KARMEL

Kdyby se nás Kristus zeptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, mohli bychom mu odpovědět: „Kriste, ty jsi ten, který nás miluje až do krajnosti a bude nás milovat i v životě, který nekončí, v životě věčném. Víš o nás všechno a rozumíš nám. Chtěli bychom být ve vztahu k tobě naprosto průzrační, čistí a dát ti nejen určité období svého života, ale celý život.“

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Naše víra začíná v bodě, kde ateisté předpokládají, že musí končit. Víra začíná bezútěšností, která je nocí kříže, opuštěností, pokušením, pochybností o všem, co existuje. Naše víra se musí zrodit tam, kde je oproštěna od veškeré hmatatelné skutečnosti; rodí se z nicoty, musí zakusit nicotu.

(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Ukřižovaný Bůh)

Vždycky jsem musela najít způsob, jak se dotknout všeho. Tak když jsme v kostele Sv. Kříže jeruzalémského v Římě mohli uctít několik kousků pravého kříže, dva trny a jeden z posvátných hřebů, uzavřených v nádherném nezaskleném relikviáři z tepaného zlata, přišla jsem na to, jak při uctívání vzácné relikvie prostrčit malíček štěrbinou v relikviáři, a tak jsem se mohla dotknout hřebu, který byl namočený v Ježíšově krvi. Byla jsem opravdu hodně opovážlivá! Jednala jsem jako dítě, které věří, že je mu všechno dovoleno a považuje poklady svého Otce za své…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 66r)

Není třeba hned kvůli všemu vyrážet do boje. Zkus přijímat věci jako dar, snaž se užívat si věcí a pozitivně interpretovat i to, k čemu pociťuješ vnitřní odpor. A věř mi, že se z tebe stane jiný člověk. Jdi naproti všemu, co se přihází, co se dozvídáš – přijímej to z Božích rukou. Pokoušej se lépe vycházet s věcmi, lidmi i životními okolnostmi. To tvůj vnitřní odpor ti způsobuje tolik trápení a bolesti, a ne ty konkrétní problémy. Věřím, že jde o bolesti růstu, jimiž ti Pán odhaluje oblasti (ve tvém srdci), které vyžadují změnu a obrácení.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Žádat Marii úpěnlivě o úsměv, o její náklonnost, to není projev zbožné dětinskosti. Žalmista říká: „Naklonit si tě chtějí nejbohatší z lidu“ (Ž 45,13), přičemž v dimenzi víry to znamená lidi bohaté vírou, ty, kteří dosáhli velké duchovní zralosti, takže důkladně znají svou slabost a chudobu v očích Božích. V prostém projevu něžnosti, jímž je úsměv, nám dochází, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou nám přináší Bůh a jež k nám proudí srdcem naší Matky.

(Benedikt XVI., promluva v Lurdách, 15. září 2008)

Poslední dobu mám tuhle čím dál silnější zkušenost: do mých každodenních, i těch nejnepatrnějších činností a pocitů se vkrádá tušení věčnosti. Nejsem přece jediná, kdo je unavený, nemocný, smutný nebo plný úzkosti: jsem tak v souznění s miliony jiných lidí za uplynulá staletí. To všechno zahrnuje život. Život je krásný a plný smyslu i ve své absurditě, jen když se trochu naučíme najít v něm pro všechno to správné místo a nést ho v jeho celistvosti. Vždyť potom vytváří dokonalý celek, ať se odvíjí jakkoli. Když některé jeho prvky odmítáme a snažíme se je eliminovat, když se zaměřujeme jen na určitý požitek či rozměr, když si připouštíme jen nějaký aspekt života a odmítáme jiný, život se nakonec stává absurdním. Když se nám vytratí celek, všechno je jen náhoda, postrádá to smysl.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)

Vždy musím v člověku vidět toho, s kým budu jednou sdílet radost Boží, s kým budu jednou sedět u stolu Ježíše Krista, abych byl jeho bratrem a spolu s ním bratrem Kristovým a dítětem Božím.

(Joseph kard. Ratzinger /1927–2022/, Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi)

Abych podal nějaké zprávy o mohamedánech, musel bych nějaké obrátit, a to jsem vůbec neudělal… Příběh Petra Clavera jasně ukazuje, že k jejich obrácení je třeba obrátit sebe sama a být svatý. (…)
Všechno, s čím se setkávám – a v tom je základní problém mé duše – mi přináší stále tytéž dvě věci, zpívá mi dvě písně, dvě antifony, smím-li to tak říci: první z nich je radost, neboť ve všem je kus slávy Ježíšovy, oslava jeho Jména, rozhojnění svazku s Ním… a druhá je: posvěť se, obrať se, obrácení. Všechno mi říká, abych se obrátil, všechno zpívá o nutnosti, abych se posvětil, všechno hlasitě volá a opakuje, že jestliže něco dobrého, po čem toužím, se neuskutečňuje, je to jen má vina, má veliká vina a že se musím rychle obrátit.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, korepondence)

Ó řekni, básníku, co činíš? – Chválím.
Leč smrtící, co obludně jde tmavým,
jak snášíš to, jak přijímáš to? – Chválím.
Leč, básníku, jak voláš jménem pravým
to bezejmenné, anonymní? – Chválím.
Kdes právo vzal, žes pravdou nabádavým
v kostýmu každém, v masce každé? – Chválím.
Že tě to tiché, hromem co hřmí rvavým
jak hvězda, bouře zná? – Protože chválím.

(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, Bez názvu, 1921; Holanův překlad v úpravě M. Koupilové)

Nejkratší cestou se vydáme tehdy, odevzdáme-li veškeré osudy světa vzkříšenému Pánu, jehož dojímá více naše činná láska než náš shon.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)