KARMEL

Člověk musí vždy dělat jen jednu věc, nemůže dělat všechno najednou. Musí to být vždy jedna věc a v ní je třeba chápat všechno ostatní. Chce-li totiž člověk dělat to i ono, všechno naráz, a upouští od své cesty, aby si přivlastnil cestu někoho jiného, která se mu víc zamlouvá, způsobuje to u něho velkou nestálost… Ať člověk přijme dobrou cestu za svou a setrvá na ní už napořád, ale důležité je, aby tuto cestu přijal od Boha. Ať neusiluje dneska o jednu věc a zítra o druhou, a hlavně ať nemá obavy, že kvůli tomu něco zmešká. U Boha člověk nemůže nic promeškat. Bůh nemůže nic promeškat, a proto ani s ním nelze nic promeškat. Přijměte tedy od Boha jednu cestu a „vtahujte“ do ní všechno, co je dobré.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Talks of Instructions 22)

Buď pochválen Ježíš, že Vám otevírá přístup ke svému srdci. Je to přece tak velký dar tušit, jaká je jeho láska, a to i ve chvíli, kdy už nevíme nic, kdy je tma, kdy jako by vše zaplavily vlny nicoty: skrze víru vědět, že tu je, věřit v „odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný“.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Texty propria

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě „nevěřícími neznabohy“. Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Jestliže citově nezakoušíme Jeho přítomnost, proč se tím znepokojovat? Máme-li prostou touhu po přijetí Jeho lásky, pomaloučku se v nás zapaluje plamen. Tento plamen lásky, oživovaný Duchem svatým, může být skomíravý, přece však hoří.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Charita, křesťanská láska, neznamená jen druhému něco dát, nýbrž být zraněn, nést v sobě zranění druhého člověka. Znamená také spojit svou a jeho akceschopnost, abychom se společně uzdravili z jeho nemoci, která se stala i mou nemocí.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

Když jde o církev, nikdy žádné čistě sociologické vysvětlení, i kdyby sebevíc platilo v očích sociologa, nevyčerpá celé její tajemství. Není to podstatně Duch Boží, který zůstává v ní a který ji posílá do celého světa hlásat radostnou zvěst, aby prostoupila všechny lidi a všechny kultury láskou, jejíž je nositelkou? To je síla Ducha, přebývajícího v evangeliu, která vyvolává krizi a podporuje reformu všude, kde je evangelium hlásáno. Z toho vyplývá ustavičný dialog mezi radostnou zvěstí a kulturami, které oslovuje. Tento dialog nese plody také v naší vlastní kultuře.

Například, všimli jsme si dostatečně, že jisté takzvané „humanitární“ hodnoty, které dnes skoro všichni uznávají, zatímco ještě před pouhými padesáti lety tomu tak nebylo, jsou důsledkem vyzařování evangelia? Můžeme uvést zrušení otroctví v minulém století, ale teprve nedávno zrušení trestu smrti (které i křesťanské instituce těžko připustily), rovnost muže a ženy, odmítnutí mučení (které jistí vojenští kaplani u nás ještě nedávno ospravedlňovali). Někdo snad řekne, že evangelium se v tom dobře sekularizovalo. Ale co na tom, jestliže se radostná zvěst prozatím přestrojuje v lidská práva, jen když je hlásán Kristus, jen když dále září v tomto světě síla Ducha, třeba i anonymně. Konec konců, i svatý Pavel se ve své řeči k Athéňanům opíral o jejich „neznámého boha“, když jim chtěl zvěstovat Boha Ježíše Krista. Teprve na onom světě nám bude dáno nazírat celou skvělost toho, co je nám dáno prožívat na zemi prostřednictvím znamení a symbolů.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)

Velice věřím v ono dílo, jímž je prohlubování lásky, zatímco zůstáváte uprostřed světa. Ať Vám Ježíš dá, abyste nikdy neztratila hluboký mír v srdci, abyste se vždy vírou přenesla přes všechny různé události, abyste plula jeho nebem: pak je snadné z každé události učinit oběť, pracovat, a přitom „se neopotřebovávat“.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kéž Vám Ježíš dá pokoj takový, jaký může dát jen on, a také hlubokou radost, že každou minutu dne náležíte jemu. Musíme mít důvěru jako děti, abychom nepropadli upjatosti a křečovitosti, které by zavřely bránu před milostí. A pokud jde o zkoušky, máme čekat, až je na nás sešle nebe: sami je vyhledávat nemusíme. Znamením bude pokoj a to, že se nám srdce rozšíří až na sám konec světa.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zde slavila jedna sestra šedesát let profese. Kázal jsem o ementálském sýru. Musí zrát a stárnout, ty díry v něm jsou tak tajemné. V našem stáří to pevné v něm, naše podnikání, se stává málo užitečným, ty díry se zvětšují, až jsou prostorami. Bůh potřebuje v nás prostory, nejen malé díry, jako je tomu v ementálském sýru.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 10. listopadu 1997)

Hospodina lze žádat o všechno, a v tom si myslím, že se někdy opravdu ostýcháme, nemáme odvahu žádat Hospodina o všechno. Co říká Kristus Pán v evangeliu: ‚Proste a budete mít.‘ Proste. Proste. Ta křesťanská moudrost naučit se klepat na dveře Božího srdce.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)