KARMEL

Pastýř se u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. To je případ zavřených srdcí lidí, kteří si navykli skrývat se dokonce za učení církve, aby se posadili na Mojžíšův stolec a odtud někdy povýšenecky a povrchně posuzovali obtížné případy a zraněné rodiny. (…) Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Konkrétní pastorace služebníků a společenství si musí osvojit tuto skutečnost.

Mnohokrát jsme zaujímali obranný postoj a mrhali jsme energií četnými výpady proti upadajícímu světu, a přitom jsme se málo snažili ukazovat cestu ke štěstí. Mnoho lidí cítí, že poselství církve o manželství a rodině neodráží jasně kázání a postoje Ježíše, který předkládal náročný ideál, ale současně neměl nikdy daleko k soucitu se slabými lidmi, jako se Samařankou nebo s cizoložnou ženou.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 38; 2016)

A pokud jde o ten den skládání slibů, bude takový, jaký si ho bude přát Bůh: ve světle, nebo v temnotách, to je jeho starost. Od Vás se žádá jen ano: „Dovolíš, abych v tobě působil já?“ – „Ano, Pane, ty přece víš, že tě miluji.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kněz nemůže pronášet k Otci slova poslední večeře, aniž by na ní měl sám podíl. Nemůže říci: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává,“ a neprožívat tutéž touhu obětovat vlastní tělo, vlastní život za lid jemu svěřený. Právě to prožívá ve výkonu své služby.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 60; červen 2022)

Pomyslete někdy na to pomodlit se Otče náš za celý svět: velice to pomáhá a pomáhá to i k tomu, že se ztratíme v církvi jako kapka v moři.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Texty propria

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Duchu svatý, ty k nám stále přicházíš a my s úžasem vnímáme tvou přítomnost. Naše modlitba může být naprosto chudá, ale ty se modlíš i v tichu našich srdcí.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Příliš často chápeme naději nadmíru individualisticky, pouze jako svoji osobní spásu. Avšak naděje se zakládá hlavně na velkých Božích činech v dějinách, na činech, které se týkají celého stvoření. Je očekáváním Paruzie, Návratu Pána, který přijde završit dějiny. Vztahuje se tak k osudu celého lidstva. To, co očekáváme, je spása světa. Ve skutečnosti naděje doufá ve spásu všech lidí – a v moji spásu doufá pouze v té míře, v jaké mezi ně patřím.

(Jean kard. Daniélou SJ /14. května 1905 – 20. května 1974/, Essai)

Pane, děkujeme Ti, že začínáme pociťovat vanutí a spřádání Tvého Ducha, jenž by nás chtěl přinutit, jenž by nás chtěl pohánět, jenž by nás chtěl hnát dál a dál. Pane, i když nás pálí strach, Pane, i když nás bodá zbabělost, prosíme Tě: nenaslouchej našemu strachu, nenaslouchej naší zbabělosti, vezmi si nás celé, vezmi si nás s tělem a krví, vezmi si nás s tělem i duší, vezmi si nás se srdcem a duchem. Vezmi nás celé do své svaté bouře, abychom mohli vanout, abychom mohli darovat, abychom mohli plápolat Tvou svatou láskou.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Plná úzkosti Tě hledám za symboly,
odejmi, odejmi slova,
přijď v duchu, přijď v pravdě…

(Raissa Maritain /1883–1960/, Noční dopis)

V jistém smyslu lze říct, že v každém povolání se postupně ozve dvojí „následuj mě“: to počáteční, které se vyznačuje jistou naléhavostí a velkorysostí, a to druhé, jež zaslechneme v hodině sklíčenosti, obtíží a zkoušek. Svatý Petr poznal obě tato „následuj mě“. A jeho život nám ukazuje, že to nevzdal ani v době, kdy pro něj bylo následování Krista krajně obtížné – poté, co zapřel Krista. Jeho selhání naopak znamenalo příležitost k nové zralosti, kdy se znovu rozhodl následovat Ježíše v lásce až do konce.
Vidíme to po Kristově zmrtvýchvstání v Galileji, kdy mu Pán pokládá zásadní otázku: Miluješ mě víc než cokoliv jiného? Víc než své vlastní pocity, své vlastní štěstí? A z Petrových úst zaznívá to nejkrásnější vyznání lásky, výkřik lásky tryskající ze srdce, které poznalo utrpení: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ A tehdy mu Ježíš podruhé říká: „Následuj mě.“
Tak i v našem životě se objevuje ono druhé „následuj mě“, které přichází v hodině zkoušky. Ač to tak nevypadá, tyto chvíle nám nikdy nebrání zůstávat v lásce a věrnosti, právě naopak: ve skutečnosti jsou to příležitosti k dozrávání, k hlubší odpovědi na Ježíšovu výzvu „následuj mě“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)