Doporučujeme
Zastávej své místo s veškerou tělesnou i duchovní starostlivostí, starej se o jednotu, nad niž nic lepšího není. Všechny snášej, jako tebe snáší Pán; všem v lásce odpouštěj, snášej nemoci všech jako dobrý zápasník. Budeš-li milovat dobré učedníky, z toho ti chvála nevzejde; spíš si mírností podrobuj nakažené. Shromáždění ať jsou co nejčastěji, každého jmenovitě zvi. Společně se namáhejte, společně bojujte, společně ať se scházíte, společně cítíte, společně usínáte a společně vstáváte jako Boží hospodáři, Boží rodina, Boží služebníci.
(Ignác z Antiochie /† 107/, list příteli, biskupu Polykarpovi)
Naše víra nespočívá tolik v překonávání slabostí, ale spíše v tom, že i uprostřed utrpení lneme k vůli Toho, který trpí z lásky k nám. Musíme se zbavit toho zlozvyku, že kontemplujeme své temné stránky místo proměňujícího světla Syna, který dokáže proměnit náš prach v ryzí zlato. Až příliš často se zastavujeme a pitváme se v sobě, místo abychom se ponořili do očistné pece Nejsvětějšího Srdce, které se nám otevírá jediným projevem důvěry v jeho lásku. Až příliš snadno věříme ve svou ubohost, a ne dost v Boží milosrdnou lásku. Musíme se naučit využívat své nepatrnosti i svých selhání, svých neschopností, ba dokonce i svých hříchů, a proměnit je v důvody k důvěře. Jakmile se naučíme přetavit takové věci v odvážné sebeobětování, pak se nám stane nemožné možným – podobně jako tomu bylo u kajícího lotra, u svatých Petra a Pavla i u všech chudých, slabých a hříšných v dějinách.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
| Jsem vaše, pro vás jsem se narodila, co přikazujete, abych udělala? Svrchovaný Majestáte, Jsem Vaše, poněvadž jste mě stvořil, Nuže, co přikazujete, dobrý Pane, Hle, zde je mé srdce, Darujte mi smrt, darujte mi život: Darujte mi bohatství nebo chudobu, Přeložil: P. Vojtěch Kohut, OCD |
Chcete-li, darujte mi modlitbu, pokud ne, darujte mi vyprahlost, hojnost a zbožnost, a pokud ne, neplodnost. Svrchovaný Majestáte, pokoj nacházím pouze zde: co přikazujete, abych udělala? Nuže, darujte mi moudrost, Chcete-li, abych se těšila, Darujte mi Kalvárii nebo Tábor, Ať jsem Josef, uvězněný v poutech, Kéž mlčím nebo mluvím, Jsem vaše, pro vás jsem se narodila,
|
Související články
O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily (1)
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily
(Zakladatelka OCD • svatá • učitelka církve • svátek 15. října)
Texty propria
„Umírám jako dcera církve…“
Terezie od Ježíše, občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, se stala reformátorkou karmelitánského řádu, zakladatelkou „bosého Karmelu“ ženské i mužské větve, „duchovní matkou“ (jak stojí vytesáno pod její sochou ve vatikánské bazilice), patronkou katolických spisovatelů (v roce 1965) a učitelkou církve (v roce 1970), první ženou, která – spolu se svatou Kateřinou Sienskou – obdržela tento titul.
Starejme se o své chyby, a ne o chyby druhých. Není rozumné vyžadovat, aby všichni šli naší cestou: tím méně pak učit cestě dokonalosti, když se ani neví, co to je. I když tato touha prokazovat druhému dobro je Božím vnuknutím, je možné dopustit se tam mnoha chyb. O duše druhých bude pečovat Bůh a my jim budeme mnohem prospěšnější, když je budeme odporoučet Pánu. Jemu buď vždycky chvála!
(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru III. II,13; překlad J. Koláček)
Jaká radost vědět, že můžeme pozvednout oči k Tvé tváři, zatímco se pomalu vaří polévka, zatímco čekáme na telefonní spojení, zatímco na zastávce vyhlížíme autobus, zatímco stoupáme do schodů nebo jdeme na zahradu utrhnout kousek petržele do salátu.
(Madeleine Delbrêl /24. října 1904 – 13. října 1964/)
Naše duše se sytí Boží přítomností v nás – ať už o tom ví, nebo ne. V životě můžeme procházet mnoha otřesy, ale pravda je velmi prostá: Bůh je s námi, a kde je Bůh, tam je i odpočinutí. Duše je po celou tu dobu tiše živena svým neviditelným hostem, často tak duchovně a důvěrně, že nejsme schopni vidět, co se děje. Jen se dál snaž odpovídat na tuto Boží skutečnost v tobě úkony víry, naděje a lásky, trpělivosti, dobroty a laskavosti.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Páteční ráno jsme slavili poslední společnou mši svatou za veselého doprovodu španělských písní. Průběh týdne a probraná témata byly shrnuty do jedné prezentace, ke které budou mít účastníci přístup i po kongresu. Následoval dlouhý výčet poděkování všem organizátorům a sloužícím, díky jejichž nasazení a entusiasmu mohlo setkání proběhnout.
Když jsem loni dorazil na synodu, myslel jsem si, že obrovskou výzvou bude překonat jedovatou nevraživost mezi tradicionalisty a progresisty. Jak můžeme překlenout tuto polarizaci, katolicitě tak cizí? Ale když jsem naslouchal, uvědomil jsem si, že je tu mnohem podstatnější výzva: Jak může církev obsáhnout skutečně všechny tolik rozdílné kultury našeho světa? Jak můžeme zahrnout do sítě ryby z každé kultury tak, aby se síť neprotrhla?
Když roku 1989 padla Berlínská zeď, zdálo se, že je studená válka za námi. Francis Fukuyama vydal knihu Konec dějin a poslední člověk /1992/, v níž tvrdil, že jsme vstoupili do nové éry, éry triumfu západní liberální demokracie. Zdálo se, že každý národ je předurčen k tomu, aby se „rozvinul“ v náš západní způsob života. Některé země, zejména země globálního Jihu, musí jenom Západ dohnat. Byla to iluze, z níž se Západ pomalu probouzí. Místo toho žijeme v multipolárním světě, v němž mnozí obyvatelé globálního Jihu považují Západ za dekadentní a odepsaný. Žijeme v post-západním světě. Mnozí obyvatelé Západu si to dosud neuvědomili.
Vyhlížíme nové Letnice, v nichž každá kultura promluví svým rodným jazykem a bude pochopena. To je také náš úkol během synody a základ našeho poslání v rozervaném a rozděleném světě. Prosíme o přímluvu Marii, rozvazující uzly, a Petra, spravujícího sítě!
Především uznejme, že máme-li být katolíky, potřebujeme jeden druhého. Různé kultury shromážděné na této synodě si navzájem nabízejí uzdravení, viklají zažitými předsudky a povzbuzují se k hlubšímu pochopení lásky. Každá kultura má svůj způsob, jak zpozorovat Neznámého na břehu jezera a zvolat: „Pán je to!“
(Timothy Radcliffe OP, úryvek ze synodní meditace, 1. října 2024)
Tématem čtvrtého dne Kongresu laických karmelitánů byla FORMACE. Dopolední interaktivní přednášku vedl otec Benny Phang. Na přednášku navázal workshop ve skupinkách, kde jsme sdíleli zkušenost se službou lidem mimo církev v jednotlivých krajinách. Nové pro nás bylo vůbec uvědomění si, že jako terciáři můžeme – a dokonce se to od nás očekává – sloužit společně, pod jménem Karmelu. Tedy i když je hlavním charismatem našeho řádu kontemplativní modlitba, Eliášovo povolání zapalovat svět je i pro nás výzvou, jak vstoupit společně do aktivní služby. V programu dne se kladl důraz na vrůstání do spirituality Karmelu skrze vyvážený rozvoj kontemplace a akce. V různých provinciích se služby rozvíjí odlišně. Například v Indonézii terciáři slouží společně v nemocnicích i po domech. Součástí jejich dobrovolnické péče o nemocné je přímluvná modlitba a podávání Eucharistie. Španělský Karit je též společným dílem rodiny Karmelu.
Modlit se svobodně a odvážně. Nespokojit se s tím, že jsme už jednou žádali; křesťanská přímluva je naléháním až k hranici únosnosti. Tímto způsobem se modlil David za umírajícího syna a Mojžíš za bouřící se lid. Jako Abrahám musíme smlouvat o spásu lidí s opravdovou odvahou, a to unavuje, jako se unavily ruce Mojžíšovy, když se modlil uprostřed bitvy. Přímluva není pro lenochy. Nemodlíme se, abychom „splnili povinnost“ a měli klidné svědomí, anebo si užívali vnitřní harmonie z pouze estetického hlediska. Když se modlíme, bojujeme…
Ježíš v evangeliu mluví jasně: „Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno.“ Abychom dobře rozuměli, uvádí příklad muže, který v noci obtěžuje souseda, aniž by se znepokojoval, že vypadá jako nevychovanec…
(papež František, Promluvy z Argentiny, promluvy z let 2006–2013)