KARMEL

Považuji se za nejubožejšího ze všech lidí, rozdrásaného ranami, plného zápachu, člověka, který spáchal všechny možné zločiny proti svému Králi. Pln upřímné zkroušenosti Mu vyznávám všechnu svoji zlobu; prosím Ho o odpuštění, odevzdávám se do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu zlíbí. Tento Král, plný dobroty a smilování, je dalek toho, aby mě trestal, nýbrž láskyplně mě bere do své náruče, nechává mě jíst u svého stolu a sám mě obsluhuje, dává mi klíč od svých pokladů a ve všem se mnou jedná jako se svým nejlepším přítelem; rozmlouvá se mnou, miluje mě bez ustání tisíci způsoby, aniž by mi připomínal, že mi odpustil, nebo mě chtěl od základu změnit. Ačkoli Ho prosím, aby mě přetvořil podle své vůle, připadám si stále slabší a ubožejší, zároveň ale čím dál víc Bohem hýčkaný a milovaný.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 6)

Králi králů, žádáš od nás, coby své Říše, v níž vane a víří Duch Svatý, aby se stala Říší věčnou, avšak věčnou ve věčnosti Tvého Svatého Ducha, jenž v ní tvoří a přetváří podle sebe sama, jenž v ní vane a fouká podle sebe sama. Králi králů, kéž se staneme opravdovým Duchem v Tvém Svatém Duchu, v Duchu Tvé vanoucí lásky, ve vanoucí lásce, kterou je Tvůj Duch Svatý.
Proměň nás v celé naší smyslnosti, proměň nás svým svatým ohněm v oheň lásky, jíž jsi Ty sám. Kéž se vanutím Ducha Svatého staneme královskými posly Tvé Boží lásky, uprostřed trosek, uprostřed záhuby, uprostřed noci, uprostřed zániku!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 17; v době 2. světové války)

Dnes uplynul rok a tři čtvrtě ode dne, kdy Ruská federace zahájila brutální válku proti Ukrajině. Ruští představitelé přípravu na invazi opakovaně popírali, informace o stahování vojsk k ukrajinským hranicím označovali za hysterii, provokaci a dezinformaci Západu. Hned první den války Rusové pozatýkali více než 1.700 vlastních občanů, kteří se proti agresi veřejně postavili. Už za pouhé vyslovení slova „válka“ hrozí v Rusku několikaleté vězení, přesto mnoho lidí stále velmi statečně protestuje. K zamyšlení nabízíme úryvek ze závěrečné řeči paní Saši Skočilenkové, která byla minulý týden (po devatenácti měsících vazby) odsouzena k sedmi letům odnětí svobody za to, že v samoobsluze vyměnila pět cenovek u zboží za kratičké věty odsuzující válku. Celou řeč (česky i v ruštině) naleznete v níže uvedeném odkazu.

Zeptejte se, jen se zeptejte člověka, kterému právě odstranili rakovinný nádor, co je to život a jak je cenný… Proč válčit v tomto světě plném zkoušek, katastrof a slz, pokud jsme jeden druhému vším, co máme? Ne, žádná moc, žádné bohatství, a dokonce ani celý vesmír není s to vykoupit vašeho bližního ze zajetí smrti.
Ano, věřím, že život je posvátný. Ano, život! Když odložíte stranou všechna pozlátka tohoto světa, jako jsou auta, byty, bohatství, moc, úspěch, společenské postavení, sociální sítě, … tak v tom suchém zbytku zůstane jen on sám. Ach ano, život! Tak neuvěřitelný, tak úžasný, tak jedinečný, tak houževnatý a mocný…

ZDROJ v češtině

ZDROJ v ruštině

Kdo miluje, je schopen říkat druhým slova, která dodávají chuť, povzbuzují, posilují, utěšují, podněcují. Podívejme se například, co říkal lidem Ježíš: „Buď dobré mysli, synu! … Jak veliká je tvá víra! … Vstaň! … Jdi v pokoji! … Nebojte se!“ Tato slova neponižují, nezarmucují, nepopuzují, neopovrhují druhým. V rodině je třeba se učit tomuto vlídnému způsobu řeči.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 100; 2016)

Dnes si připomínáme 60. výročí úmrtí irského spisovatele C. S. Lewise /29. 11. 1898 – 22. 11. 1963/. Nabízíme jednu kapitolku z jeho nestárnoucí knihy „Rady zkušeného ďábla“, která vyšla za 2. světové války (1942). Jednotlivé kapitoly mají podobu dopisů, v nichž zkušený pokušitel Zmarchrob instruuje svého synovce, začátečníka Tasemníka, jak přivést člověka (zde označovaného slovem pacient) k věčnému zavržení.

Můj drahý Tasemníku,

trochu jsi mě zklamal. Čekal jsem podrobné hlášení o Tvé práci, ale místo něho přišel jakýsi chvalozpěv. Píšeš, že „šílíš radostí“, protože lidé v Evropě začali zase jednu válku. Velice dobře chápu, co se Ti stalo. Nešílíš; jenom ses opil. Když čtu mezi řádky Tvého (velice nevyváženého) líčení pacientovy bezesné noci, dovedu si dobře představit, cos cítil. Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za všechnu námahu – muka a chaos lidské duše – a ono Ti stouplo do hlavy. Ale já Ti to nevyčítám, vždyť přece vím, jak jsi nezkušený. Zareagoval pacient na některé Tvé hrůzné obrazy budoucnosti? Přidals k nim pár působivých a sebelítostivých vzpomínek na šťastnou minulost? Chvěl se mu trochu žaludek? Zahráls mu přitom pěkně na své housle, že? No, to všechno je úplně v pořádku. Ale pamatuj si, Tasemníku: nejdříve povinnost, potom zábava. Kdybys nějakou neukázněností nakonec o svou kořist přišel, věčně bys žíznil po tom, cos právě okusil. Ale naopak: pokud si jeho duši zajistíš tím, že budeš užívat své medicíny pohotově, vytrvale a rozvážně, pak on bude Tvůj navždycky: živý pohár, plný zoufalství, hrůzy a úžasu až po okraj, a Ty ho budeš moci přiložit ke rtům, kdykoli se Ti zachce! Nenech se tedy žádným přechodným vzrušením odvést od svého skutečného poslání – nahlodat jeho víru a zabránit mu ve ctnostech. Ve svém příštím dopise mi podrobně popiš, jak pacient reaguje na válku, abychom mohli uvážit, zda je lepší z něho udělat hurá-vlastence nebo radikálního pacifistu. Možností je mnoho. Ale prozatím Tě musím varovat: od války si moc neslibuj.

Milovaná sestřičko, přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit, Ježíš nevložil do tvé duše tento sklon pro nic za nic. Neboj se milovat příliš svatou Pannu, nikdy ji nebudeš milovat dost, a Ježíš bude velmi rád, vždyť svatá Panna je jeho Matka.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)

Prožívám zas týdny, kdy čtu málo bibli; nikdy dobře nevím, co si o tom mám myslet; necítím přitom provinění a také vím, že po nějaké době se na ni zase lačně vrhnu. Lze to chápat jako zcela „přirozený“ duchovní proces? Skoro si to myslím. (…) Nemáme být úzkostliví ani v tomto bodě, nýbrž spolehnout se na to, že magnet po několika výchylkách ukáže opět správný směr. Nemyslíš?

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 9. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Když mluvíme o chudých, snadno upadneme do řečnického stylu. Zrádné je také pokušení zastavit se u statistik a čísel. Avšak chudí jsou lidé, mají své tváře, příběhy, srdce a duše. Jsou to bratři a sestry se svými přednostmi a chybami, stejně jako všichni ostatní, a je důležité s každým z nich navázat osobní vztah. (…) Zájem o chudé tedy nekončí jen spěšným poskytnutím almužny, ale vyžaduje obnovení pravých mezilidských vztahů, které byly chudobou narušeny.

Virtuální realita přebírá vládu nad skutečným životem a stále snadněji dochází k záměně obou světů. Z chudých se stávají obrazy, které mohou člověka na pár okamžiků dojmout, ale když je potkáme živé na ulici, převládne rozmrzelost a opomíjení. Chvat, každodenní průvodce člověka jeho životem, mu brání zastavit se, pomoci a postarat se o druhé. Podobenství o milosrdném Samaritánovi není příběhem z minulosti, ale klade otázky týkající se přítomnosti každého z nás. Delegovat pomoc na druhé je snadné, nabídnout druhým peníze na dobročinnost je velkorysé gesto, ale angažovat se osobně je povoláním každého křesťana.

(papež František, Poselství k 7. Světovému dni chudých; odst. 8.4)

Svatý Otče, na jedné straně bráním sociální spravedlnost, lidská práva a lásku k chudým. Na druhé straně stále dbám na postavení církve. Je třeba zabránit tomu, abychom při obraně lidských práv nevběhli do náruče ideologiím, které ničí lidské city a hodnoty.

(Óscar Romero /1917–1980/, slova adresovaná Janu Pavlu II., krátce před mučednickou smrtí)

Nepřítomnost dějinné paměti je závažným nedostatkem naší společnosti. Je to nezralá mentalita, kterou lze charakterizovat slovy „to už je za námi“. Poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko je jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 193; 2016)