Doporučujeme
Křesťanská askeze obvykle pohrdá tělem, pohlíží na ně jako na složku člověka, která je porušitelná a zároveň je i zdrojem mravní zkaženosti. Tato tendence chápat lidskou přirozenost, zejména takzvanou padlou lidskou přirozenost, jako něco nízkého a špatného, hříšného, a proto zavrženíhodného, jako něco, co vyžaduje dohled a ukázňování ze strany ušlechtilejší složky člověka, zůstala v té či oné podobě součástí tradiční křesťanské spirituality. Podle mne to však není správné.
To, k čemu jsem dospěl ve vězeňských táborech, byla obrovská úcta a láska ke svému ubohému starému tělu. Vždyť na něm spočívala tíha veškerých útrap, ačkoli i duše mohla zakoušet úzkost. A bylo to tělo, které muselo člověka udržet v provozu navzdory jeho silné vůli a rozhodnosti. Bylo to tělo, které odolávalo náporům větru, hryzavému mrazu, křečím rozbolavělých svalů, řezání praskajících a krvácejících ran, žaludku kručícímu hlady, bolesti a strnulosti namožených šlach. V oněch dlouhých, předlouhých dnech dřiny ve sněhových vichřicích, mrazivých lijácích či jarním bahně dalekého severu snášelo tělo trpělivě všechny omrzliny a křeče z hladu, oteklé nohy, slzící oči, popraskané rty, rozbité kotníky, výrony a křeče, podlitiny a všechny ostatní bolesti, a pomáhalo tak člověku přežít další den. A bylo to tělo, co překonávalo tyto útrapy, prožívalo onu agonii a neslo těžké břímě každodenních muk. Vždy jsem považoval tělo v mnoha ohledech za cosi samozřejmého, co nevyžaduje žádné zvláštní ocenění. Až teprve nyní, když jsem končil den v naprostém vyčerpání a tělo volalo alespoň po minutě odpočinku navíc, jsem se naučil oceňovat onen podivuhodný dar života, který Bůh propůjčil člověku v možnostech lidského těla.
Mýlíme se, domníváme-li se, že tato smrtelná hrstka prachu je menším darem Božím, darem méně ušlechtilým a nádherným než nesmrtelná duše. Žijeme v těle a v těle usilujeme o svou spásu. Pro nikoho z nás neznamená spása o nic víc ani méně než to, že poneseme stejný kříž jako Kristus, přijmeme, co nám přináší den jako projev Boží vůle, každé ráno obětujeme Bohu všechny své radosti, práci a útrapy, které nás čekají. To jsou však abstraktní pojmy. Co to znamená prakticky, o tom může vyprávět naše staré ubohé tělo. Znamená to každý den vstávat a večer vyčerpaný uléhat. Znamená to každodenní rutinu, nic velkolepého. Znamená to pracovat pro druhé a skrze své tělo se zapsat do jejich životů.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 9. kapitola)
Když pátráš, jak se to stane, ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne poznání; vzdechu modlitby, ne studia knih. Neptej se světla, ptej se ohně… Tím ohněm je Bůh. Kristus ho osvěcuje žárem svého horoucího utrpení.
(Bonaventura /1217–1274/, Putování mysli do Boha)
Celé evangelium, Nová smlouva, Nový zákon, se otevírá jedním slovem, totiž prvním slovem Božího posla k Marii: „Chairé! Raduj se!“
A tak se stane: v ní si radost oblékne tělo. Skrze ni se radost vtělí. Radost Boží se stane viditelnou, slyšitelnou, hmatatelnou. Bude krutě odmítána, tvrdě napadána, ale stejně tak bláznivě milována, vášnivě obdivována.
(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)
Radost, kterou liturgie probouzí v srdcích křesťanů, je určena celému lidstvu, zejména těm nejchudším, v tomto případě těm nejvíce ochuzeným o radost. Právě k těm, kdo prožívají zkoušky, kdo jsou zraněni životem, sirotci radosti, se zvláštním způsobem obrací slovo Páně. Pozvání k radosti není žádnou otupující zprávou, ani neúčinným tišícím prostředkem, ale proroctvím spásy, zprávou o vykoupení…
(Benedikt XVI., 17. prosince 2006)
Právě se mi dostal do ruky tento Ambrožův text: „Bůh činí všechno v pravý čas. Nic z toho, co činí, není mimo čas, naopak všechno se děje právě v tom nejpříznivějším okamžiku – a přichází to pro mne v pravý čas.“
(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, počátek roku 1937)
Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení námi pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!“
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 49; 2013)
Ještě pár povzbudivých slov, která mě napadla po našem rozhovoru. Chci se zaměřit na vlastní limity. Na to, jak i vtělený Kristus musel přijmout omezení – od Betléma přes apoštoly, Kalvárii až po Eucharistii, kde našel způsob, jak být zcela poslušný až do krajnosti: poslušně přicházet na slovo omezených, hříšných, nehodných lidí.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 5. prosince)
Texty propria
Bartoloměj se narodil v první polovině 15. století v Mantově v Itálii. V témže městě vstoupil do karmelitánského řádu. Přesná data nejsou známa, ale v roce 1452 již působil jako kněz a později se o něm píše jako o vyhledávaném zpovědníkovi. Konvent, ve kterém žil, patřil k čerstvě schválené, přísnější větvi Karmelu, tzv. mantovské kongregaci (1).
Krása světa je Kristovým něžným úsměvem k nám skrze hmotu. Je v univerzální kráse reálně přítomen. Láska k této kráse vychází z Boha sestoupivšího do naší duše a ubírá se k Bohu přítomnému ve veškerenstvu. Je to také cosi jako svátost.
(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)
Někdy nás napadá, jak snadné by bylo hořet pro ideál, kdybychom byli třeba Františkem Xaverským a obraceli k Bohu Indy. Zapomínáme však, že i František Xaverský prožíval pouze jeden den za druhým, čelil pocitu bezmoci a sklíčenosti, když mu každých čtyřiadvacet hodin přinášelo právě tolik porážek a zklamání jako vítězství, takže i pro něho měla hodina celých šedesát minut plných obyčejných všedních věcí. Zapomínáme, že měl co dělat s omezenými lidmi a jejich přízemními zájmy, a to všechno den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Když se Xaverský snažil hlásat evangelium, jak často si musel klást otázku, zda vůbec lze oslovit všechny ty miliony lidí kolem? Jak často se musel cítit znechucený, když lidé odmítali jeho učení? Jak často musel být nešťastný ze všeho okolního zla a jak často si musel připadat bezmocný ve své snaze mu čelit?
Království Boží začalo na zemi skutečně Kristovým příchodem, ale svět se po jeho narození nijak viditelně nezměnil. Dvanáct galilejských rybářů bylo pověřeno hlásat radostnou zvěst po celém světě – a jak beznadějný musel tento úkol Letnic připadat i těm nejodvážnějším z nich! O dvacet století později je království Boží stále velké jako hořčičné zrnko a kněží – stejně jako kdysi apoštolové – musejí čelit nemožnému úkolu přivádět lidi, kteří víru nikdy nepoznali nebo ji pod tíhou života či záplavou propagandy ztratili, k tomu, aby popřáli sluchu radostné zvěsti o spáse a Boží lásce a uvěřili jí. Tato dobrá zvěst zasahuje jednotlivce působením Boží milosti a podle Boží prozřetelnosti, nikoli skrze velkolepé idealistické tažení či zázračně ze dne na den. Každý den našeho života nám Bůh posílá lidi a příležitosti v očekávání, že budeme jednat. Nečeká od nás víc, ale nepřijme ani méně. A nedostojíme svému slibu a závazku kněžského poslání, nerozpoznáme-li Boží vůli v každé situaci a v každém okamžiku každého dne.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 14. kapitola)
