Doporučujeme
„C’est la confiance et rien que la confiance qui doit nous conduire à l’Amour“: „Důvěra a nic než důvěra nás má přivést k Lásce.“ Tato velmi silná slova svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře říkají vše, vystihují genialitu její spirituality a stačila by jako odůvodnění toho, že byla prohlášena za učitelku církve. Jen důvěra, „nic než důvěra“, neexistuje žádná jiná cesta, kterou bychom mohli být přivedeni k Lásce, která nás obdarovává vším. Důvěrou se v našem životě rozlévá pramen milosti, evangelium se v nás stává tělem a mění nás ve žlaby, jimiž proudí milosrdenství k našim bratřím a sestrám.
(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 1–2; 2023)
Texty propria
Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.
Právě důvěra a jistota způsobují, že co se zdálo tak vzdálené, je náhle na dosah ruky. Právě důvěra a jistota uvolňují ruce Božímu milosrdenství, zatímco nedostatek víry je omezuje. Naše slabost Boha přitahuje, protože mu nabízí prázdnotu, kterou on může naplnit. Dalo by se říct, že slabost předložená Bohu s důvěrou se stává příslibem Božího zásahu. Máme Bohu důvěřovat ne navzdory své slabosti, ale právě kvůli ní – vždyť naše chudoba přitahuje jeho milosrdenství. Bez ohledu na to, jak hluboká je propast naší bídy, nikdy není překážkou Božího působení.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Od samého počátku bylo křesťanství ohlašováním radosti, jediné možné radosti na zemi… Bez ohlašování této radosti je křesťanství nepochopitelné. Pouze v podobě radosti křesťanství přemohlo svět. A ztratilo svět, když ztratilo radost, když přestalo být svědkem radosti. Základním obsahem církve je velká radost, z níž vše ostatní čerpá a získává svůj smysl.
(Alexandr Schmemann /1921–1983/, Pour la vie du monde; 1969)
Před národní bezpečností by lidé měli upřednostnit přežití planety. Tajemství globální zodpovědnosti spočívá právě v tom, že přijímáme Krista – a že přijímáme všechny lidi… Skutečnost, že lidé z Nikaraguy, Guatemaly, Salvadoru, Ruska, Afghánistánu a Etiopie jsou našimi bratry a sestrami, není zřejmá. Lidé se pobíjejí po tisících a nepovažují se navzájem za bratry a sestry. Chceme-li se stát skutečnými tvůrci míru, národní bezpečnost nemůže být naším hlavním zájmem. Naším prvořadým zájmem by mělo být přežití lidstva, přežití planety a zdraví všech lidí. Měli bychom se odvážit sdílet svoje bohatství s ostatními a pozvat utečence do naší země, měli bychom se odvážit nabídnout jim útočiště – neboť jsme lid Boží.
(Henri Nouwen /1932–1996/, novinový rozhovor, The Saturday Windsor Star, 14. října 1988)
Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň… Budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. (…)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla.
(Vincenc z Paula /1581–1660/, korespondence, dopis 2546)
Stvoření je Boží hra, hra jeho nekonečné a nevyzpytatelné moudrosti. Je prostorem, v němž se projevuje Boží velkolepost. Radost je smyslem lidského života, radost s vděčností a vděčnost jako radost. Komu je vlastní radost, která objímá Stvořitele a jeho osobní přítomnost, ten je osvobozen od trýznivé otázky proč. Oslavování Boha tedy spočívá v radosti ze života. Člověk se ve svém tichém potěšení z konečného života, ve svém ano, kterým přitakává této kráse, podílí na nekonečné radosti Stvořitele.
(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Le Seigneur de la danse, 1972)
Láska k bližnímu je láska, která sestupuje od Boha k člověku. Předchází lásku, která vystupuje od člověka k Bohu. Bůh spěchá sestoupit k nešťastným. Jakmile k tomu nějaká duše přivolí, byť by to byla nejposlednější, nejubožejší, nejošklivější duše, Bůh do ní spěchá sestoupit, aby tak skrze ni mohl naslouchat a hledět na nešťastné. Až časem si tato duše uvědomí jeho přítomnost. Ale i kdyby ho nedokázala pojmenovat, všude, kde jsou nešťastní lidé milováni pro ně samé, je Bůh přítomen.
(Simone Weilová /1909–1943/, Attente de Dieu)
Musíme si zapamatovat jednu věc: je třeba aktivně se stavět proti tomu, co cítíme na povrchu (zmatek, temnotu, pocit méněcennosti), a s vírou se svěřovat do rukou Božích. Tyto úkony víry a důvěry způsobí, že porosteme lidsky i duchovně. Je-li Ježíš naším životem, nemůžeme se spoléhat na své pocity, nemůžeme hledat svou jistotu v nich. Nemají velký význam. My víme své, nebo spíše On ví – a to je hlavní. Neexistuje větší jistota a naděje, než když se absolutně a ve všem opíráme o Pána.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Dnes si připomínáme výraznou osobnost českého undergroundu Ivana Martina Jirouse /23. září 1944 – 9. listopadu 2011/, držitele literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a také ceny Toma Stopparda (literární ocenění Nadace Charty 77) za sbírku Magorovy labutí písně. Dnes by oslavil své 80. narozeniny…
Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami
ale je Bože je mi líto
modlit se nemůžu neumím to
přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji Tě
(Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)