KARMEL

I nejtěžší utrpení vypadá nesnesitelně jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Jestliže je ale přijímáme z Boží ruky, která je na nás dopouští, poznáváme, že Bůh je Otec, který nás miluje, pokořuje a navštěvuje. Všechny naše bolesti pak ztratí svou trpkost a náš zármutek se změní v čistou radost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 16)

Šedivé počasí. Pršelo celou noc. Avšak Popeleční středa je plná radosti. Za minutu zazpíváme nonu a půjdeme bosí nastavit hlavy popelci, abychom si s velkou úlevou vzpomněli, že jsme prach. Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach. Bůh je naše radost a v něm se náš prach může stát nádherným. Veliké trápení lidstva obrací láska Kristova v radost a tajemstvím štěstí je už nevidět žádné utrpení jinak, než ve světle Kristova vítězství nad ním. A pak veškeré utrpení nějak přispívá k našemu štěstí.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 22. února 1950)

Dělám nyní zvláštní zpytování svědomí o spojování se s milosrdným Kristem. Toto cvičení mi dává zvláštní sílu, srdce je stále spojeno s tím, po kom touží, a skutky jsou usměrňovány milosrdenstvím, které vyrůstá z lásky.

(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, II. sešit, 703)

Nemůžeš spát, všechno chceš zhodnotit, všechno vypátrat, na všechno myslet, a tak důvěřuješ lidským silám, nebo – co horšího – důvěřuješ jen lidskému zásahu. A to překáží plánům, které s tebou mám. Jak toužím po pravé odevzdanosti, abych ti mohl prokázat dobrodiní. Jak mě zarmucuje, když tě vidím znepokojeného. O to usiluje ďábel, aby tě znepokojil, pobouřil, aby tě skryl před mým působením a hodil tě napospas lidskému konání. Opři se o mne, svěř se mi se vším! Dělám zázraky úměrné tvé důvěře, nikoli tvým starostem.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)

Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, je to „prach zamilovaný“. Vraťme se k modlitbě k Duchu svatému, opětovně odhalme oheň chvály, který spaluje popel nářků a rezignace.

(papež František, promluva na Popeleční středu 2021)

Svět mi může vzít všechno, ale mně zůstane vždy úkryt, který mě před ním ochrání – modlitba. V ní mohu pochopit minulost i přítomnost, dokonce i budoucnost, skrze naději… Kromě modlitby nemám Bohu co nabídnout, mohu ji tedy považovat za svůj jediný dar. Nemohu se postit, nemám co dát jako almužnu, chybí mi síla k práci; jediné, co mi zbylo, je utrpení a modlitba. Ale nikdy jsem neměl větších pokladů. A nikdy nechci jiné.

(sv. Rafael od sv. Josefa /1835–1907/, zápisky z vyhnanství na Sibiři)

Není nic zlého na tom, že bolestně pociťujete rány uštědřené Vaší citlivosti. Líbí se mi to víc, než kdybych věděl, že jste necitlivá. Citlivost je další růže, jejíž lístky můžeme otrhávat pro Ježíše až do konce našeho ubohého života. A teprve v nebi nám přestane působit utrpení, bude se tam však po pročištění zkouškami tak trošku podobat oné tolik rozechvělé, dokonalé a láskyplné citlivosti Ježíšově.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všechno je možné od té doby, kdy jste si uvědomila, že je třeba Krista hledat tam, kam nás postavil, a ne tam, kde by nám líbilo jej hledat. Jen tak hledáme Krista v něm samém, ne sebe v Kristu. … Jsou duše, v nichž se Kristus modlí, odpočívá a osvěžuje se, uchyluje do samoty. Ve Vás se chce unavovat prací, chce mít hlad a žízeň, chce být se zástupem. Máte tedy krásný úděl. Být v lidské společnosti, být lidmi unavena, odejít od lidí, ale zas je nalézt na druhém břehu, hladovět a žíznit po samotě, a přesto si nedopřávat klid, ticho – to je Vaše cesta jednoty s Kristem.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 8. 12. 1932)

V zimě jsem pozoroval strom, jak tu stál, holý, bez listí – a přece pak na jaře rozkvete a na podzim přinese zralé plody. Tento pohled na mne zapůsobil tak hlubokým dojmem Boží prozřetelnosti a všemohoucnosti, že se vnořil nesmazatelně do mého nitra. Tento dotek způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa. Roznítil ve mně takovou lásku k Bohu, že ani nemohu říci, zda během těch čtyřiceti let, co Pánu sloužím, vůbec ještě mohla vzrůst její žhavost a síla.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 1. rozhovor)

Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.

(bl. Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)

Poznámka: Titus se narodil 23. února 1881, tedy před 140 lety.