KARMEL

Na tuto horu
vystoupíš
jen zůstaneš-li nehybně stát
rozume!
Ta cesta tě odvádí
na úžasnou poušť,
která se bez konce
do šířky, do dálky
rozprostírá.
Ta poušť nemá místo
a nemá čas,
má svůj vlastní způsob bytí.

Pobavilo mě, dcero, jak si neprávem stěžujete, vždyť tam máte otce fra Jana od Kříže, což je nebeský, ba božský člověk. Nuže, ujišťuji Vás, má dcero, že od doby, co odešel tam k vám, nenašla jsem v celé Kastilii druhého takového jako on, kdo by tak rozněcoval na cestě k nebi. Neuvěříte mi, jakou samotu ve mně vyvolává jeho nepřítomnost zde.
Hleďte, že tam v onom světci máte velký poklad, a tak ať s ním všechny z onoho domu rozmlouvají a probírají s ním své duše, a uvidíte, jak budete pokročilé, a shledáte, že jste ve všem, co se týká ducha a dokonalosti, postoupily kupředu. Náš Pán mu totiž právě k tomu daroval zvláštní milost…

(Terezie od Ježíše, dopis Matce Anně od Ježíše do Beasu, listopad 1578; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Advent je časem, v němž se uprostřed nevěřícího světa stává viditelným něco ze světla ztracené víry, jako bychom vnímali jeho odlesk. Stejně jako hvězdy vidíme ještě dlouho poté, co vyhasly, protože jejich původní světlo, které už sice teď nemají, je stále na cestě k nám, tak i tajemství si často uchovává něco z tepla a naděje pro ty, kteří už nedokážou věřit.

(Joseph Ratzinger /1927–2022/, meditace o době adventní)

Já jsem Nikodém, Samaritánka, posedlý v Kafarnau a ochrnulý v Petrově domě, hříšnice, jíž bylo odpuštěno, či žena trpící krvácením, Jairova dcera a slepý z Jericha, Zacheus i Lazar, lotr i Petr, kterým bylo odpuštěno. Pán Ježíš nám nadále odpouští, uzdravuje a zachraňuje nás mocí svátostí. Je to konkrétní způsob, jak nás skrze Vtělení miluje; jak hasí onu žízeň po nás, kterou potvrdil na kříži.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 11; červen 2022)

Bože, klečíme před Tebou ve své bídě, neboť Ty bys mohl všechno zachvátit. Bože, klečíme před Tebou ve své samotě, neboť Ty bys z nás mohl beze zbytku učinit poušť.
Bože, klečíme před Tebou ve své opuštěnosti a ztracenosti, neboť Ty bys nás mohl zanechat úplně samotné bez jakékoliv pomoci, bez jakékoliv útěchy, bez jakékoliv záruky, bez jediného práva.
Avšak, Bože, právě proto klečíme v nepopsatelné naději své bídy, v nepopsatelné naději své samoty, v nepopsatelné naději své ztracenosti. Neboť Ty jsi to předpověděl a Tvé slovo je pravdou: Ty sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v bídě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v samotě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný ve ztracenosti! Ty sám bys nás chtěl obejmout v bídě, samotě, ztracenosti. Ty sám bys z nás chtěl vytvořit své Tělo, svůj chrám, své město, svůj národ, svůj svět uprostřed bídy, uprostřed samoty, uprostřed ztracenosti! (…)
Bože, chtěli bychom se stát svatým Adventem Tvého příchodu, … ve Tvé lásce, která vše může, která vše dokáže, která vše daruje.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 20; v době 2. světové války)

Zdrávas, Maria, … Zkusme se při své modlitbě po těchto prvních slovech na chvíli zastavit. Aby horský potok tekl klidně a pomalu, musí ho člověk nejprve regulovat. Tak je tomu i s modlitbou. Musíme se zklidnit a pozdržet její běh.
Možná i sám anděl hned poté, co pozdravil Marii, na chvíli ztratil řeč… Alespoň jednu věc o něm víme s jistotou – je to inteligentní bytost. Odmlčel se tam, kde byla ve větě čárka. Chovejme se proto k interpunkčním znaménkům přinejmenším stejně uctivě jako on.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Předzpěv k Andělskému pozdravení)

Má drahá Marguerite,

nemohu odeslat svou odpověď paní Parionové, aniž bych připojil pozdrav pro Tebe – zejména o dnešním svátku. Velmi naléhavě prosím Matku Boží, aby k Tobě byla zvlášť útěšná a mateřská – a dala Ti zakusit, že jediný pravý poklad je poklad duše sjednocené s Bohem skrze milost a podřízení se jeho Vůli. Tak rád bych si byl jistý, že Tvé srdce není v tuto chvíli ani příliš těžké, ani hořké. Nezapomínej, že náš Pán přišel právě kvůli těm, kterým se zdá život tíživý, a že právě je přijímá nejvřeleji…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 8. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Neposkvrněné početí je jistě Mariino osobní privilegium, ovšem jako funkce katolicity jejího ANO: aby mohla bezmezně souhlasit – a priori a aniž by věděla, kam ji její souhlas povede - s každým skrytým spásným úradkem Božím a aby pak, v téže síle svého ANO, mohla dojít bez odporu až na konec Ježíšovy cesty. K tomu bylo nutné, aby byla prosta každého, i toho sebemenšího hříchu. Maria je tedy už předem vyvlastněna pro Boží dílo spásy…

Křtitel chce při Ježíšově křtu klást mez: „Já bych měl být pokřtěn od tebe“, a Ježíš musí tuto hranici výslovně odstranit: „Nech tak nyní“. Petr ji klade ještě rozhodněji: „Bůh uchovej, Pane. To se ti nikdy nestane!“, a Ježíš ji musí odklidit ještě bezohledněji: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě“. Maria žádnou mez nikdy nekladla…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Nemysleme si, že je předností katolíka býti nepolitický. Zájem o politiku má prostě býti zájem o jeden z nejvlivnějších úseků života moderního lidstva. Kdo tento zájem nemá, kdo se dokonce chlubí tím, že jej nemá, není opravdový křesťan. Nepochopil slova „lítost mám nad zástupem“.

O hranicích zemí, a tím o odtržení, roztržení, nebo spojení statisíců jednotlivých lidí, o přesunech a odsunech obyvatelstva, jež znamenají mnohdy všechno, i holý fysický život, o cenách chleba a pracovní době, o školách a jejich organisování a o tolika a tolika jiných věcech se rozhoduje v politice. Jak podivní lidé bychom museli být, kdybychom o to vše neměli zájem. Zájem o to, kdo tyto věci dělá, jak je dělá, podle jakých zásad je dělá. I snahu o účasti na jejich dělání bychom měli mít. Proto i záliba v diktátorech je zase jenom jeden druh sobeckého svalování zodpovědnosti, touha po shnilém klidu, v němž není nic křesťanského.

Nemohu kázat potřebu spravedlnosti, lásky a lidskosti a být při tom lhostejný k počínání politiků, kteří svou nespravedlností ničí tisíce životů a tisíce lidských existencí. Nemohu si pomoci, ale nikdo mě nepřesvědčí, že dnes, kdy se na Slovensku horečně čeká na výsledek Tisova procesu, koná nejužitečnější a nejapoštolštější práci např. ten, kdo má přednášku o barokních stavitelských památkách 17. století, nebo o tom, zda vlitá modlitba je normálně dosažitelná všemi křesťany či jen zvlášť vyvolenými. I to jsou krásná themata pro přednášky, ale na prvním místě za daných okolností nejsou. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z lánku Je lépe býti nepolitickým?, otištěno v „Katolíku“, 20. dubna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

„Ve Starém zákoně bylo mnoho srdcí planoucích touhou po příchodu Mesiáše. Spoj se s nimi, abys prosila o příchod Božího království.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 20. srpna 1937)