KARMEL

Titus Brandsma (1881–1942)

Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkých pokroků v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.

Interaktivní výstava s názvem „Po stopách sv. Cyrila a Metoděje“ se uskuteční ve dnech 15. 6.–30. 6. 2013 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně (Cyrilometodějské náměstí). Pro veřejnost bude otevřena o sobotách od 10 do 17 hodin a o nedělích od 13 do 17 hodin. Během dopoledne všedních dní bude výstava k dispozici základním školám jako možnost doplnění a rozšíření výuky našich národních dějin.

Více informací na webových stránkách farnosti - www.farnost-olomouc-hejcin.cz. 

Plakát v PDF ZDE ->>

Živé Boží slovo: 1 Král 17,9–24; Lk 7,12–17

Co se odehrávalo v srdci vdovy ze Sarepty u Sidónu, když její syn vydechl duši a ona říká Elijáši: Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt? (1), nevíme. Víme ale, co toto vyprávění vzbuzuje v nás, když ho čteme nebo slyšíme, když ho na sebe necháváme působit, když sledujeme, jaké otázky a jaké emoce v nás vyvstávají. Co asi prožívá tato žena? Syn byl její jedinou oporou, její budoucností... a nejspíš jedinou radostí. A tento poslední smysl jejího života je jí vzat.

Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.

Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256–65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla:

Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.
(To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)

Terezie z Avily (1515–1582)

Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda. A je to velká věc, uvědomujeme-li si, že sami ze sebe nemáme nic dobrého, jen ubohost a nicotu. Čím víc to kdo chápe, tím je milejší svrchované Pravdě, neboť v Ní kráčí. – Kéž nám dá Bůh..., aby v nás nikdy nezesláblo toto sebepoznání! Amen.

Aylesford 10.–17. května 2013

V letošním Roce víry jsme my, členové generálních rad OCarm. a OCD, přišli na pouť do Aylesfordu v Anglii. Aylesford je významným místem pro celou karmelskou rodinu. Na tomto místě, odkud vám o svátku sv. Šimona Stocka píšeme toto poselství, se skutečně nacházejí fragmenty původního karmelitánského kláštera, který byl vybudován našimi předchůdci na hoře Karmel v roce 1242.

Ne každá temnota je ,temnou nocí‘

Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry‘. I oni – podobně jako všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství.

Kdybych byl kazatelem, kázal bych přede všemi ostatními věcmi o praxi přítomnosti Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, doporučil bych to celému světu – tak považuji toto cvičení za důležité a snadné.

(z dopisu bratra Vavřince)

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.