Doporučujeme
Má drahá sestro,
jak se mě můžete ptát, jestli můžete milovat Boha, jako ho miluji já? (…) Jsem si totiž jistá, že by Vám dobrý Bůh nedal přání být posedlá jím, jeho milosrdnou Láskou, kdyby pro Vás tento důkaz přízně nevyhradil, nebo Vám ho už spíš dal, protože jste se mu vydala, protože toužíte po tom, abyste jím byla stravována, a protože nám Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl uskutečnit.
(Terezie od Dítěte Ježíše, odpověď na dopis sr. Marie od Nejsvětějšího Srdce, září 1896)
Milá sestřičko,
přečetla jsem si Vaše stránky planoucí láskou k Ježíšovi… (…) Mám Vám to říct? Tak tedy: jste posedlá Pánem Bohem, ale posedlá ve smyslu… absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí zlým. Chtěla bych být taky posedlá dobrým Ježíšem.
(Marie od Nejsvětějšího Srdce /1860–1940/, nejstarší sestra a zároveň křestní kmotra Terezky; úryvek z dopisu, v němž reaguje na rukopis B, září 1896)
Dávat a odpouštět znamená snažit se ve svém životě vytvářet maličké zrcadlení dokonalosti Boha, který dává a odpouští nadmíru štědře. (…) Je třeba mít na paměti, že všichni jsme armádou těch, kdo byli omilostněni. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu. Jestliže s upřímností přijdeme k Pánu a posloucháme velmi pozorně, zaslechneme možná někdy výčitku: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 81.82; 2018)
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Ježíš je oběť, která v ohni utrpení v sobě sžíhá veškerou hříšníkovu opuštěnost Bohem, je proto obětí tělesně i duševně nejbolestnější. Jaké je postavení Marie vzhledem k této boholidské oběti? Maria neodvolává své ano, ale setrvává až do konce; nechá to dojít až do konce. Oč raději by Matka sama trpěla všechno to, co musí vytrpět Syn!
A když při mši svaté během kánonu církev neustále mluví o tom, že je přinášena oběť, že si Synovu oběť nejen připomínáme, ale že oběť přináší sama církev – kde jinde církev v pravdě realizovala, co ji stojí odevzdání Syna Otci, než tehdy, když v Marii přinesla Otci v oběť svého Syna? Hříšníci v církvi to nemohou plně pochopit. Ona, Nejsvětější, a pak nanejvýš hrstka těch, kdo byli protříbeni k nejryzejší lásce, mohou posoudit, jaký meč proniká srdcem církve, když obětuje Otci tohoto obětujícího se Beránka.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Srdce miluje opravdu jen tenkrát, touží-li po tom, co miluje; nelze milovat a netoužit; miluje-li kříž, touží po kříži; miluje-li Spasitele, touží po něm tam, kde jest, a tak, jak jest. Kdo věří, musí jíti; kdo miluje, touží jíti. Láska si nemůže vybírati a nevybírá; neodkládá a spěchá. (…)
Pohled na Krista ukřižovaného není jen k lítosti, ale i k radosti. Vidíme na něm srdce zeširoka probodené, aby naše vlastní srdce mohlo se v něm skrýti; vidíme hřeby v rukou a nohou, jimiž se dal přibíti, aby pevněji byl spojen s křížem, ke kterému nás zve a na kterém nás přijímá. Tento kříž s tělem Ukřižovaného jest vystavován k líbání přesvatých pěti ran. Líbat smí jen láska.
(Jaroslav Durych /1886–1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)
Drahá sestro Olympie,
nadměrný žal nad našimi vlastními chybami není ani neškodný ani nutný. Většinou nás zraňuje nebo dokonce i ničí. A je ještě horší a zcela nesmyslné ničit se truchlením nad chybami druhých. Hlavně to znamená podávat ruku ďáblu a škodit své duši.
(Jan Zlatoústý /349–407/, dopis z vyhnanství, roku 404)
Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14).
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 149; 2016)
Bohu cestou do práce nebo během odpočinku řekněte, že ho milujete. Ale bez křečovitosti a vnitřního napětí; naopak, s radostí nad tím, že se cítíte být jeho dítětem, neboť jím jste. A vše ostatní, co patří ke každodennímu zaneprázdnění, se udělá tak trochu samo od sebe, jakoby nádavkem – a o nic méně dobře, když to Vaším prostřednictvím dělá Bůh. A často mu říkejte děkuji!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Ano, nekonečná dobroto mého Boha, vidím, kdo jsi ty a kdo jsem já; a v tom poznání, že jsi tak úchvatně jiný, potěšení andělů, chtěla bych se celá strávit v lásce k tobě. Ach, jak to snášíš, když ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu, Pane, dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní tvému!
(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)
Kvůli „pravidelnosti“ modliteb se netrapte, jednejte tak, jak to okolnosti vyžadují. Existuje cosi, co Vám nikdy nikdo nevezme: je to Vaše touha patřit Bohu, patřit Mu stále víc.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)