KARMEL

Radostí svatých jest to, že Bůh miluje všecky, i to, že oni sami mohou milovati všecky. A čím více bytostí mohou nezkaleně milovati, tím jsou šťastnější. Proto milují i nás na této zemi, bojí se o nás, abychom nebyli ztraceni pro jejich lásku a abychom nepozbyli své vlastní lásky, kterou máme přinésti do nebe Bohu a jim, poněvadž tam jest láska majetkem společným.
V tom, že nás mohou milovati, jest též veliký díl jejich štěstí. Vidí nás ze své blaženosti a poznávají v nás obrazy Boží svým zrakem nesmrtelným, očištěným a oslaveným. Vidí v nás obrazy Boží jinak a lépe, než je můžeme viděti my. Vidí i to, co jest z velké i největší části setřeno, zaneseno, zakryto. Drahý jest jim obraz Boží v nás, dražší než nám, poněvadž znají jeho pravou krásu. Bojí se o nás a milují nás. Kdyby mohli, vrátili by se zpět k nám, vzali by na sebe smrtelné tělo a znovu by žili a umírali pro nás, aby nám pomohli. Jejich blažeností je též to, že mohou za nás prositi a nám pomáhati. Co jest člověk, že ho celé nebe miluje?

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Pěšina lásky, revue Na hlubinu, 1928, č. 7)

Svatí, kteří už dospěli do Boží přítomnosti, jsou s námi spojeni pouty lásky a společenství. O tom svědčí kniha Zjevení svatého Jana, když mluví o přímluvné modlitbě mučedníků: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali. A volali ze všech sil: Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud?“ Každý z nás může říct: „Jsem obklopen, provázen a veden Božími přáteli. Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti nikdy sám nemohl nést. Chrání, podpírá a nese mě zástup svatých.“

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 4; 2018)

Svatí jsou ti, kdo neříkají ne lásce, jež se pokouší do nich proniknout. A tak vytvářejí obrovskou tajemnou rodinu, kterou spojuje sama Boží milost a mezi jejímiž členy existuje zástupnost zásluh. Jestliže se jeden člověk stává lepším nebo se modlí nebo nějak trpí, děje se tak pro všechny lidi. Společně pak pozdvihnou svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Nezoufá si z budoucnosti“ (srov. 1 Kor 13,7). To označuje člověka, který ví, že se druhý může změnit. Stále doufá, že je možné zrání, překvapivé rozkvetení do krásy, že ty nejskrytější možnosti jeho bytí jednoho dne začnou klíčit. To ale neznamená, že se všechno změní v tomto životě. Tento výraz zahrnuje přijetí toho, že určité věci se nestanou tak, jak by si člověk přál, ale že Bůh píše rovně i na křivých řádcích onoho člověka a že vytěží nějaké dobro ze špatných věcí, které dotyčný nedokáže na této zemi překonat.
Zde se uplatňuje naděje v plném smyslu, protože zahrnuje jistotu života za smrtí. Onen člověk se všemi svými slabostmi je povolán k plnosti nebe. Tam, po úplné proměně Kristovým vzkříšením, už nebudou existovat jeho křehkosti, jeho temné stránky ani jeho patologie. Tam bude jeho autentické bytí zářit s celou svou potencí dobra a krásy. To nám také uprostřed nesnází na této zemi umožňuje kontemplovat onoho člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávat onu plnost, kterou jednoho dne přijme v nebeském Království, třebaže teď není viditelná.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 116–117; 2016)

Jak jsme již jednou citovali: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než se nepomodlit růženec. Všecky takové „zbožné osoby“ úplně uzavřené do svých pobožností a naprosto nic nevědoucí o problémech naší doby jsou veřejným nebezpečím.“

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Text v PDF

Zejména o nic neusilujte. Tudy spása nepřijde. Přijde tak, že dovolíte, aby Vás zaplavil Bůh a jeho nekonečný pokoj. On touží po tom, aby nalezl srdce, do nichž by mohl vstoupit a v nichž by si mohl počínat, jak si sám přeje. Zůstanete-li do něho pohřížena, o nic dalšího se nestarejte. Vše dostanete návdavkem.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tento pátek, 27. října, vyhlásil papež František dnem postu, modlitby a pokání. Svatý otec žádá všechny místní církve, aby se připojily a vyprošovaly společně mír celému světu.
Jeho výzva zazněla při generální audienci ve středu 18. října:

Bratři a sestry, pokračujme v modlitbách za mír, a nezapomínejme na mlácenou Ukrajinu, o níž se nyní nemluví, ale jejíž tragédie trvá.

I dnes se obracejí naše myšlenky k Palestině a Izraeli. Počet obětí narůstá a situace v Gaze je zoufalá. Prosím, ať je uděláno všechno, co je jen možné, abychom předešli humanitární katastrofě.

Velmi zneklidňující je možnost rozšíření konfliktu, vždyť už je na světě tolik otevřených válečných front! Kéž zbraně umlknou! Buďme pozorní k úpěnlivému volání obyvatelstva, lidí, dětí, k volání o mír! Bratři a sestry, válka nevyřeší žádný problém: jenom zasévá smrt a zkázu, podněcuje nenávist a živí touhu po pomstě. Válka smazává budoucnost. Naléhám na všechny věřící: postavme se na jedinou stranu konfliktu, na stranu míru. Ale ne slovy – modlitbou a totálním odevzdáním se.

S tímto vědomím jsem se rozhodl žádat, aby se pátek 27. října stal dnem postu, modliteb a pokání. Zvu bratry a sestry všech křesťanských denominací, zvu všechny věřící bez rozdílu náboženství, zvu všechny lidi, kterým leží na srdci mír ve světě, aby se podle svého uvážení zapojili.

V pátek v šest hodin večer se na hodinu spojíme u svatého Petra v kající modlitbě, kdy budeme naléhavě prosit o mír pro naši dobu, pro tento svět. Žádám všechny místní církve, aby uspořádaly podobná setkání a zapojily do nich Boží lid.

Zdroj: https://www.vatican.va/content/francesco/en/audiences/2023/documents/20231018-udienza-generale.html

Dnes dopoledne, ve věku 102 let, zemřela blízká spolupracovnice Jana Pavla II., paní Wanda Połtawská (https://www.cirkev.cz/zemrela-spolupracovnice-sv-jana-pavla-ii-wanda-poltawska_28262). S Karolem Wojtyłou, knězem, biskupem, a později papežem Janem Pavlem II. ji pojilo srdečné dlouholeté přátelství. Jako RIP vzpomínku na její život přinášíme výňatek z dopisu, který jí arcibiskup Wojtyła poslal den před odjezdem na konkláve, na němž byl 16. října 1978 zvolen papežem.

10. 8. 1978

+ Moje drahá Wando!

(…) Já zítra odjíždím. Doufám, že vše skončí během tohoto měsíce. Jsou to určitě velké a důležité věci. Je třeba napojit se na jejich vnitřní velikost, jež je od Boha. Je třeba do nich vstoupit. Ostatně Ty víš odjinud, že je třeba hledat právě takovou velikost. Vždy ses spolu se mnou snažila velikost hledat. Je to i Tvým záměrem a pravdou o Tobě. Často bylo pro Tebe těžké smířit se s touto pravdou v tom, co Ti život přináší, ale to neznamená, že tato pravda není pravdou.

Ale prosím o trpělivost pro Tebe právě ve všedních věcech, které Tě ruší a z pravdy vytrhují. Denně prosím Boha za Andrzeje a za všechny Tvé děti. Pán Bůh mi Tě svěřil s Tvým hlubokým a současně nejednoduchým „já“ a s celým Tvým životem, se vším, co k němu patří; Bohu z toho budu skládat účet. Nepřestávám ve všem důvěřovat Kristu a Jeho Matce. (…) Svěřuji Tě do Božích rukou u Wisłoku i v Krakowě, i v Przemyšlu, všude.

Bratr

(citováno podle knihy Deník přátelství. Korespondence mezi Wandou Połtawskou a Karolem Wojtyłou. Paulínky 2011)

Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na Něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)