KARMEL

Tomu pocitu „zahanbení“ nerozumím. „Zahanbení“ pociťujeme před jinými lidmi, kteří se na nás dívají, aby nás soudili, a jejichž láska je vždycky krátkodechá. Nepociťujeme „zahanbení“ před Bohem, který je Láska. Jsme naopak zcela spokojeni, že zná všechnu naši ubohost, všechna naše provinění: aby nás za to, bude-li si přát, potrestal, nebo nám to odpustil. Jak se mu zlíbí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Modlitba je pravým předobrazem budoucí naplněné radosti, včetně opravdové touhy a důvěry. A i když po Něm budeme toužit a budeme Mu důvěřovat, přesto se nám bude zdát, že je to málo. A je tomu tak. Ale dělejme, na co stačíme, a pokorně prosme o milosrdenství a milost, a všechno, čeho se nám nedostává, nalezneme u Něho. Právě to říkají Jeho slova: Já jsem úhelný kámen vašich proseb.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 42)

Poznala jsi někdy, jaké to je, když člověk nedokáže dost milovat ty, jimiž je dojemným způsobem milován a které by za každou cenu milovat chtěl? Já jsem to zažil – a neznám důmyslnější trýznění. Tehdy jako by duši rozdíraly a rozervávaly právě ty síly, jež ji utvářejí a jež se nyní ukazují být obdařeny záhadnou složitostí. Pravým lékem, jak sama píšeš, je obrátit se k našemu Pánu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 5. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Praví učedníci Karmelu mají být ve velké míře usebráni ve svém nitru, aby v největších hlubinách své duše nalezli Boha a setkali se s Ním. Tam jim Bůh přichází naproti. Bude v nich růst skrze meditace, které Mu budou věnovat, skrze lásku, kterou Mu darují. Bude růst v nejhlubší skrytosti jejich bytí, až Ho nebude možné skrýt a až On sám v nich přestane chtít zůstat skrytý.

(Titus Brandsma /1881–1942/, Das Erbe des Propheten)

V roce 1551 obdržel Ignác dotaz jednoho scholastika z Portugalska, která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi. Tehdejší generál odpověděl:

Máte se cvičit ve snadnosti nacházet Boží přítomnost ve všech věcech; ve své činnosti, při chůzi, dívání se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte. Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami.

(Ignác z Loyoly /1491–1556/)

Neděle se – podobně jako židovský šabat – představuje jako den uzdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo zmrtvýchvstalé lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Máme sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomínáme, že tak obíráme konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl.

(papež František, Encyklika Laudato si’, odst. 237; 2015)

Občas si vzpomenu na stížnost oné svaté ženy Marty, která si nejen stěžovala na svou sestru, ale jsem přesvědčena, že ještě hůř snášela pomyšlení, že Vás, Pane, netrápí její strádání, kterým prochází. Snad ji dokonce napadlo, že vůči ní nechováte tolik lásky jako k její sestře. To jistě snášela hůř, než službu tomu, ke komu měla tak velkou lásku, vždyť láska působí, že strádání považujeme za odpočinek.
To vyplývá ze skutečnosti, že své sestře neřekla nic, zato s veškerým nářkem běžela za Vámi, Pane. Byla to totiž láska, která ji přiměla k tomu, aby se odvážila říct, proč o to nedbáte. A dokonce i z Vaší odpovědi je zřejmé, že motiv stížnosti byl právě ten, který zmiňuji: vždyť je to jen láska, která dává hodnotu všem věcem!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 5,1-2, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

K nejúžasnějším a zároveň nejméně sporným zkušenostem patří, že zlo se ukáže – často překvapivě brzy – jako hloupé a neúčelné. Neznamená to, že každému jednotlivému zlému činu jde v patách trest, ale že zásadní porušení Božích přikázání domněle v zájmu pozemské sebezáchovy je skutečnému vlastnímu sebezachování právě protichůdné. Tuto naši zkušenost lze vykládat různě. V každém případě však odtud plyne jistota, že v lidském soužití platí zákony silnější než všechno to, co by se rádo nad ně povýšilo.

Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího, může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému.

Věřím, že nám Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán strach z budoucnosti.

Věřím, že ani naše chyby a omyly nejsou marné a že pro Boha není o nic těžší vypořádat se s nimi než s našimi domněle dobrými činy.

Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale že na upřímné modlitby a odpovědné činy čeká a odpovídá.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Dnes si připomínáme sedmdesát let od ukončení korejské války (27. července 1953). Dne 25. června 1950 vpadla vojska Severní Koreje (podporovaná Sovětským Svazem a posléze čínskými „dobrovolníky“) do Jižní Koreje ve snaze sjednotit celý poloostrov pod severokorejskou komunistickou diktaturou. Napadenou zemi vojensky podpořilo OSN. Příměří se podařilo dojednat až po Stalinově smrti, hranice mezi Severní a Jižní Koreou zůstaly zachovány v přibližně předválečném stavu, mírová smlouva však dosud nebyla uzavřena.

Nikdy nebudeme moci dostatečně děkovat za nezasloužený dar Pánova přátelství, pokud neuznáme, že také náš pozemský život a naše přirozené schopnosti jsou dar.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 55; 2018)