Doporučujeme
Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Na světě neexistuje krásnější a úžasnější způsob života než stálý rozhovor s Bohem; pochopit to mohou jen ti, kdo ho praktikují a okoušejí.
Marie Petyt (1623–1677)
Někdy jsem pociťovala nejkrajnější tíseň, sklíčenost, žal a tíhu na duchu, takže se mi svět jevil nadmíru tísnivým, jako by byla má duše sevřena mezi dvěma mlýnskými kameny, nebo visela mezi nebem i zemí probodena meči, bez opory nahoře či dole, tzn. ani v Bohu ani v lidech...
Maria-Eugen od Dítěte Ježíše (Grialou) OCD (1894–1967)
Když vstoupíme do kontaktu s Bohem (1), když je nastoleno spojení s Ním, pak probíhá skutečný rozhovor, skutečné sdílení. Bůh je oceán, Bůh je oheň, Bůh je pramen živé vody. Ano, Bůh je vše. A pokaždé, když se spojíme s Bohem, dotýkáme se tohoto oceánu, tohoto plamene, tohoto ohně. A proto z Něho čerpáme Jeho božství, proto může dojít k rozmnožení naší účasti na božském životě, tedy k rozmnožení Jeho milosti v nás.
Živé Boží slovo: Zjevení Janovo 1,18c (Český liturgický překlad)
„... a mám klíče od smrti a podsvětí.“
Klíče od smrti si Ježíš přisvojil tím, že zemřel. Zatímco své božství zcela svěřil Otci, bylo mu umožněno, aby ve svém lidství plně vytrpěl smrt, tak dokonale, že od nynějška už neexistuje žádná lidská smrt, která by v Ježíšově smrti na kříži nebyla nějakým způsobem předznamenána. Na smrt jednotlivého člověka už nelze hledět, aniž bychom za ní viděli smrt Pána.
S radostí vám představujeme druhé číslo elektronického časopisu karmelitánských laiků. Tentokrát vás seznámíme s různými aktivitami a iniciativami našich laiků a mládeže v různých částech světa. Doufáme, že to napomůže většímu stmelení velké mezinárodní karmelitánské rodiny. Dále pokračujeme v zamyšlení nad postavou sv. Alberta Velikého, zákonodárce karmelitánského řádu, jehož osmisté výročí úmrtí jsme si připomněli v roce 2014. Oslavy byly zakončeny víkendovým seminářem v Římě. Děkujeme Vám za to, že čtete tento časopis a uvítáme jakékoliv návrhy pro příští číslo.
Modlitba v labyrintu
Filothea
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Duše už se nezdržuje u náklonností, u pocitů; málo jí záleží na tom, jestli Boha cítí nebo necítí; je jí jedno, jestli jí Bůh daruje radost nebo utrpení: prostě věří v Jeho lásku.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Cítíš strach, vyprahlost, bezmoc, smutek? „Ze strachu,“ píše de Caussade (1), „ochromenosti a zoufalství se stanou verše chvalozpěvu temnoty. Člověk je přešťastný, když nevynechá ani slabiku. Víme, že všechno stejně vyústí ve zpěv ‚Sláva Otci‘. Ze zbloudění učiníme cestu. Tma se stane ukazatelkou směru. Pochyby nám dodají jistotu, a čím nerozhodnější je Izák, jakou to oběť má přinést, tím více skládá Abrahám všechno do rukou Prozřetelnosti a vše očekává od ní.“
Člověk zasažený šípem Boží lásky touží po tom znovu se ‚vlít‘ do svého Počátku, do svého Boha, naráží však na samé překážky. Podle zákonitostí lásky musí být nejprve proměněn a uschopněn milovat, než se bude moci sjednotit s Bohem, který je Láska.
Je mystický život pro všechny, nebo jen pro některé?
Byli jsme svědky mnoha sporů spojených s otázkou, jestli je k mystickému životu povolán každý a jestli tento představuje řádný (navazující) stupeň rozvoje asketického nebo ctnostného života.
Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein, 1891–1942)
Kam nás toto božské dítě chce na zemi vést, to nevíme a ani se na to nemáme nedočkavě ptát. Víme jen tolik, že těm, kteří milují Pána, je všechno ku prospěchu. Dále víme, že cesty, kterými nás vede Spasitel, směřují dál, mimo tuto zemi.