KARMEL

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Svatost nespočívá v tom, jestli pociťujeme nebo nepociťujeme Boha, když se vylévá do duše nebo se jí dotýká svými božskými paprsky, ale ve skutečném bytostném praktikování lásky. Tato láska v Bohu činí vše – bez světla nebo pociťované zbožnosti – i v čase nejhorší a nejbolestnější vyprahlosti. Bůh má totiž ve zvyku navštěvovat vyprahlostí ty, které velmi miluje, a cvičit je tímto způsobem.

Terezie z Avily (1515–1582)

Po mnoho let jsem víc toužila, aby už skončila hodina rozjímání, a čekala na bití hodin, než abych se zabývala užitečnými myšlenkami. Mnoho dní pak bych byla raději dělala nevímjak těžké pokání, než se usebrala k modlitbě. Všichni říkají, že jsem velmi odvážná: ukázalo se totiž nejednou, že Bůh mi dal víc odvahy, než mívá žena, avšak já ji pak uplatňovala dost špatně.

Titus Brandsma (1881–1942)

Musíme nejprve vnímat Boha jako nejhlubší základ našeho bytí, který je ukryt v nejhlubším nitru naší přirozenosti, ale přece ho lze vidět a nahlížet. Tento základ můžeme jasně poznat svým rozumem, a když si ho budeme pravidelně připomínat, budeme ho mít intuitivně stále před očima a pak nebudeme uctívat Boha jen ve vlastním nitru, ale stejně tak v podstatě všeho stvořeného, v lidech, v přírodě, ve vesmíru – všudypřítomného a vše pronikajícího dílem svých rukou.

Terezie z Avily (1515–1582)

Při své modlitbě jsem se všemožně snažila udržet v sobě Ježíše Krista, našeho Pána a naše Dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z jeho života, vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši. Raději jsem však čítala dobré knihy, v nichž jsem nacházela velkou úlevu.

Jan od Kříže (1542–1591)

Když nám (Bůh) dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal. (...) Proto kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějako novotu. Protože Bůh by mu mohl odpovědět takto: Když už jsem ti řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit, co by bylo více než toto?

Terezie z Avily (1515–1582)

Při přemýšlení o Kristu si máme připomínat lásku, jakou nám projevil, když nám udělil tolik milostí a vroucí lásku k Svému Otci, který nám v Něm ráčil dát důkaz takové něžnosti.

Nejlepší Učitelka lásky

Láska Pána Ježíše jako Boha byla nekonečná a láska Panny Marie byla dokonalá, ona je „Mater pulchrae dilectionis – Matka krásného milování“. Dívejme se stále na ně a oni nás budou připodobňovat sobě: „Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Právě Karmel, řád Panny Marie, této nejlepší Učitelky lásky, by měl být nejlepší školou pravé, krásné, jemné, něžné lásky.

Terezie z Avily (1515–1582)

Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk získá z pravidelné modlitby, mám na mysli vnitřní modlitbu. ... (Já) mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: a to, kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to nikdy ani nepomyslí zanechat ji, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci brzo povstat, bez ní však to bude velmi obtížné.

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Buď pozdraven, Kříži, jediná naděje! – tak nás vyzývala Církev v době, které je věnováno rozjímání o hořkém utrpení našeho Pána Ježíše Krista.

Svět stojí v plamenech, boj mezi Kristem a antikristem otevřeně vypukl. Když se rozhoduješ pro Krista, může tě to stát život.

Tato báseň je „mariánským testamentem“ sv. Terezie z Lisieux. Terezie ji píše v květnu 1897, v měsíci Panny Marie, a v téže době se svěřuje sestře Genevii: „Musím ještě, než umřu, některé věci udělat. Vždycky jsem snila o tom, že vyjádřím v písni, co vše mám na mysli, když přemýšlím o Panně Marii.“
Terezie slyšela během života mnoho mariánských kázání, ale málokteré ji uspokojilo. Začíná rovněž tušit, že se její spisy, včetně básní, budou šířit, a chce svými myšlenkami o Marii doplnit „dílo“, které nám zanechá.