KARMEL

Po cestě jsem přemýšlela o programu formace pro postulantky. Především je učme, aby se usmívaly: na Pána Boha, na zkoušky, na nepříjemné lidi, na všechny, kdo potřebují radost… To je dobrý recept, jak myslet na druhé, a ne na sebe… Pak je učme vyklízet: odstraňovat všechny složitosti, všechny stavy duše… vyprazdňovat…, vyprazdňovat…, vyprazdňovat… Teprve pak se Boží láska přihrne, aby vše naplnila a zaplavila.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/232)

Nic si také nedělejte – aspoň v některých chvílích – ze své netrpělivosti nebo strohosti. Nemluvte o tom ani s Bohem jako o něčem, co se mu nelíbí – myslím aspoň někdy. Nemusíte proti tomu všemu bojovat. Ztrácela byste čas i odvahu. Odevzdejte se jen upřímně Kristu; časem z hloubi Vaší bytosti Kristus sám vyvolá nepřemožitelnou vlnu lásky, která to všechno pohltí.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Jelikož bloudíte v oněch temnotách a prázdnotách duchovní chudoby, myslíte si, že vás všichni a všechno nechávají na holičkách; není to však nic divného, neboť se vám při tom zdá, že vás nechává na holičkách i Bůh. Avšak nenechává vás na holičkách nic (…), to je bezdůvodná obava. Kdo nechce nic jiného než Boha, nechodí v temnotách, i kdyby sám sebe viděl velice temného a ubohého… (…) Nedělejte si starosti a radujte se. Kdo jste, abyste měla o sebe starost? Pěkně byste dopadla!

(Jan od Kříže, dopis paní Juaně de Pedraza, 12. října 1589)

I když nejsem schopen myslet jak se patří, Bůh mě zase narovná, jakmile zůstanu minutu sám v kapli. Je dobré se modlit, i když je vám nanic. Pouhopouhé úsilí stačí, abyste se cítili lépe. Odevzdáte něco ze svého vlastního já, a to vám vždycky dodá sílu. A ta představa, že i když se cítím být prohnilý, nechci nic jiného než Boha a jeho samotu, je utěšující. Zdraví ani nemoc nerozhoduje, unum est necessarium.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)

Když se Abrahám chystal vstoupit do Egypta, bál se, že ho Egypťané zabijí, a uložil své manželce Sáře, aby řekla, že je jeho sestrou. (…) Vy říkejte Marii ve svých potřebách, ať poví, že je vaší Sestrou, aby vás kvůli ní Pán Bůh vyslyšel a všechno obrátil v dobré.

(Federico di S. Antonio OCD /1720–1779/, Il devoto di Maria del Carmine)

Vůbec si nelámu hlavu s budoucností. Jsem si jistá, že Pán Bůh provede svou vůli, to je jediná milost, po které toužím. Není třeba být větším royalistou než král… Ježíš nepotřebuje nikoho ke konání svého díla, a kdyby mě přijal, bylo by to jenom z jeho dobroty.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Milý bratře!
Je opět neděle dopoledne, sedím a chystám se Vám napsat. Co psát? Že jsem díky Bohu až dosud zdráv na těle i na duši, že se podnes stále upínám k budoucnosti, kdy s Boží pomocí budu znovu hlásat jeho slávu a jeho lásku. Můj vnitřní život tu určitě není o nic méně intenzivní než dříve, spíš opak je pravdou. Jako se z domovské půdy vyrvaná, ale přesto živá rostlina o to energičtěji uchytává nové půdy, tak i já pronikám ne sice do půdy nové, ale do starého, prastarého prazákladu všeho pravého života, do Boha, který je stále v nás, avšak od něhož nás odvrací hluk běžného, pohodlného života…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 14. ledna 1945)

Mé dítě, věz, že největší překážkou svatosti je znechucení a bezdůvodný neklid, on ti bere možnost cvičit se v ctnostech. Všechna pokušení dohromady by ti neměla ani na chvíli narušit vnitřní pokoj. Popudlivost a znechucení jsou plodem tvé sebelásky. Není třeba se znechucovat, nýbrž dbej o to, aby místo tvé sebelásky mohla zavládnout má láska. Proto důvěru, mé dítě, neměla by ses znechucovat, přicházej ke mně pro odpuštění, vždyť já jsem stále připraven ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1488)

Sami za sebe můžeme přijímat a nabízet Bohu zpět každou modlitbu, práci a všechny každodenní útrapy bez ohledu na to, jak bezvýznamné či nenápadné nám mohou připadat. Ano, často selháváme právě proto, že se nám okolnosti našeho každodenního života jeví bezvýznamné a nenápadné. Právě zdánlivá bezvýznamnost našeho běžného života a neměnnost okolností působí, že naše pozornost a dobré úmysly odmítají uznat, že i tyto skutečnosti jsou projevem Boží vůle. Mezi Bohem a duší jednotlivce však neexistují žádné bezvýznamné okamžiky, a právě to je tajemství Boží prozřetelnosti.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 18. kapitola)

Vzdaloval jsem se, vzdaloval jsem se od tebe, můj Pane, čím dál víc, a můj život…, můj život začínal být smrtí…, a přece jsi mne i v tomto stavu smrti chránil… Dal jsi mi pocítit hluboký smutek, bolestnou prázdnotu, smutek, který jsem nikdy předtím necítil… Vracel se mi každý večer, když jsem osaměl ve svém bytě…, držel mě němého a zkroušeného během takzvaných svátků… Dal jsi mi ten nejasný neklid špatného svědomí, které sice spalo, ale dosud nezemřelo. Nikdy jsem necítil takový smutek, takovou bolest, takový neklid jako tenkrát. Můj Bože, to byl dar od tebe… Vůbec jsem to netušil…! Jak jsi dobrý! Jak jsi mne chránil! Jak jsi mne ve chvíli, kdy jsem ani nevěřil, že existuješ, přivedl zpátky pod svá křídla!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)