KARMEL

Včera se mi během hrubé mše dostalo velké útěchy. Sbor mnohokrát opakoval zpěv: „Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věky.“ Ano, je třeba mít pevnou naději a jistotu, že budeme žít věčně. Řekněte, k čemu by byl našemu Pánu věčný život, kdyby se o něj nedělil se svými nepatrnými, ubohými, chudými tvory!

(sv. František Saleský, dopis baronce de Chantal, 2. července 1607)

Roste ve mně vědomí, že i důvěra v Boha je Jeho dar, nikoli můj vnitřní skutek! Dosud se mi asi zdálo, že důvěra je „moje“, že byla mým vlastním úkonem odevzdání. Nyní, když tolik chci, ji nemám a najednou chápu, že i to byl a že to je Boží dar! Je tedy třeba v pokoře čekat na dar důvěry a navzdory všemu vydržet! Snadná víra, modlitba, důvěra, to vše jsou nezasloužené dary.

(Wanda Półtawská /* 1921/, deníkový zápis z 13. 2. 1965)

Duchovní dětství dává v prvé řadě svobodný průchod synovskému či dceřinému instinktu milosti posvěcující; takové dítě, které nalezlo své místo v Nejsvětější Trojici, už nesnese, aby bylo odloučeno od svého Otce, Pána Boha. Když vyvstane nějaká potíž, když mu je svěřen nějaký závažnější úkol, instinktivně půjde „do náručí Pána Boha, jako malé dítě, a ukryje si tvář do jeho vlasů“. Jeho vnitřní modlitba spočívá v tom, že na Pána Boha hledí zblízka, že se snaží lépe ho poznávat v jeho skutcích a slovech, o nichž nás zpravují knihy Písma svatého.

(bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše, OCD /1894–1967/, Tvá láska rostla se mnou)

Zvolte si sochu Matky Boží nebo její obraz, který se vám líbí, a často před ním pobývejte. Jen Bůh sám ví, jakou proměnou přitom projde vaše duše. Vy však jednoho dne pochopíte, že křesťanský život se může stát podivuhodnou silou. Zbožnost, která dokáže přetvořit životy lidí, není ovšem nějaká neduživá zbožnost nedělního rána, případně sobotní zbožnost s nedělní platností – k Bohu je zapotřebí směřovat celým svým životem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k Andělskému pozdravení)

Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z vás, ó můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dál do hloubi vašeho Tajemství.
Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.
Ó můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych vás zahrnout slávou, chtěla bych vás milovat... až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost a tak vás prosím, abyste mě „oděl do vás samotného“, ztotožnil mou duši se všemi hnutími vaší duše, ponořil mě, zaplavil mě, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel.
Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve vašem velkém světle; ó má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z vašeho vyzařování.
Ó stravující Ohni, Duchu lásky, „sestupte na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.
A vy, ó Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, „přikryjte jej svým stínem“, vizte v něm jen „Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení“.
Ó moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se vám jako kořist. Pohřběte se ve mně, abych se já pohřbila ve vás v očekávání, že budu ve vašem světle nahlížet propast vaší velikosti.

(Alžběta od Trojice, modlitba O mon Dieu, Trinité que j’adore, překlad Vojtěch Kohut OCD)

Na mých rukou, když přišel na svět, učinil Ježíš první obětování sebe sama Otci a nyní mě posílá, abych přijala to tvé. Přináším ti škapulíř jako záruku mého požehnání a mé lásky a zároveň jako znamení tajemství, které se v tobě uskuteční. Má dcero, přicházím, abych dokončila tvé oblečení do Ježíše Krista, abys ty kráčela v Něm, jenž je královskou cestou, cestou světla; abys v Něm byla zakořeněna v hloubi propasti s Otcem a Duchem lásky; abys byla vystavěna na Něm, tvé skále, tvé pevnosti; abys byla upevněna ve víře a věřila především v nesmírnou lásku, která se z ohniště Nejsvětější Trojice přelévá na dno tvé duše. Má dcero, tato všemohoucí láska v tobě vykoná velké věci. Věř mým slovům. Jsou to slova matky, která se chvěje radostí, když vidí, s jakou zvláštní něžností jsi milována… Ach, zůstaň v hlubině své duše! Pohleď na Něj, jak přichází k tobě se svými dary, jakoby oblečen nesmírností své lásky. Je to Snoubenec… Ztiš se!... Ztiš se!... Ztiš se!...

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, text na lístku přiloženém ke škapulíři, který darovala své spolusestře při výročí její řeholní profese)

Je třeba, abyste se upřela právě k tomuto: abyste nakrátko odešla od sebe samé i od ostatních a šla k němu. Vy ho milovat neumíte, on však Vás milovat dovede, a to i v oněch chvílích, kdy jste naprosto vyčerpaná; a možná že právě v takových chvílích Vás má nejvíc rád, aniž byste to Vy pocítila.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bratříčku,
až budete slavit mši svatou,
v níž se lidské drama mění v naději ve spásu
a na místo lidského zla nastupuje Boží milosrdenství,
vzpomeňte si na Božího Syna,
kterého budete viditelně znázorňovat
a který s Vámi bude úzce spojen,
aby pozvedl Vaši hodnotu v očích svého Otce,
protože přítel rád vyzdvihuje svého přítele.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, lístek adresovaný bratru připravujícímu se ke kněžství, jaro 1971)

O Tebe opřena a skrze přízeň krásy
tvého světla, tak jak i oblak, větev, stéblo,
jsi sladký plamen a já vroucí zřídlo,
jsi plamen, co mě spálí, usmrtí a spasí.

V přívalu touhy zdá se mi, že slyším
vzrušený hlas, jenž hřmí a vyzývá,
když jdu vyprahlou pouští schvácená,
vede mě bezpečně řečištěm vyschlým.

Ty zažehuješ úsvit hvězdou jitřní, v něm
budíš vzduch k jásotu, blesk i prach země
jsou darem tvým, též síly živelnosti temné

tohoto lijáku v přívalu hlučném, drtivém.
Jsem s Tebou, Bože, bázeň budící a neskonalý,
můj Bože, skrytý, sladký, jenž tajemstvím se halí.

(Pura Vásquez /1918–2016/, báseň Vzdálená plnost, překlad Josef Hrdlička)

Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým častým promlouváním i svým nejhlubším mlčením. Náporem lásky On, nehybný i pohyb sám, vniká do všech.

(Marie Magdaléna de’Pazzi, výpovědi)