušti a rose. – Vidíc sama sebe jako neplodnou zemi volala jsem úpěnlivě k Pánu a řekla jsem mu:

Pane, má země je vyprahlá a spálená:
sešli jí svou vláhu.

Mé tělo je v rozkladu,
moje nohy mne už víc neunesou,
mé ruce se už nemohou hýbat.

Moje nervy ochrnuly,
mé kosti vyschly,
morek mých kostí zatuchl.

Vlasy na mé hlavě ztvrdly,
všechny jsou zježené a bodají jako jehly.

Mé uši se zavřely
tak tvrdě, že nemohu slyšet.

Z mých očí odchází oheň
a ony už nezří světlo.

Můj nos je ucpaný,
jazyk se mi přilepil k patru
a nedokáži už pronést slovo,
abych úpěnlivě volala k Tobě.

Moje zuby jsou tak stisknuté,
že přes ně nemůže proudit vzduch
a umírám.

Moje rty jsou natolik rozpraskané žárem,
že už jimi nemohu hýbat,
abych Tě volala na pomoc.
Pane, sešli na tuto vyprahlou zemi svou vláhu
a ona znovu ožije.

* * *

Po svatém přijímání Ježíš navštívil svou zemi a já jsem zpívala:

Pán navštívil svou zemi,
a z vyprahlé a spálené, jaká byla,
stala se v jeho přítomnosti úrodnou a plodnou.

Pánův déšť přišel,
tráva a zeleň vyrašily.

Strom, o který jsem se opírala,
zesládnul jako palma.

Síly se mi vrátily;
ruce a nohy mne mohly podpírat.

Moje tělo je teď jako tělo dítěte,
mé nervy ožily.

Moje kosti se zpevnily,
morek mých kostí je jako chutný pokrm.

Moje vlasy zvláčněly,
splývají po mé hlavě.

Mé uši se otevřely,
abych slyšela sladká slova Páně.

Můj jazyk se rozvázal,
aby zpíval chvály!

Sladká rosa občerstvila moje rty,
ústa se pootevřela
a nechala proudit vzduch, abych mohla volně dýchat.

Moje zprahlé rty zvláčněly,
abych mohla zpívat Pánu píseň díků.

Můj nos se otevřel
a vdechl líbeznou vůni Miláčkovu.

Celé moje tělo si odpočinulo
a bylo posilněno ...

27. Píseň o křídlech a květech. – Chytím se křídel svého Spasitele. Vidím celou zemi, která mne blahoslaví. Ach! Jak je sladké být tvou, můj Spasiteli! Tvé jméno je velké; naplňuje nebesa. Všechno tě chválí a je plné jásotu v tvé přítomnosti. Moje křídla k letu mi daroval můj Spasitel. Jeho pohled se slitoval nad mou duší. On mi dal křídla, díky nimž jsem letěla. Hluboká byla propast, v níž jsem se nacházela; a Pán mne z ní vzal. Od toho dne jsem navždy v jeho náručí. Šťastný den: kéž nikdy neskončí! ... Pán mne vzal do své vlasti. Co říkáte, obyvatelé země? On mi dává křídla k letu; dává mi tisíce květů, abych je házela na cestu, kterou vidím; vložil mi do rukou koš květů; všichni přátelé je mohou sbírat. Rozhazovala jsem je podél cesty; přátelé i nepřátelé spěchali, aby je získali. On mi dal křídla k letu a na kolena koš květů. Nebe a země se usmívaly svým neposkvrněným úsměvem...

Z italštiny přeložil P. Jindřich Zdík Charouz, O.Praem.
Pokračování v příštím čísle

Duchovní vzlety (3. část)
Duchovní vzlety (5. část)