KARMEL

Při mši, v níž jsou všechny modlitby dokonalé, mluvíme ke každému. Občas mluvíme s Nejsvětější Trojicí (Suscipe Sancta Trinitas), někdy s Otcem (Elevatis oculis ad Te Deum Patrem), občas s Ježíšem Slovem, občas s Duchem svatým (Veni Sanctificator), někdy se svatými v nebi a někdy s lidmi kolem nás a někdy jen sami se sebou, zadumaní v Boží přítomnosti: Quid retribuam Domino… calicem salutis accipiam. Jestliže nemluvíme s anděly (teprve až při modlitbách po mši), alespoň s Bohem mluvíme o andělech, kteří jsou přítomni jako jeho služebníci a hrají aktivní úlohu v oběti. A hovoříme s ním o světcích a o svatých duších v očistci a o papeži a biskupovi a o všech našich přátelích. Nic nemůže být méně soukromého, než je mše. A je to zároveň i dokonalá samota.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 15. března 1950)

Poznámka: dnes se Česká republika (podle výzvy Rady evropských biskupských konferencí) připojuje ke slavení Eucharistie za oběti pandemie covid-19, za nemocné a zdravotníky.

I když tě budu muset vést jinou cestou, než kterou chceš ty, přesto tě ponesu ve svém náručí, protože neexistuje účinnější lék, než zásah mé milosti. Ale uvědom si jasně to, že já můžu všechno převzít jen tehdy, když ty nasměruješ svůj vnitřní zrak na mě, to znamená, jen když skutečně chceš, a když mi zcela důvěřuješ. Ano, když mi zcela odevzdáš svou plnou důvěru!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)

Pane, učiň se mnou, co se ti zlíbí, jen když má vůle zůstane zpříma a pevně zaměřena k tobě. Vždyť jenom dobré může být, cokoli se mnou činíš: Jestli mě chceš mít ve tmách, buď veleben; a když si mě přeješ mít ve světle, buď opět veleben. Jestli mě míníš potěšit, buď veleben; a jestli mě chceš navštívit bolestí, buď rovněž a stále veleben.

(Tomáš Kempenský /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 17.2)

Mějte velké touhy, velké jako svět, jako jeho bída, jako jeho úzkost. Příliš se netrapte kvůli potížím, s nimiž se setkáváte, ani kvůli různým hnutím, která můžete pocítit ve svém nitru: dobrý Bůh, jenž chce, abyste mu patřila a aby Váš život hořel jeho láskou, Vás ochrání před Vámi samotnou.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh nás pokaždé staví na místo, kde se něco zadrhne; myslím, že tím nám projevuje svou lásku. V těch situacích nesmíme hned rezignovat, a když se nám nedaří je změnit, nesmíme ztrácet vnitřní důvěru v Boha. Doprostřed těch obtíží Vás postavil právě proto, aby Vás přiměl nalézt onu jedinou rovnováhu, kdy s láskou patříme na Boha.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Čím víc jsme nedokonalí, tím větší možnosti má milosrdenství Boží. Nemáme žádný teploměr na měření naší dokonalosti. To je dobře. Tato je tajemstvím. Třeba být velmi chudým (naše nedostatky patří k naší chudobě), aby Bůh v nás mohl působit. Je to milost, naše nedostatky vidět, nedat se jimi deprimovat, nýbrž se s nimi zcela předat Bohu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. dubna 1991)

Můj otče, vůbec se nedivte tomu, co vidíte a slyšíte v současné době, a nehněvejte se kvůli tomu, naopak, každého omlouvejte. Vždyť co to může změnit? Ať si celý svět říká bílé nebo černé; jsme jen to, co jsme před Bohem. Proč se znepokojovat? Nechme tvory, ať nás soudí, Pán už potom chtít soudit nebude. Buďme jako ta cizoložnice: když ji všichni odsoudili, Pán ji nezavrhl. … Nuže, otče, nesuďme nyní ostatní, jako soudili druzí nás. Buďme souzenými, ale nebuďme soudci.

(sv. Marie od Ukřižovaného, dopis o. Lazarovi, bývalému zpovědníkovi, 7. 1. 1873)

Denně slyším o bídě a hříšnosti světa. Neudivuje mě to. Naopak, divím se, že to není horší, když pomyslím, jakého zla je člověk schopen. Co mohu dělat jiného, než se za hříšníky modlit? Dělám to. Všechno ostatní přenechám Bohu. Vím, že On může lidskou špatnost zase napravit, kdy jemu se zlíbí. Jemu přenechávám všechno a nedělám si žádné starosti se zlem ve světě.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 1. rozhovor)

Je stále více nemocných a ubohých, kteří obléhají mé dveře. Něco to stojí – a je to dobře; srdce se z toho těší. Vždyť každý nemocný, každý nešťastný, který klepe na mé dveře, je Kristus, jenž mě volá – a proto klepání nepociťuji jako vyrušení. Nemůžeme přece říci o Kristu, že nás obtěžuje. A tak nalézáme Krista, když jej zdánlivě opouštíme. Přenecháme Kristu, jakým způsobem k nám chce přijít, a nebudeme si určovat způsob, jakým bychom ho chtěli získat. To je blahodárné a tisíckrát lepší.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 28. ledna 1934)

Co se mě týče – díky Bohu, že nám bylo řečeno, abychom Krista následovali. Protože když nemusíme jít před Ním, pak je i v temnotě cesta bezpečná.

(Matka Tereza, dopis otci Picachymu, 1. září 1961)