KARMEL

Usilujte především o to, abyste byly sjednocené srdcem i vůlí, jak to čteme o apoštolech a ostatních křesťanech prvotní Církve: „všichni měli jedno srdce“. Nebude jiného znamení, že se těšíme Pánově milosti, než vzájemná láska a jednota. Sám totiž říká: „Podle toho svět pozná, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Vždyť kde je rozdílná vůle, tam je nevyhnutelně i nesvornost; a kde je nesvornost, bezpochyby nastane rozpad, jak říká Spasitel: „království v sobě rozdvojené padne“.

(Anděla Merici /1474–1540/, úryvky z Odkazu 10; 7-18)

Celino, bojím se, že jsem neřekla, co je třeba, snad si budeš myslet, že vždycky dělám to, co říkám, ach ne! Nejsem vždycky věrná, ale nikdy nemalomyslním, odevzdávám se Ježíšovi do náruče.

(Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis z 18. 7. 1893)

„My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni“. To je velký úkon víry, to je prostředek, jak oplácet našemu Bohu láskou za lásku. To je tajemství ukryté v srdci Otce, o kterém mluví svatý Pavel, které nakonec pronikneme, a které rozechvěje naši duši! Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného“. Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)

Kdybych například já měl velkou touhu nepodlehnout neřesti ješitnosti, a přece se tím vážně provinil, nechtěl bych kárat své srdce takto: „Jsi opravdu ubohé a ošklivé, že ses po tolika předsevzetích dalo strhnout k ješitnosti! Teď abys umíralo hanbou a k nebi už ani oči nepozdvihlo, ty slepé, nestoudné, zrádné srdce, nevěrné Bohu!“ a podobně, nýbrž napomínal bych je rozumně a soucitně: „Tak se podívej, mé ubohé srdce! Už jsme spadli do té jámy, o které jsme si tolikrát umiňovali, že se jí vyhneme. Ach, vstaňme a utečme z ní navždy, vzývejme Boží milosrdenství a doufejme, že nám bude pomáhat, abychom už byli pevnější. Vraťme se na cestu pokory. Jen odvahu! Od nynějška se mějme na pozoru, Bůh nám pomůže; dokážeme víc!“ (…)
Když tvé srdce klesne, pozvedni je tedy docela jemně. Hluboce se pokoř před Bohem u vědomí své bídy, ale svému pádu se nijak nediv, neboť nepřekvapuje, že bezmocnost je bezmocná, slabost slabá a ubohost ubohá.

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. IX)

Pokoj a důvěru, naději. Neobracejte se do sebe, bída naší duše je jako bahno, kterým se musíme často pokořovat, ale k němuž nemáme mít stále obrácený zrak. Máme ho upírat také a především na Milovaného, na krásu, na nekonečnou a nestvořenou Lásku, která nás ráčí milovat… Když milujeme, zapomínáme na sebe a myslíme na to, co milujeme. Milovat znamená neustále myslet na to, že nejsme hodni lásky…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis příteli)

Když k nám Bůh promluvil, pak proto, abychom z jeho slov žily (…). Nejzázračnější věci nám však zevšedňují. Kdyby Bůh ještě nebyl promluvil a my bychom se dozvěděly, že pošle světu poselství, jak vzrušeně bychom je přijaly!... Máme evangelium, jež je nevyčerpatelnou studnicí, a čteme je roztržitě. Jeho slova nám sotva pronikají do duše. Důkazem je, že z nich nežijeme.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)

Od této chvíle Pane, abych Tě aspoň v něčem následovala, chci snášet nejen trápení, jež na mne budou přicházet, nýbrž budu je považovat za cenné poklady. Jděme společně, Pane: půjdu, kamkoliv půjdeš Ty; kdekoliv projdeš Ty, tam projdu i já.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,6)

Dnes si připomínáme 152. výročí úmrtí bosého karmelitána otce Augustina Maria od Nejsvětější Svátosti (vlastním jménem Hermanna Cohena). Hermann se narodil v Hamburku, v dobře situované rodině židovského bankéře roku 1820 (je tedy přibližně současníkem tatínka Terezie z Lisieux nebo tatínka Alžběty od Trojice). Maminka ambiciózně podporovala jeho výjimečné hudební nadání a přestěhovala se s ním do Paříže, kde Hermann studoval u Franze Liszta hru na klavír a skladbu; francouzská umělecká společnost však třináctiletému chlapci způsobila naprostý mravní a duchovní rozvrat. V sedmadvaceti letech ho Pán přivedl k obrácení, Hermann přijal křest, jako patrona si zvolil sv. Augustina, odehrál poslední koncert a vstoupil na Karmel (ve Francii byly tou dobou pouze dva nově obnovené konventy – 132 klášterů padlo za oběť nedávné francouzské revoluci a napoleonské době). Roku 1851 byl vysvěcen na kněze, jako výmluvný kazatel ovlivňoval tehdejší společnost. Stále více ho ale přitahovala tichá eucharistická adorace, po letech získal povolení odebrat se do poustevny v Taresteix, nedaleko Lurd.

Když má člověk špatné zdraví, musí toho hodně snést, protože když je nemocný a neleží, tak ho nepovažují za nemocného. Z nejrůznějších důvodů má neustále příležitost k obětem, a to nejednou k velice velkým obětem. Nyní chápu, že mnoho věcí ukáže teprve věčnost, ale chápu i to, že Bůh, když žádá oběti, tak svou milostí nešetří, ale dává ji duši v hojnosti.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček V/1341)

Navzdory všemu, co mě na viditelné církvi dráždí a pobuřuje, by bylo největším zlem prohlubovat tyto trhliny v nesešívané tunice. Nezbývá nám než se přidat ke všem těm, kteří se je snaží zašít.

(François Mauriac /1885–1970/, Ce que je crois, 1962)