Doporučujeme
V neděli na Náměstí sv. Petra papež František prosil o modlitbu za Ukrajinu. „Prosím a naléhavě žádám, aby se předešlo eskalaci napětí a naopak se přistoupilo ke gestům, která by byla s to posílit vzájemnou důvěru a usnadnit tolik nezbytné a vytoužené smíření a mír“ – apeloval v neděli papež.
Arcibiskup Ševčuk, nejvyšší představitel ukrajinské řeckokatolické církve, poděkoval prostřednictvím Vatikánského radia za tuto podporu. Zdůraznil, že Ukrajinci se dnes obávají nejen obnovení bojů v pohraničí, ale také invaze ruského vojska za situace komplikované pandemií: „Ukrajinci se obávají velmi silné koncentrace ruských vojsk podél ukrajinské hranice. Veřejné zdroje, naše deníky mluví již o více než stovce tisíc ruských vojáků a referují, že jejich počet stále roste. Je to rozhodně největší koncentrace ruských vojsk od roku 2014. Obáváme se otevřené invaze této armády na ukrajinské území. To by drasticky změnilo situaci. Otevřely by se nové fronty bojů, došlo by k okupaci nových území, zahynuly by tisíce lidí.“
Podle arcibiskupa Ševčuka je hrozba invaze o to tragičtější, že za dva týdny budou jak pravoslavní tak i řeckokatolíci na Ukrajině a v Rusku slavit Velikonoce.
(Radio Vaticana, 20. 4. 2021)
Nemůžeme-li říci, že žijeme z lásky, můžeme říkat, že žijeme „z žebroty“, a to je to, co si přeje Bůh, abychom dělali.
Nesnáze, které máme s láskou k bližnímu, z nás mají učinit ještě větší „žebráky“. Není to znamením, že v nás láska upadá – znamená to, že Bůh chce, aby v nás vzrůstala.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Jak málo přátel měl Pán Ježíš, když mlčel před svými soudci! Ach, jakou melodií pro mé srdce je toto Ježíšovo mlčení. Stává se chudým, abychom mu mohli prokazovat lásku, nastavuje nám ruku jako žebrák…
(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis Celině, 2. 8. 1893)
Ať je Vám Kristus stále více živlem, v němž žijete přirozeně „jako byste o to ani neusilovala“. Ať není někým, k němuž byste „jít“ musela, k němuž byste se musela povznášet. Ať v něm podle svatého Pavla žijete, ať se v něm pohybujete, ať v něm jste! Ať máte u Krista domov. Odvažuji se říci: Neshledávejte to úžasným, že ve Vás Bůh žije, že je Vámi… Přijměte to jako něco přirozeného. Žijte tuto neslýchanou skutečnost zcela přirozeně, neste tuto důstojnost bez únavy.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z ledna 1939)
Velkým a obdivuhodným prostředkem proti tělesným bolestem i duševnímu smutku je četba Písma svatého. Myslím, že žádná slova, byť sebepečlivěji volená, nedokážou tak potěšit chorou mysl a zaplašit starosti jako právě Písmo. Sám jsem to velmi často zakusil. Když mě totiž někdy zavalila spousta úzkostí, které tak divoce zaplavují nepokojný život smrtelníků, vždy jsem se utekl ke knihám Písma. A našel jsem úlevu, všemi v něm hledanou, a ve své naději ani ve své touze jsem nebyl zklamán.
(bl. Baptista Spagnoli, v letech 1513–16 generál Řádu, ze spisu „O trpělivosti“)
„To je tvá matka“. To ty, Ježíši, mi ji dáváš za Matku. … To ty, Ježíši, mě jí odevzdáváš. Dej, ať naslouchám tvému hlasu. Učiň, abych pronikl do tvého záměru. Až na konci života přijdou nápory zoufalství, dej, abych náhle ucítil, jak mi tvá Matka, jež se stala mou, dává u tvého Kříže znamení, abych zemřel.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Touto radostí myslím onu hloubku vnitřní radosti ve vás, ve vašich očích, pohledu, tváři, pohybech, činech, bezprostřednosti, atd. „Ať je moje radost ve vás,“ říká Ježíš. Co je Ježíšova radost? Je to důsledek jeho neustálého spojení s Bohem, konání Otcovy vůle. Přišel jsem, „aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“. Tato radost je plodem spojení s Bohem, přebývání v Boží přítomnosti. Život v Boží přítomnosti nás naplňuje radostí. Bůh je radost.
(Matka Tereza, texty)
Nezapomínám na Vás, ale vyprošuji Vám Ježíšův pokoj, který je silnější než svět. Stačí mu vteřinka, aby nás jím naplnil a naše zoufalství proměnil ve světlo, tak jako se to stalo dobrému lotrovi.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Využij, Pane, chvil, kdy jsi se mnou k tomu, abys změnil mé srdce. Nahraď mé staré, tvrdé, malé, sobecké a ubohé srdce srdcem svým: velkým, štědrým, vznešeným, krásným a bohatým. To, co vychází z mého ubohého nemocného srdce, mě plní znechucením. Chtěl bych se probudit s pocitem, že ve mně bije tvoje srdce. Jak jinak by se mi jevil okolní svět! Ve všem, co mě obklopuje, bych nacházel zcela novou vznešenost. Jak bych toužil po Otci! Jak bych byl milosrdný k bratřím!
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 12. srpna 1955)
Ano, to je ta chudoba v duchu: nemít v rukou nic, co bychom mohli rozdat, vidět jen selhání a nuzotu svého ubohého života. Pak můžeme pozvednout oči k nekonečnému milosrdenství, a protože to milosrdenství je nekonečné, nepotřebuje nic jiného, než abychom o ně žebrali. Ale cožpak milosrdenství někdy, byť jen jednou jedinkrát, odvrhlo žebráka prosícího o lásku?
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nejdojemnější projev Božího milosrdenství:
Vstoupíte do prázdného kostela.
V rohu stojí stará zpovědnice s fialovou záclonkou.
(Zpravidla do ní uklízečky odkládají smetáky a kbelíky.)
Odhrnete roušku – a je tam zpovědník.
(z vyprávění kard. Joachima Meisnera /1933–2017/)