KARMEL

V Eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon se projevovat hmatatelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V Eucharistii je plnost již uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, Eucharistie se vždy v jistém smyslu slaví na oltáři světa. Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.

(papež František, Encyklika Laudato si´, odst. 236; 2015)

Někteří „velmi věrní“ křesťané říkají, že se nestarají o politiku, a myslí při tom, kdoví jaká to není ctnost. A přece se tím „nestaráním se“ většinou jen umožňuje banditům všeho druhu, aby si dělali, co chtějí.
Nejkřiklavěji se toto naše selhávání ukázalo u Němců v minulé válce. Jde tedy, konkrétně vzato, o otázku kolektivní viny, viny v první řadě Němců, ale i všech ostatních, i nás. Mluvíme-li o tom, jak se chovali a jak se měli chovat za Hitlera Němci, především němečtí křesťané, má nás to přimět k porovnání, jak se chováme nebo máme chovat my, čeští katoličtí křesťané, při řešení analogických problémů…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Kdo byl vinen, aneb vy jste světlo světa, otištěno v „Katolíku“, 12. ledna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

(Matka Tereza, instrukce sestrám, 30. října 1981)

Vyhněte se každé přepjatosti ve vztahu k Bohu. Udělejte ze své činnosti rozjímání, to se Vám podaří, když v dětech a ostatních, s nimiž spolupracujete, budete vidět Krista. Přijímáte v nich Krista, který ve Vás chce růst, který od svatého křtu je ve všech.

Já sám – mohu Vám to svěřit? – nejlépe rozjímám uprostřed shonu při péči o nemocné. „Byl jsem nemocen, a vy jste mě ošetřili.“ Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře – učitelce, 21. října 1957)

Věčný Umělec si sám vytváří materiál
a formuje ho do konečné podoby různým způsobem:
jemnými doteky prstů, ale také údery dláta.
Jenže nepracuje s mrtvým materiálem.
Největší tvůrčí radost mu dělá,
když se mu dílo pod rukama hýbe,
když z něj proudí život,
který se s Ním chce setkat.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

Cele očekávejte pomoc od Boha, jenž je Láska. Ve chvíli, kdy vše bude vypadat zoufale, postačí jeho jediné dechnutí, a temnota se rozptýlí a Vám se dostane pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem“. Upřímně věřím, že Ježíš chce církev pozornou vůči dobru, které Duch Svatý rozsévá uprostřed slabostí…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 308; 2016; citace uvnitř textu je z apoštolské exhortace Evangelii gaudium; 2013)

Blahoslavení, kteří trpí tím, že nevidí církev tak krásnou, jak by si přáli a které tato skutečnost přivádí jen k větší poslušnosti a snažnější prosbě. Je to hluboká námaha, ale má vysokou nadpřirozenou hodnotu. Nikdy to nebudeme říkat dost často: katolík je ten, kdo si je jist existencí Ježíše Krista–Boha na základě určitých důvodů a navzdory mnoha pohoršením.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Chceme jen upozornit na to, že neutralita není křesťanská. Neutralita je lhostejnost, pohodlnost, snaha žít v líném, shnilém klidu, nechť se druhým daří jakkoliv. Možná, že jim projevím nějaké platonické sympatie, dám jim ze svých přebytků nějaký dárek. Ale to všecko je příliš málo. Každý křesťan jako jednotlivec i jako celek, jako obec, stát atd. má povinnost zabránit zlu, pomoci zvítězit nad zlem, a má povinnost odstraňovat následky zla ze všech svých sil. Jen to je budování království Božího na zemi. Že bychom měli méně klidu? Ne, měli bychom jej víc. Bylo by méně zla, kdyby dobří byli energičtější a kdyby zlí věděli, že při každém svém lupičském výpadu narazí na jednotný a soustavný odpor všech dobrých.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)