KARMEL

Podle mě je skutečně třeba nastolit zdravý smír mezi Bohem a Světem, mezi touhami po odpoutanosti od světa, které jsou vlastní křesťanství, a nevykořenitelnou vášní, která nás celé rozechvívá, jakmile zakusíme něco z duše velkého Celku, jehož jsme nepopiratelnou součástí. (…) Správně spatřuješ velkou oporu ve sv. Pavlovi. Je to ten nejspolehlivější teoretik s nádechem jistého křesťanského panteismu. Pro něho k sobě všechny síly v hloubce přiléhají, spojují se a lidství našeho Pána se jich ujímá a přetavuje je v přesahující a osobní jednotu. Sv. Pavel hovoří ve vztahu ke světu nejméně tolik jako ve vztahu k jednotlivci. A to je jeden z důvodů, proč mě jeho četba zajímá víc než všechny ostatní.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Na co máme nárok, to chceme dostat do písmene, ale na druhých požadujeme, aby svá práva uplatňovali zdrženlivě; své postavení si bráníme puntičkářsky, ale po jiných chceme, aby byli pokorní a ústupní; na bližního si stěžujeme hned, ale na nás by si neměl stěžovat nikdo; když něco uděláme pro druhého, vždycky nám to připadá jako velká laskavost, ale to, co on udělá pro nás, nám připadá nicotné.
Filoteo, měř stejně a buď ve svých činech spravedlivá; vždycky se vžij do postavení bližního, a jeho si představ na svém vlastním místě – tak budeš posuzovat správně; při koupi buď jako prodavačka, při prodeji jako zákaznice – a budeš prodávat i kupovat spravedlivě. Všechny tyto nespravedlnosti jsou malé, a proto nezavazují k náhradě (jestliže jenom stroze požadujeme to, co je pro nás výhodné), zato však nás zavazují k polepšení, neboť jsou to velké nedostatky rozumnosti i lásky…

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. XXXVI)

Všecko, co je pravdivé, ať je učí a pronáší kdokoliv, je od Ducha svatého, říkával Tomáš Akvinský. Proto se nebál hledat pravdu ani v knihách mohamedánských Arabů, Židů a pohanského Aristotela a vše to slil ve výhni své duše v jeden kov…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Svatý Tomáš Akvinský“, otištěno v „Poslu Božského Srdce Páně“, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Tak už je mi osmdesát jedna let. Jak člověk stárne, rodí se v něm postupně vědomí povinnosti. Napřed mu vzdorujete, protože máte dojem, že je to namyšlenost, ale pak se uvnitř se stále větší naléhavostí ozývá hlas: „Než nás opustíš, řekni, co víš.“
Kdybych dnes tuto výzvu neuposlechl, měl bych pocit, že zakopávám hřivnu jednoho lidského života. Nejde samozřejmě o hodnotu mé osoby, ale o to, co jsem díky životním okolnostem, jimiž jsem byl veden hned sem, hned zase tam, pochopil, a to často až poté, co jsem se vzdal svého tuhého odporu.
Říci, co vím… Jakmile se do toho pustím, zjišťuji, že jde vlastně jen o několik málo jistot. Jsou tři: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska; a přece je pravda, že jsme milováni; a přece je pravda, že jsme svobodní. Kéž by se mi podařilo tyto tři jistoty sdělit druhým.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

Přemítala jsem o tom, zda nemají pravdu ti, které dráždí, že opouštím klausuru, abych zakládala kláštery, a zda by nebylo lepší, abych se mnohem usilovněji věnovala modlitbě. Tu jsem vnímala tato slova: „Dokud je člověk na zemi, neprospívá mu tolik, když se se mnou víc kochá, jako když koná mou vůli.“
Zdálo se mi, že pro mne byla Boží vůle formulována slovy sv. Pavla o tom, že ženy mají žít v ústraní, jak mi také bylo nedávno citováno a jak jsem to vícekrát slyšela. Avšak On mi řekl: „Dej jim vědět, že je nutno mít na paměti celé Písmo svaté. Ne pouze jednu část, nýbrž všechny souvislosti. Nebo mi snad chtějí svázat ruce?“

(Terezie od Ježíše, Duchovní relace 19; 30. června 1571)

Víra tkví v tom, že rozpoznáváme církev v těch hadrech, do kterých ji oblékly hloupost a bláznovství jejích dětí. To, že cítíme pokoj v hloubi, pod zmatky bouří.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Vždycky mi byla velmi vzdálena myšlenka, že milosrdenství Boží je vázáno na hranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis řádové sestře, 23. března 1938)

Síla toho, co spojuje všechny křesťany, má nesmírnou hodnotu. Mnohdy věnujeme přílišnou pozornost tomu, co nás rozděluje, a už méně doceňujeme to a vážíme si toho, co nás spojuje. Přitom to, co nás spojuje, nám umožňuje žít ve světě, aniž by nás pohltila pozemská imanence, duchovní prázdnota, pohodlné sobectví, konzumistický a sebezničující individualismus.
Nás všechny křesťany spojuje jedna víra v Boha Otce, který nám dává život a velmi nás miluje. Spojuje nás víra v Ježíše Krista, jediného Vykupitele, který nás vysvobodil svou požehnanou krví a svým slavným vzkříšením. Spojuje nás touha po jeho slovu, které vede naše kroky. Spojuje nás oheň Ducha, jenž nás podněcuje k poslání. Spojuje nás nové přikázání, které nám Ježíš zanechal, hledání civilizace lásky, vášeň pro Království, k jehož budování spolu s ním nás volá sám Pán. Spojuje nás zápas o pokoj a spravedlnost. Spojuje nás přesvědčení, že ne všechno končí spolu s tímto životem, nýbrž že jsme povoláni k nebeské hostině, kde Bůh osuší každou slzu a shromáždí to, co jsme vykonali pro ty, kdo trpí.
Toto všechno nás spojuje. Jak bychom mohli nebojovat společně? Jak bychom se mohli nemodlit společně a společně nepracovat bok po boku, abychom chránili chudé z Amazonie, a tak zjevovali svatou tvář Páně a pečovali o jeho stvořitelské dílo?

(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 108–110; 2020)

Otče! Důvěrníku mého srdce a mé duše!

Dychtím po tom, abych zůstával v důvěrném, vroucím a hlubokém spojení s Bohem, i když budu v suchopáru, hořkosti a bez citu. Chtěl bych ve světě konat úžasné divy! Chtěl bych noci prožívat v modlitbě bez potřeby spánku! Chtěl bych, aby se obrátili všichni, s kterými hovořím nebo na které pohlédnu! Chtěl bych, ale vím vůbec co? Proto nic nemůže naplnit mé srdce. Jsem přesvědčen, že ona lačnost srdce, která se rodí z vědomí nemožnosti realizace předsevzetí přijatých ke chvále Boží, byla pro světce velkým trápením.

(Diego Josef z Cádizu OFMCap. /1743–1801/, dopis duchovnímu vůdci F. X. Gonzálezovi)