KARMEL

Napadá mě toto: především důvěřuj v pomalou práci Boha. Přirozeně jsme pokaždé nedočkaví, abychom hned dospěli k cíli. (…)
Tak je tomu myslím i u Tebe. Tvé myšlenky pozvolna dozrávají, nech je beze spěchu růst a utvářet. Nesnaž se je „vynucovat“, jako bys dnes mohla být taková, jakou Tě čas (tedy milost a okolnosti působící na Tvou vůli) učiní zítra. Důvěřuj našemu Pánu, že Tě jeho ruka vede dobře skrze temnoty a „stávání se“ a přijmi – z lásky k Němu – tu úzkost z pocitu nejistoty a jakési nedokončenosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Drahý příteli,

smrt je příliš běžná věc, než aby se o ní dalo hovořit jako o novince. Náš život není ničím jiným než půjčkou, z níž máme během doby zapůjčení vytěžit co největší zisk. Dobrý odchod ze světa si žádá pouze krátký zármutek, vždyť je přístavem chránícím před bouřemi, vstupem do věčné blaženosti. Nesmírný zármutek nad mrtvým je buď plodem sebelásky nebo ukvapeného soudu.

Ó, duše, které se již bez bázně těšíte ze své radosti a jste navždy uchváceny v chválách mého Boha! Jak šťastný byl váš osud! A jak se naprosto právem navždy zaměstnáváte těmito chválami a jakou závist pojímá vůči vám má duše…
Ó, blažené nebeské duše! Pomozte naší ubohosti a buďte nám přímluvci u božského milosrdenství, aby nám udělil alespoň něco z oné vaší radosti a rozdělil i mezi nás část onoho jasného poznání, kterého se dostává vám.
Ó, blažené duše, které jste si uměly tak dobře prospět a nabýt tak rozkošné a trvalé dědictví! Řekněte nám: Jak jste nashromáždily spolu s Ním tak nekonečné dobro? Pomozte nám, vždyť jste tak nablízku prameni. Naberte vodu pro ty, kteří zde zmíráme žízní.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.4)

Jistě víte, že království nebeské je Pánem přislíbeno a darováno pouze chudým, protože dokud se milují věci časné, ztrácí se plody lásky.
Oblečený nemůže zápasit s nahým, protože rychleji bude sražen k zemi ten, kterého je možné za něco chytit.
Proto jste odložila královská roucha, totiž časné bohatství, abyste nebyla přemožena protivníkem a mohla vejít strmou cestou a úzkou branou do nebeského království.

(sv. Klára /1194–1253/, list adresovaný roku 1234 sv. Anežce České /1211–1282/)

Co se mě týče, toužím, Pane, abych se Vám zalíbila. Hle, jsem zde, Pane. Je-li potřeba dál žít, abych Vám prokázala nějakou službu, neutíkám před žádným pozemským strádáním, jež na mne může přijít, jak prohlásil Váš milovník, svatý Martin.
Ovšem, ach, jaká bolest, jaká bolest pro mne, Pane, neboť on měl skutky a já mám pouze slova, poněvadž se nezmohu na víc! Kéž ale před Vaší božskou vážností něco znamenají i tyto mé pouhé touhy. A nevšímejte si, prosím, mých nedostatečných zásluh. Kéž si všichni zasloužíme, abychom Vás mohli milovat, Pane.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 15,2.3)

Rád bych se vrátil k základní myšlence. Zdravá, jasná mystika, plná síly: náležet Kristu a plnit jeho vůli, jak se nám projevuje v denních povinnostech. Z těchto každodenních povinností se pak stane to nejvznešenější v našem životě. Při denních povinnostech vyslovujte stále svůj souhlas.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 17. června 1932)

Až do konce s sebou budeme vláčet to neuspořádané a nedokončené: podstatné je nalézt střed sjednocení, Boha, a během života Mu věrně přenechávat vládu ve své osobě – v tom maličkém zlomku bytí, který řídíme a který nám tak málo náleží. Až se jednoho krásného dne, který přijde rychle (neexistuje dlouhý život), Ježíš Kristus ukáže uvnitř nás samých, všechny prvky, které jsme se s takovou námahou snažili obrátit k Němu, se nakonec uskupí samy do svého pravého postavení. V jistém smyslu jen málo záleží na úspěchu našich snah (Bůh může vše napravit jedním mrknutím oka): cenu mají jen snahy…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Když přijímáme Krista s vnitřní oddaností, Jeho krev, plná tepla a slávy, proudí v našich žilách a naší podstaty se zmocní oheň. Nastává v nás podobnost s Jeho ctnostmi a On žije v nás a my žijeme v Něm. Dává nám svou duši s plností milosti, skrze kterou naše duše setrvává v lásce a chvále Otce!

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Pros za odpuštění. Tím mě potěšíš. Jestliže pro někoho vyprosíš milost obrácení, já tě za to budu milovat, má milá dcero! Mluv se mnou o tom o půlnoci, láskyplně, toužebně. Své ucho přiložím ke tvým rtům a své srdce k tvému; jenomže ty o tom nebudeš vědět. V duchu víry můžeš ale důvěřovat, že budeš vyslyšena. Jak by mě bolelo, kdyby ses modlila, aniž bys důvěřovala! Pochop, jsem tady, naslouchám ti.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 21. září 1944)

Máte už mnohaletou zkušenost, že tento smrtelný život je plný hloží a trní, strachů a pochybností, běd, pokušení a nebezpečí, proto jsou blažené ty osoby, které se denně připravují a přibližují k smrti. Živte v sobě naději v Boha a dceřinou důvěru v Nejsvětější Pannu Marii. Buďte pevně přesvědčena, že jste předurčena pro slávu a pro život v milosti a lásce. Věřte a doufejte, že Vaše utrpení a dobré skutky, které konáte, byť často malátně, bázlivě a roztržitě, jsou přesto milé Jeho Božské Velebnosti a zasluhují věčnou milost a slávu, a nedávejte prostor opačným myšlenkám. Touto otevřeností srdce získá Vaše Důstojnost nesrovnatelně mnohem více než svou obvyklou stísněností, váhavostí a bázlivostí…

(br. Gerardo od sv. Lukáše OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 14. září 1658)