KARMEL

Pane, tvé dítě pochopilo tvé božské světlo, prosí tě za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 6r)

Mám tak vysoké mínění o nebi, že se někdy ptám sama sebe, jak to Bůh po mé smrti udělá, aby mě překvapil. Má naděje je tak velká a je mi takovým pramenem radosti, ne pocitem, ale spíše vírou, že mi bude třeba nějaké věci nade všechno pomyšlení, aby mě plně uspokojila. Než bych měla být zklamaná, raději bych si ponechala tuto věčnou naději.
Myslím si však: i když nebudu dosti překvapená, budu předstírat překvapení, abych udělala radost Bohu. Žádný strach, že bych mu dala najevo své zklamání; provedu to tak dobře, aby nic nezpozoroval. Ostatně vždycky se zařídím tak, abych byla šťastná. Aby se to podařilo, mám své malé praktiky, které znáte a které jsou spolehlivé. A pak, jen vidět, že dobrý Bůh je šťastný, to plně postačí k mému štěstí.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)

Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...

Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.

(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.

(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)

Dnes si připomínáme 400. výročí mučednické smrti jednoho z nejvýraznějších světců Ukrajiny, sv. Josafata Kuncewicze – neúnavného zastánce jednoty církve a sjednocení s Římem.
Ke skutečné jednotě křesťanů žijících v minulém století na území někdejšího Sovětského svazu pak často nechtěně a účinně přispíval sám totalitní režim, když do koncentračních táborů posílal společně jak pravoslavné, tak katolíky všech ritů.
Encyklika papeže Pia XI. „Ecclesiam Dei“, příhodně vydaná právě před sto lety (12. listopadu 1923), v den třístého výročí Josafatovy mučednické smrti, reflektuje následky bolševické revoluce v Rusku v říjnu 1917, občanskou válku a náboženské pronásledování v nově založeném Sovětském Svazu (1922), do nějž byly násilně zahrnuty i části Ukrajiny a Běloruska. Z této encykliky citujeme:

Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli: pomyslelas na to, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času? Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání; času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé; času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 19. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Dlouho mě trápila myšlenka, že jsem zavržen. Tato myšlenka se ve mně uhnízdila tak pevně, že by mě byl žádný člověk na světě nemohl přesvědčit o opaku. Nakonec jsem se však rozhodl modlit se odhodlaně k Bohu: oddal jsem se duchovnímu životu – jen z lásky k Tobě, Bože. Usiloval jsem stále o to konat všechno kvůli Tobě. Ať se se mnou teď stane cokoli, ať budu zavržen nebo spasen, chci provždy pokračovat v tom konat všechno z čisté lásky k Tobě. Zůstane mi pak aspoň toto jediné: že až do své smrti neudělám nic jiného, než že Tě budu milovat. Tato úzkost srdce mě svírala čtyři roky a já jsem v té době mnoho trpěl.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)

Láska k druhému zahrnuje chuť kontemplovat a oceňovat to, co je na jeho osobním bytí krásné a posvátné, což existuje nezávisle na mých potřebách. (…) Radost z této kontemplativní lásky je třeba pěstovat. Jelikož jsme stvořeni k lásce, víme, že neexistuje větší radost než sdílet dobro: „Dej a ber a bav se“ (Sir 14,16). Nejsilnější radosti v životě vznikají tehdy, když můžeme způsobit štěstí druhým jako předchuť nebe.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 127.129; 2016)

Předposlední meditace P. Radcliffa pojednává o autoritě. Abychom nenarušili myšlenkovou linii textu, ponecháváme v pracovním překladu slovo „autorita“ i tam, kde jsme spíše zvyklí překládat slovem „moc“ (například v citacích z Písma svatého).

Náš rozhovor nemůže být plodný, dokud neuznáme, že každý z nás mluví s autoritou. Všichni jsme pokřtěni v Krista: kněze, proroka a krále. Když se Mezinárodní teologická komise zabývá pojmem sensus fidei, cituje sv. Jana: „vy však jste dostali pomazání od Svatého a všichni máte vědění“, „pomazání, které jste [od Krista] dostali, ve vás zůstává a nemáte zapotřebí, aby vás někdo poučoval“ (Jan 2,20.27; jeruz. překlad).

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1906)