KARMEL

Nesmíme se dát zastrašit vlastní ubohostí. Bůh ji ponechává na dně našich srdcí coby jakýsi osten, abychom před ním byli jako žebráci, ale žebráci, kteří jsou si naprosto jisti jeho láskou a tím, že on nás po těch obtížných stezkách vede k tomu, co je pro nás nejlepší.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Milost a pokoj v Kristu.

Vážený a vítaný příteli! Váš milý bratr mi vyprávěl, že jste velice zarmoucen a doléhá na Vás smutek. O čem jsme spolu mluvili, to Vám bezpochyby sám sdělí. Vy však, můj milý Matthiasi, se nepoddávejte svým myšlenkám, ale naslouchejte, co Vám říkají druzí! (…)

Jelikož Bůh chce, abychom jeden druhého potěšovali a aby každý takové útěše věřil, nechte své myšlenky ty tam a vězte, že Vás jimi trápí ďábel, který nemůže vystát, když máme radostnou mysl.

Slyšte tedy, co Vám Božím jménem říkám, totiž: Buďte šťasten v Kristu, který je Vaším milostivým Pánem. Dovolte, aby se o Vás postaral; stará se o Vás i tehdy, když se Vám ještě nedostává toho, co byste rád. Žijte a očekávejte od něj to nejlepší. To je mu nadevše milé jako ta nejlepší oběť, jak říká Písmo. Neboť není milejší oběti, než radostné srdce. (…) Když Vás dobří lidé potěšují, milý Matthiasi, naučte se věřit, že k Vám jejich ústy mluví sám Bůh.

(Martin Luther /1483–1546/, dopis Matthiasi Wellerovi, 7. října 1534)

Ježíš ať je ve vaší duši. (…) Ať duše na ničem nelpí, neboť když nechybí modlitba, Bůh se o svůj majetek postará, poněvadž jinému pánu ona nepatří ani patřit nebude. To vidím i sám na sobě, neboť čím víc mi něco náleží, tím víc v tom mám duši a srdce a starám se o to, protože milovaná věc splývá s milujícím vjedno; a tak to dělá Bůh s tím, koho miluje.

(Jan od Kříže, dopis paní Juaně de Pedraza, 28. ledna 1589)

Když si ohledně budoucnosti pouštíme fantazii na špacír, propadáme malomyslnosti. Ovšem pokud se takto oddáme svým černým představám, nejde už o jeho jho, které je vždy lehké a snesitelné, ale vzniká břemeno, které jsme si sami vytvořili a naložili. Proto je třeba vícekrát za den obnovovat své rozhodnutí, že mu chceme důvěřovat; tak se ho naučíme vidět v každém okamžiku. Dobré předsevzetí zní: „Bože, slibuji ti, že se vědomě a dobrovolně nebudu o nic strachovat, že nechám všechno na tobě.“

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dom Bélorgey (1) říkával: „Duch Svatý vždy zprostředkuje setkání lidí, kteří to potřebují. Má výbornou kartotéku.“

(1) Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)

Na dnešní den připadá 150. výročí narození anglického spisovatele, novináře a myslitele G. K. Chestertona, mj. autora oblíbených detektivních Povídek otce Browna či brilantně formulované Ortodoxie. Jeho více než sto let staré novinové sloupky, v nichž komentoval tehdejší pruskou agresi, jsou pro Evropu bolestně aktuální.

„Cosi, co si říká Výbor pro mírová vyjednávání poslal do Illustrated London News dopis ohledně nějakého pamětního spisu, který předkládá vládě. (…) Pamětní spis vybízí vládu, aby využila první příležitosti zajistit „spravedlivý a trvalý mír“. V každém jiném představitelném veřejném nebo soukromém sváru dobře víme, co rozumíme spravedlivým urovnáním. Vždy míníme urovnání, jímž je ten, kdo se dopustil špatnosti potrestán a jeho oběti jsou odškodněny na jeho náklady. Víme také, co rozumíme trvalým mírem, jako je ten, který očekáváme v dobře spravované společnosti. Znamená to, že její pokoj bude zřejmě narušovat jen málokdo, protože všichni vědí, že jeho porušení bylo, a bude následováno trestem. V tomto případě tedy nastane spravedlivý mír proto, že pruský agresor bude potrestán a trvalý mír nastane proto, že agresorovi potenciální napodobitelé budou jeho potrestáním varováni. To vše je velmi elementární, ale může to stát za zopakování, a já to ochotně opakuji.

Papež vyzývá k modlitbě za všechny, kdo jsou na útěku ze své vlasti!

ZDROJ>>>

V hloubi duše jsem šťastný, že jsem prošel Ypry (1). Doufám, že jsem z něj vyšel víc jako muž a kněz. A víc než kdy jindy věřím, že život je krásný, i za těch nejhorších okolností – když v nich hledíme na Boha, který je tam vždy přítomný.

(1): Chardin zmiňuje s odstupem pouhých tří dnů 2. bitvu u Yper, která proběhla od 22. dubna do 25. května 1915 a která si za jediný měsíc vyžádala přibližně sto tisíc mrtvých: německá armáda zde poprvé masově použila chemické zbraně, konkrétně chlór; později byl podle tohoto města pojmenován bojový plyn yperit.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. května 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

„Místo“ světa je v Bohu samém, a to znamená: v jeho trinitárním životě, který je nekončícím tokem božských osob od sebe, k sobě, do sebe. Stále aktuální sebedarování. (…) Uvnitř tohoto toku absolutní lásky nemůže být stvořený svět nehybným bodem. Pro osoby, navzájem sobě se darující, je svět vítanou příležitostí k obdarování: tvořící Otec daruje svět vykupujícímu Synu, který jej „po přemožení všech nepřátel“ položí Otci k nohám jako dovršené království…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)