KARMEL

Panika, strach a úzkost nepatří k úsilí o mír. Mohlo by se to zdát samozřejmé, ale mnozí, kteří bojují proti nebezpečí světové války, jsou nejen motivováni strachem, ale dokonce sami využívají strach k tomu, aby ostatní přiměli jednat. Strach je v úsilí o mír nejsvůdnější silou. Historky o jaderných zbraních a popisy, co by se stalo, kdyby vypukla nukleární válka, jsou tak děsivé, že snadno podléháme pokušení využívat tento strach, abychom ze sebe i z ostatních učinili obránce míru. (…) Pokud se úsilí o mír zakládá na strachu, příliš se od vedení válek neliší. Mírotvůrci sice mohou používat jiná slova než jaká používají válečníci, ale hovoří stejným jazykem. Žijí v zajetí strategie těch, proti nimž chtějí bojovat.
Pro úsilí o mír není nic důležitějšího než to, že vyvěrá z hluboké a nepopiratelné zkušenosti lásky. Jen ti, kteří do hloubi duše věří, že jsou milováni, a radují se z této lásky, se mohou stát skutečnými tvůrci pokoje. Protože jenom intimní jistota, že jsme milováni, nám umožňuje svobodně nahlédnout za hranice smrti a beze strachu mluvit a jednat v zájmu míru.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)

Texty propria

Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím – tedy snad i jeho přímým učitelem – jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli – bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.

Ještě pár poznámek – stále ve snaze zbavit tě všech těch iracionálních obav a úzkostí:

1) Konat dobro pro druhé je skvělá věc. Problém je v tom, když přitom hledáme pro sebe uznání. To první je totiž zaměřeno na bližní, to druhé spíš na sebe sama, člověku jde o své vlastní potřeby a sebeuspokojení.

2) Být „milá/milý“ není etická kategorie. Takový pokyn nenajdeme ani v evangeliu, ani v Řeholi, kde se dozvídáme velmi konkrétně, co máme dělat. Snaž se odkazovat víc na ně než na jakousi vágní, mlhavou touhu být milá.

3) O žádnou abstraktní dokonalost nestojí ani Kristus, ani svatý Benedikt nebo kdokoli z nás. Jde nám o skutečné lidi, o světce z masa a kostí, kteří jsou si vědomi svých chyb a limitů, kteří vědí, že potřebují zachránit, a přinášejí Pánu konkrétní oblasti k uzdravení a vykoupení. Jde nám o skutečné lidi, kteří důvěřují, že je Bůh miluje, věří tomu (víra!) a umí pokojně přijímat svá klopýtnutí a pády. Kristus povolal právě tebe, touží po tobě, nic víc a nic míň, nevyhledává žádné ideální jedince.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Blahoslavení chudí v duchu… Blahoslavenství chudoby se prokazuje i v Eucharistii jako v srdci církve, a tím v celé církevní existenci: je to přece Ježíšova blaženost, vyvlastnit sám sebe, a tím se stát životním prostorem pro všechny přijímající a skrze ně pro všechny vůbec.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Ve světě, který je globalizovaný, ale zároveň roztříštěný, uspěchaný a oddaný konzumu, v kontextech, kde se někdy zdá, že se rodinné a sociální kořeny téměř rozplývají, není třeba křesťanů, kteří ukazují prstem, ale nadšených svědků, kteří vyzařují evangelium v životě a skrze život. A pokušení je vždy toto: od křesťanských svědků přejít ke křesťanským žalobcům. Žalobce je jen jeden: ďábel. Nehrajme roli ďábla, hrajme roli Ježíše, Ježíšovy školy, blahoslavenství.

(papež František, promluva k oblátům sv. Benedikta, 15. září 2023)

Při hledání Boha je nejvyšším projevem nesobeckosti právě schopnost snášet své vzestupy a pády, přičemž ale nepřestáváme věřit, že Boží milost a Duch svatý stále působí a že Boží život a nebeská milost v nás skutečně sílí. Je to pokořující proces, neboť při něm neustále zakoušíme vlastní slabost a bídu. Vyžaduje velkou odvahu.
Ani Panna Maria s Josefem nebyli ušetřeni bolestného hledání: „Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ Křesťan může nacházet Krista jen tehdy, bude-li ho hledat s upřímností a vytrvalostí. Naše hledání začíná také obvykle „mezi známými a příbuznými“, tedy tam, kde to známe. Nakonec bude člověk nasměrován k Otci a k tomu, co je „jeho“. A Ježíše najde v místě, kde se cele vydal.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Zatímco budeš blízko našemu Pánu, v působnosti jeho Srdce, požádej ho pro nás oba o vroucnou lásku k Němu, která by se stala silou a štěstím našeho života. Srdce našeho Pána je skutečně něco nevýslovně krásného a postačujícího, co vyčerpává veškerou skutečnost a uspokojuje všechny potřeby duše. Když o něm člověk přemýšlí, točí se mu hlava. Proč jen musí být tento kult zohyzděn vší tou afektovaností a falešnou sentimentalitou…!
Bojím se, abych se v tom nemýlil (protože náš Pán nám nabídl lásku k jeho Srdci jako něco velice společenského, otevřeného všem, a proto vydaného napospas excesům falešné pobožnosti), ale měl bych sklon považovat Nejsvětější Srdce za tak úctyhodný, tak posvátný předmět lásky, že by mělo být téměř předmětem (…) kultu vyhrazeného těm, kdo chtějí být opravdu úplnými křesťany, křesťany z celého srdce. Trápí mě, že se z něj stal obraz rozesetý na každém kroku…
Ale opakuji, že hlavní omyl možná bude na mé straně. U světců byla láska k Bohu vždy spojena se skutečně vášnivou touhou dát Jej poznat ostatním.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 31. března 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

V době, kdy jsem se jako mladík postupně dostával z onemocnění tuberkulózou, chodil jsem na dlouhé procházky. Tehdy jsem pochopil, že mám-li pokročit v důvěře, je pro mě podstatné přidržet se několika skutečností evangelia, které jsou velmi prosté, a stále se k nim vracet. Dnes, stejně jako tehdy, bych řekl: Kdo se chce odevzdat Duchu svatému, ať na sebe nechá vnitřně působit několik pravd evangelia – někdy je člověk pozná již na začátku svého života a mohou se mu stát jakoby skálou, o niž se lze opřít. Ať na sebe nechá působit ne velké množství slov, ale jen několik, stručných a průzračných. A že jsme je momentálně zapomněli? V okamžiku, kdy se znovu objeví, se na ně rázem upamatujeme.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Dopřej si v kostele klidně tolik času, kolik potřebuješ, abys nalezla klid a pokoj. Nepřináší to totiž užitek jenom Tobě, ale také Tvé práci a všem lidem, s nimiž přicházíš do styku.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Bosletové, 23. května 1931)

Nesmíme se dát zastrašit vlastní ubohostí. Bůh ji ponechává na dně našich srdcí coby jakýsi osten, abychom před ním byli jako žebráci, ale žebráci, kteří jsou si naprosto jisti jeho láskou a tím, že on nás po těch obtížných stezkách vede k tomu, co je pro nás nejlepší.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)