KARMEL

Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)

Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873)

Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.

Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.

Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.

Tvůj přítel

Petr Damiani

(Petr Damiani /1007–1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)

Prosba o finanční pomoc – PLAKÁT

Na dopis P. Bellièra, který jsme uveřejnili včera, zareagovala Terezie hned následující den:

Abbé Maurici Bellièrovi bylo čerstvých třiadvacet let, když mu o rok starší Terezie na rovinu sděluje, že umírá. Odpověděl jí tímto dopisem:

O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)

Někdy mě přepadá velké trápení, když vidím, že nejsem k ničemu v jeho službě a že jsem nucena ztrácet víc času, než bych chtěla, potřebami svého slabého a churavého těla. A tak jednoho večera, když jsem byla ponořena do modlitby, nadešla hodina, kdy je třeba jít spát. Zachvátily mě velké bolesti a dostavilo se mé obvyklé zvracení. Když jsem viděla, že jsem takovou otrokyní těla, zatímco můj duch se dožadoval času pro sebe, pocítila jsem takový zármutek, že jsem začala usedavě plakat a naříkat. (…)