KARMEL

Drahá Marg,
(…) píšu Ti za nádherného slunného počasí, stále z lesa; ten se nachází v oblasti dělostřeleckých granátů, které přibližně desetkrát za den a noc dopadají do vysokého porostu s hromových rachotem, aniž by ostatně vzbudily jakékoli vzrušení. Ve vzduchu nad námi se vznáší kolem deseti balónů. Ostatně, fronta se zdá neuvěřitelně klidná…
Není žádný důvod, aby ses kvůli mně znepokojovala. Jen se usilovněji modli k našemu Pánu, abych v těchto dnech přilnul přesněji k jeho Vůli a konal, co Mu může posloužit. Když nad tím tak přemýšlím, je dobré být „oblázkem omílaným“ Božským Oceánem. A pak také – jak jsi prý sama jasněji pochopila – vše, co se ztrácí z nás samých ve vynucené službě, je pevným ziskem, dílem našeho bytí uloženým s konečnou platností do bezpečí.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 10. července 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Radikálně přenést své těžiště i celou oblast duchovního snažení
do Božího milosrdenství a lásky
do neomezené důvěry a vděčnosti.
Nerozebírat detaily svých nedostatků.
Kdybys nezůstával Bohu nic dlužen, neměl by ti co odpouštět.
On odpustí rád. Nechtěj, aby to bylo s Pánem 1 : 1.
To hříšné nepitvej. Nech si to jako kající smýšlení.
Nemůže tě zajímat víc tvá hříšnost, než Boží milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, červenec 1981)

Pro nás smrtelné lidi jsou Boží cesty zároveň i cestami lidskými. Musíme být takoví, jací jsme, se svým ubohým tělem, o něž se musíme starat, nesmíme však být jeho otroky. Starejte se tedy rozumně o své tělesné potřeby, abyste mohla pracovat pro Boha.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 21. října 1957)

Nikdy nepropadněte pokušení, abyste byl sám sebou znechucen: to Ježíše rmoutí. „Ach, Pane, dej ať bez znechucení snáším svou duši i své tělo.“ (1) Jestliže Vás miluje tou láskou, která obvazuje všechny naše rány, jestliže v sobě máme duši, kterou vykoupil svou krví a jednou ji chce uvést do svého nebe, jak nemáme být tolikerou dobrotou zmateni! Svatý Tomáš říká, že sami sebe musíme milovat milosrdnou láskou – a ostatní milovat jako sebe samé. O to, abychom se milovali milosrdnou láskou, se žebrá; to znamená, že Bohu říkáme: „Dej, ať v sobě miluji to, co ve mně miluješ ty, a to ostatní spal.“

(1): Charles Baudelaire /1821–1867/

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před třinácti lety v Americe s mladým francouzským farářem. Kladli jsme si zcela prostě otázku, co vlastně chceme se svým životem učinit. Řekl: chtěl bych se stát světcem (a připouštím, že se jím stal); tehdy to na mne udělalo veliký dojem. Přesto jsem mu odporoval a řekl jsem asi toto: chtěl bych se učit věřit. (…)
Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat – ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého – a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi –, tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra, v tom je metanoia; tak se stává člověkem, křesťanem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 21. července 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Drahá matko, usilujte ze všeho vytěžit lásku a toto mějte stále před očima, a už ani na okamžik neztrácejte čas, jenž by nebyl zasvěcen milování toho, který je tolik hoden být milován. Pospěšme si, drahá matko, abychom mohli říci se sv. Augustinem: „Sero te amavi pulchritudo tam antiqua et tam nova, sero te amavi.“ A když už smíme říci, že příliš pozdě jsme začali milovat onu krásu, co teprve řekneme, jestliže se dále budeme zdráhat ji milovat?

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

Nekráčejte vstříc nemilým událostem tohoto života s úzkostí, nýbrž s dokonalou nadějí, že Bůh, jemuž náležíte, Vás z každé z nich vysvobodí. Chránil Vás až do nynějška; jen se pevně držte ruky jeho Prozřetelnosti a on bude při Vás stát v každé situaci – a tam, kde už nebudete moci sama kráčet, on Vás ponese. Čeho byste se bála? Vždyť náležíte Bohu, který nás tak mocně ujistil, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo ho milují“. Nestarejte se o to, co bude zítra, ani kdykoliv jindy; buď na Vás žádné zlo nedopustí, anebo dopustí-li, dá Vám i nezlomnou odvahu, abyste je snášela.
Zůstávejte v pokoji. Odstraňte ze své představivosti vše, co Vás může znepokojovat, a často říkejte našemu Pánu: Bože, ty jsi můj Bůh a já se ti svěřuji; budeš stát při mně, budeš mým útočištěm a já se nezaleknu ničeho, protože ty nejenže jsi se mnou, ale jsi i ve mně a já v tobě.
Buďte vskutku dítětem. A jak víte, děti na spoustu věcí vůbec nemyslí, vždyť za ně na to myslí někdo jiný…

(František Saleský /1567–1622/, dopis paní de Veyssilieu, 16. ledna 1619)

Dobrota nesmí zdegenerovat ve slabost. Když jsme někomu spravedlivě vyhubovali, musíme na tom trvat, aniž bychom se nechali obměkčit anebo se trápili, že jsme druhému způsobili bolest a vidíme, jak trpí a pláče. Běžet za osobou, kterou jsme takto zarmoutili, a utěšovat ji, znamenalo by spíše jí uškodit než prospět.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)

Sklání se lesní zátoka
v rytmu horských potoků…
Pokud chceš nalézt pramen,
musíš jít vzhůru, proti proudu.
Prodírej se, hledej, nevzdávej se,
víš, že někde tu být musí –
Kde jsi, prameni?... Kde jsi, prameni?!

Ticho…
Bystřino, lesní bystřino,
odkryj mi tajemství
svého počátku!
(Ticho – proč mlčíš?
Jak pečlivě jsi skryla tajemství svého počátku.)

Dovol mi svlažit rty
v pramenité vodě,
pocítit svěžest,
životodárnou svěžest.

(Jan Pavel II., Římský triptych, překlad Johana a Krzysztof Bronkovi)

Ponořte se s důvěrou do jeho lásky. Ona se na okamžik dotkne našeho srdce a hned máme prázdniny, které poskytnou více odpočinku než cokoli jiného.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)