KARMEL

Nechápu, bratře, že můžete, jak se zdá, pochybovat o svém okamžitém vstupu do nebe, kdyby vás nevěřící připravili o život. Vím, že musí být člověk hodně čistý, aby se mohl objevit před dokonale svatým Bohem. Ale také vím, že Pán je nekonečně spravedlivý, a tato spravedlnost, která leká tolik duší, je důvodem mé radosti a mé důvěry. Být spravedlivý neznamená jen přísně trestat viníky. Je to také uznání poctivých úmyslů a odměnění ctností. Doufám právě tak v Boží spravedlnost jako v Boží milosrdenství. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, „je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý“. Vždyť zná naši křehkost, pamatuje, že jsme jen prach.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)

Bůh mě nepřitahuje proto, že je všemohoucí, nesvádí mě tím, že je věčný nebo dokonalý, z těchto důvodů může být obdivován nebo si dokonce zaslouží poslušnost, ale nemůže být milován.
Bůh mě svádí tváří a příběhem Krista, člověka dobrého, krásného a blaženého života, svobodného jako nikdo jiný, milujícího tak, jak nikdo nikdy nemiloval.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Ty, který spíš v mé hrudi, s tebou se nelze setkat ve slovech, ale ve vynoření života uvnitř života a moudrosti uvnitř moudrosti. Jsi nalezen ve společenství: Ty ve mně a já v Tobě a Ty v nich a oni ve mně: nevlastnění uvnitř nevlastnění, klid uvnitř klidu, prázdnota uvnitř prázdnoty, svoboda uvnitř svobody…

(Thomas Merton /1915–1968/, Jonášovo znamení, epilog)

Oltář almužny a milosrdenství je skvělejší než ten, který se tyčí v tomto kostele. Neprotestujte! Zdejší oltář je posvěcen obětí, která na něj sestupuje; oltář almužny je však posvěcen víc, protože je tvořen samotnou touto obětí. Tento zde je posvátný, protože, ač vyroben z kamene, je posvěcen dotykem těla Kristova; ale ten druhý je samotným tělem Kristovým. A je tedy zranitelnější než ten, před nímž stojíš, můj bratře. Takový oltář můžeš vidět všude, v uličkách i na náměstích, a v každou hodinu na něm můžeš obětovat. A jako kněz u oltáře vzývá Ducha, stejně tak i ty zvi Ducha svatého, jako pomazání vylévané v hojnosti.

(Jan Zlatoústý /349–407/, Homilie na Matouše, 82)

Dítě se nebojí a vkládá veškerou svou důvěru a jistotu v Boží zaslíbení, v Boží věrnost, v jeho lásku. Proto tam není prostor pro sklíčenost či malomyslnost – takový postoj pramení ze sebelásky, vzpírá se cestě nepatrnosti a chudoby. Kdykoli ztrácíme odvahu kvůli své nedokonalosti a propadáme malomyslnosti, škodíme si tím víc než svými pády, protože se tak zbavujeme prostředků, které by nám umožnily znovu se zvednout. Sklíčenost také ukazuje, jak chatrná je naše důvěra v Boha.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ó, svobodná volbo, jak zotročený je člověk tvou svobodou, pokud nejsi přibita bázní a láskou toho, kdo tě stvořil! Ó, kdy nastane ten blažený den, kdy se budeš moci zřít utopená v onom nekonečném moři nejvyšší Pravdy, kde již nebudeš svobodná, abys mohla hřešit, ani to nebudeš chtít, protože budeš v bezpečí před veškerou ubohostí, udomácněná v životě svého Boha!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,4)

Je skvělé, že se láska vrací ke svému Původci a odtud zase přichází zpět, že čerpá z vlastního pramene, odkud vyvěrá.

(Jan Pavel II., 25. července 1979)

Nauč mé srdce pravé čistotě, která není nedomrlým oddělováním od věcí, ale hybnou silou napříč všemi krásami. Zjev mu pravou lásku, která není jalovým strachem před konáním zla, nýbrž energickou vůlí prorazit společně dveře života; a nakonec – a především – mu díky rostoucímu nazírání Tvé všudypřítomnosti dej požehnanou vášeň objevovat svět, utvářet ho a stále ho o něco víc snášet, aby tak pronikalo stále víc do Tebe.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024, redakčně upraveno)

Poslední stránky ‚Příběhu jedné duše‘ jsou misijním testamentem, který vyjadřuje Terezčin způsob chápání evangelizace – evangelizace nikoli nátlakem nebo proselytismem, ale přitažlivostí. Stojí za to si přečíst, jak tuto misijní závěť sama shrnuje: „Přitáhni mě, poběžíme za vůní tvých mastí. Ach Ježíši, nemusím říkat ani: Když mě přitáhneš, přitahuj i duše, které miluji! Tato prostá slova ‚přitáhni mě‘ stačí. Pane, rozumím tomu, když se duše nechala zajmout opojnou vůní tvých mastí, nemůže běžet sama, všechny duše, které miluje, jsou přitahovány za ní. To se děje nenuceně, nenásilně, je to přirozený důsledek toho, že je k tobě přitahována. Stejně jako potok, který se dravě vrhá do oceánu, s sebou táhne vše, co cestou potkal, tak i duše, můj Ježíši, která se pohrouží do bezbřehého oceánu tvé lásky, táhne s sebou všechny poklady, které má. Pane, ty víš, že nemám jiné poklady než duše, které se ti zalíbilo spojit s mojí duší.“

(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 9; 2023)

Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: „Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!“
Kéž by oněm lidem ležela tato starost na srdci aspoň tak jako pěstování vědy, aby jednou mohli Bohu složit účty nejen ze vzdělanosti, ale ze všech svěřených hřiven!

(František Xaverský /1506–1552/, korespondence z Indie, 40. léta 16. století)