KARMEL

Kéž bychom byli zcela zvyklí na svaté cvičení zpřítomňování Boha; jak velice by se zmírnily všechny tělesné nemoci. Bůh často dopouští, že musíme trpět. Tím chce očistit naše nitro a vést nás k tomu, abychom zůstávali u Něho. Nemohu pochopit, jak může cítit bolest člověk, který je u Boha a jehož jedinou touhou je Bůh. Zakusil jsem už toho dost, abych o tom vyloučil každou pochybnost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Děkuji Ti, Ježíši,
za bídu, v jaké žili matka a otec,
za to, že se nám nic nedařilo,
za úpadek mlýna,
za to, že jsem musela hlídat děti, pást ovce,
za stálou únavu…

Charakteristickou vlastností lásky je neustále dávat a neustále přijímat. Kristova láska je štědrá. Všechno, co má, všechno, čím je, dává; všechno, co máme a všechno, čím jsme, odnímá. Žádá víc, než jsme schopni dát sami ze sebe. Má nesmírný hlad, který nás chce úplně pohltit. Vstupuje až do morku našich kostí a čím víc Mu to s láskou dovolujeme, tím víc to s hojností ochutnáváme.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Jsou chvíle, kdy na nás dopadnou všechny životní obtíže naráz. A pak se tu vyskytne jedna další, někdy úplně maličká, která se k těm ostatním přidá, a nádoba přeteče. Ale Bůh je stále tady, možná je nám ještě blíž, když cítí, že jsme slabí. A tehdy stačí, aby se duše jen podívala a setkala se s ním v pokoji jeho věčného mlčení, kde pro sebe nacházíme celou studnici něhy. Tyhle okamžiky nejsou pro nebe ztraceny.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nastal čas, kdy je třeba skoncovat se zbytečnými starostmi, jako bychom to byli my, na kom záleží naše posvěcení! Když se to nepodaří Jemu, nepodaří se to nikomu: to je naprosto jisté! Z toho vyplývá jedna velice prostá věc: to málo, co opravdu záleží na tobě, je úkon naprosté, ničím nepodmíněné odevzdanosti.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 6. ledna 1955)

Chraňte si svá jitra a věnujte je Bohu. Po zbytek dne se pak budete moci s úsměvem nechat vykořisťovat.

(Dom Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/)

Bůh říká o duši: „Tím, že mě pozná, roznítí se nevýslovnou láskou. Tato láska ji udržuje v ustavičné bolesti; není to bolest skličující, která vysušuje a vyčerpává duši, ale spíš taková, která ji živí. Poznala mou pravdu a zároveň svou vlastní vinu, svůj nevděk i zaslepenost bližního a zakouší nesnesitelné bolesti. Jestliže trpí, je to proto, že miluje; kdyby nemilovala, netrpěla by.“

(Kateřina Sienská /1347–1380/, Dialog 4)

Teď, když jste zlomená, nic nevnímáte. Ale podle mne je tohle utrpení počátkem vysvobození. Držte se pevně Ježíše. I v temnotě, i když jsou Vaše modlitby velmi ubohé. Dáváme-li mu velmi ubohé věci, které mu v takové životní chvíli můžeme dát, dáváme mu vše. Buďte věrná v modlitbě; můžete-li si někdy ráno, velmi časně zrána zajít někam na mši nebo za ním přijít večer, když jdete někde kolem kostela, udělejte to, a odpověď se dostaví.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Lidské utrpení se nedá filozoficky ani teologicky vysvětlit. Pouze pohled na kříž nám odhaluje jeho smysl: lásku Boží. Je to tajemství. Tajemství se nesmí analyzovat, ale může se milovat. Milujeme Boha, protože je tajemstvím. Proto se Mu můžeme klanět. Milujeme člověka, protože je v něm tajemství. Když ho analyzujeme (rozložíme na kousky), nemůžeme ho milovat, protože to jsou kousky, a ne člověk.
Bůh je schopen z utrpení a smrti tvořit život. I z Vašeho utrpení. Věřte tomu silně.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. března 1997)

Milovaná sestřičko, nebuďte smutnou malou holčičkou, když vidíte, že vás nechápou, že vás špatně posuzují, že na vás zapomínají… (…) Zapomeňte na všechno, co není Ježíš, zapomeňte na sebe z lásky k Němu!... Milovaná sestřičko, neříkejte, že je to těžké. Jestliže takhle mluvím, je to vaše vina, řekla jste mi, že velmi milujete Ježíše. Duši, která miluje, se nezdá nic nemožné…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 251, sestře Martě od Ježíše, červen–červenec 1897)