KARMEL

Ve Vašem srdci a v srdcích Vašich dětí, v té naději proti vší naději, v té nepřemožitelné víře ve věci věčné, když se zdá, že vše selhává a zklamává, v tom ryzím očekávání spásy, jež může přijít toliko shůry a jíž bije Vaše srdce, právě v tom je církev, církev svatá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Svou důvěrou Boha uctíváme. Čím více Mu důvěřujeme, tím větší úctu Mu prokazujeme a svoláváme na sebe velkou milost. Je nemožné, aby Bůh někoho klamal. Nikdy nenechá dlouho trpět někoho, kdo se Mu zcela odevzdal a je rozhodnut snášet všechno pro Něho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

On je Bůh, který se stal člověkem a přišel k nám! Buď budeme Ježíše hlásat s radostí, nebo ho hlásat nebudeme, protože žádný jiný způsob hlásání není schopen přinést pravou Ježíšovu skutečnost.
Proto nespokojený křesťan, smutný křesťan, nešťastný křesťan nebo – ještě hůře – uražený a nevrlý křesťan není důvěryhodný. Bude mluvit o Ježíši, ale nikdo mu neuvěří! Evangelizace působí bezděčně, protože vychází z plnosti, ne z nátlaku. Evangelium není ideologie: evangelium je zvěstování, zvěstování radosti. Ideologie jsou chladné, všechny. Evangelium je hřejivé svou radostí. Ježíšovo narození je v dějinách i v životě důvodem k radosti.
Každý z nás ať si dnes udělá chvilku času a zamyslí se: „Ježíši, ty jsi v mém nitru: chci se s tebou setkávat každý den. Jsi Osoba, ne idea; jsi společník na cestě, ne program. Jsi Láska, která řeší tolik problémů. Ty jsi počátek evangelizace. Ty, Ježíši, jsi zdrojem radosti. Amen.“

(papež František, promluva při generální audienci 15. listopadu 2023)

Vžijte se do duše takového koncentráčníka. Je už za elektrickými dráty několik let. Několik let se bije s hladem a steskem po domově a žije přitom z nezaručených zpráv. Stále se něčeho chytal a vždycky mu zas do toho něco přišlo, ještě před rokem poslední německá ofensiva v Belgii a Lucembursku. Ale jednou už to přece bylo pravdou. Jednoho rána přišli, že esesmani jsou pryč a na bráně že vlaje bílý prapor. To bylo ráno, a navečer, po několika hodinách nervového napětí, po všelijaké střelbě v okolí, na bráně už nevlál bílý prapor, nýbrž hvězdnatý prapor americký a náš koncentráčník byl skutečně svoboden. Přece se dočkal. Vmyslete se do jeho situace a pochopíte, co je radost.
Až dokážeme čekat na příchod Páně tak oddaně a vroucně jako ten koncentráčník na příchod Američanů, pak naše zbystřené zraky poznají, že Pán je skutečně blízko a i nás zavalí pavlovská radost a stane se opravdu tvořivou silou v našem životě a my se staneme tvořivou silou ve světě.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; autobiografická vzpomínka na osvobození koncentračního tábora v Dachau, otištěno krátce po válce v týdeníku Neděle, 16. 12. 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

V každém okamžiku života Vás zachrání jedině stále úplnější a rozsáhlejší odevzdanost. To už se člověk na sebe ani nerozčiluje, ani se nesnaží proti čemukoli obrnit; otevírá okna i dveře své duše, aby on mohl přijít, kdy bude chtít a jak bude chtít. Tahle odevzdanost, která je zdánlivě snadná, je ve skutečnosti obtížná: a to je důvodem veškerého našeho trápení. Důležité však je, abychom se k ní denně přibližovali. Až bez jakékoli rezervy dokážeme říci: „Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samému a celého mne daruj sobě“ (Mikuláš z Flüe), ocitneme se již na druhém břehu, veškerá očišťování budou za námi.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Na tuto horu
vystoupíš
jen zůstaneš-li nehybně stát
rozume!
Ta cesta tě odvádí
na úžasnou poušť,
která se bez konce
do šířky, do dálky
rozprostírá.
Ta poušť nemá místo
a nemá čas,
má svůj vlastní způsob bytí.

Pobavilo mě, dcero, jak si neprávem stěžujete, vždyť tam máte otce fra Jana od Kříže, což je nebeský, ba božský člověk. Nuže, ujišťuji Vás, má dcero, že od doby, co odešel tam k vám, nenašla jsem v celé Kastilii druhého takového jako on, kdo by tak rozněcoval na cestě k nebi. Neuvěříte mi, jakou samotu ve mně vyvolává jeho nepřítomnost zde.
Hleďte, že tam v onom světci máte velký poklad, a tak ať s ním všechny z onoho domu rozmlouvají a probírají s ním své duše, a uvidíte, jak budete pokročilé, a shledáte, že jste ve všem, co se týká ducha a dokonalosti, postoupily kupředu. Náš Pán mu totiž právě k tomu daroval zvláštní milost…

(Terezie od Ježíše, dopis Matce Anně od Ježíše do Beasu, listopad 1578; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Advent je časem, v němž se uprostřed nevěřícího světa stává viditelným něco ze světla ztracené víry, jako bychom vnímali jeho odlesk. Stejně jako hvězdy vidíme ještě dlouho poté, co vyhasly, protože jejich původní světlo, které už sice teď nemají, je stále na cestě k nám, tak i tajemství si často uchovává něco z tepla a naděje pro ty, kteří už nedokážou věřit.

(Joseph Ratzinger /1927–2022/, meditace o době adventní)

Já jsem Nikodém, Samaritánka, posedlý v Kafarnau a ochrnulý v Petrově domě, hříšnice, jíž bylo odpuštěno, či žena trpící krvácením, Jairova dcera a slepý z Jericha, Zacheus i Lazar, lotr i Petr, kterým bylo odpuštěno. Pán Ježíš nám nadále odpouští, uzdravuje a zachraňuje nás mocí svátostí. Je to konkrétní způsob, jak nás skrze Vtělení miluje; jak hasí onu žízeň po nás, kterou potvrdil na kříži.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 11; červen 2022)