Dnes slaví své 420. narozeniny ctihodná matka Marie Elekta od Ježíše, zakladatelka pražského Karmelu sv. Josefa. Popřát jí můžete zde:
Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 43; 2013)
Dnes uplynulo 80 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi… Nabízíme text Abrahama Heschela, rabína a profesora židovské etiky a mystiky. Narodil se roku 1907 v Polsku ve významné chasidské rodině, vyrůstal na Ukrajině. Po studiích v Německu byl krátce před vypuknutím války deportován do Polska, odkud se mu podařilo těsně před německo-sovětskou okupací uniknout do Ameriky.
Jaká by měla být naše odpověď na Osvětim? Měl by tento národ, povolaný být svědkem Boha milosrdenství a soucitu, vytrvat ve svém svědectví a držet se Jobových slov: „I kdyby mě zabil, budu v něj důvěřovat“ (Job 13,15), nebo by se měl tento lid řídit radou Jobovy ženy: „Proklej Boha a zemři!“ (Job 2,9) a ponořit se do anonymity stovek národů po celém světě a jednou provždy zmizet? Víra našeho lidu v Boha v této historické chvíli neochabla. V tomto dějinném okamžiku byl Izák skutečně obětován, jeho krev byla prolita. Všichni jsme zemřeli v Osvětimi, ale naše víra přežila. Věděli jsme, že zavrhnout Boha by znamenalo pokračovat v holocaustu.
(rabín Abraham Joshua Heschel /1907–1972/)
P.S.: Chystám pojednání proti soukromé mši a studuji 1. Kor. kap. 13 a některé další pasáže, kde lze najít učení o ospravedlnění. Moje Katka jezdí, kočíruje, osívá svá pole, nakupuje dobytek, vyvádí ho na pastvu, vaří pivo a srdečně Tě zdraví. Krom toho všeho se vsadila o 50 zlatých, že do Velikonoc přečte celou Bibli. Myslí to vážně. Už začala Pátou Mojžíšovu.
(Martin Luther /1483–1546/, postskriptum z dopisu Justu Jonasovi, 28. října 1535)
Naše slabost hraje svou úlohu v tajemství obrácení a proměny, díky níž se stáváme novými lidmi. Svatý Pavel byl tímto tajemstvím natolik proměněn, že se nakonec ze svých slabostí radoval, ba dokonce se jimi chlubil. Naučil se žít pouze ze zářivé Kristovy milosti, jakkoli to znamenalo balancovat na hraně své slabosti a všelikých zkoušek. Můžeme si z toho vzít lekci: veškeré naše slabosti, nedostatky a negativní povahové rysy, které vykazujeme, jsou ve skutečnosti problematické jen na čistě přirozené úrovni – „necítíme se“ s nimi dobře. Na duchovní úrovni se však mohou stát zdrojem velké síly, jenž nám umožní mít účast na Kristově životě a spoléhat se víc na jeho sílu než na svou vlastní. Nemůžeme se stát silnými, dokud nepoznáme vlastní slabost, přičemž poznat ji znamená zakusit ji, projít si jí.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Hříchem církve není rozdělení, k němuž došlo v minulosti, ale selhání, k němuž dochází v přítomnosti. Je to trvání rozdělení řekněme ze 16. století, rozdělení, které – ačkoli pramenilo z důležitých argumentů velkých a dobrých lidí zaujatých pro pravdu evangelia – se teď stalo hašteřením malých, nedobrých lidí starajících se především o postavení vlastních skupin.
I v dnešní církvi dochází k důležitým polemikám. Když tedy přemýšlíme o jednotě křesťanů, potřebujeme nejen odhodlání uzdravovat zranění z minulosti, ale i varování ohledně nových zranění v budoucnosti. Pokud máme podporovat jednotu církve teď i v budoucnosti, musíme dát do pořádku irelevantní rozdělení z minulosti. Ne tak, že je budeme ignorovat nebo na ně zapomínat, ale že se vrátíme zpátky k reformaci – ne snad proto, abychom opakovali staré disputace, ale abychom v lásce znovu dosáhli oné vášně pro pravdu evangelia, kterou měli lidé na obou stranách. Neboť tato vášeň nás teď může dovést nikoli k opětovnému rozdělení, ale k jednomu Otci, skrze Syna, ve svatém Duchu lásky.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Mám strach z onoho církevního vlastenectví, jež se vyskytuje v katolických kruzích. Chápu vlastenectví jako cit přisuzovaný určité pozemské vlasti. Mám z něho strach, protože se bojím, že se jím nakazím. Ne proto, že by církev dle mého mínění nebyla takového citu hodna, ale proto, že v sobě nechci žádný cit toho druhu mít. Slovo „chtít“ tu není to pravé. Vím, s jistotou cítím, že veškerý cit toho druhu, ať má jakýkoli předmět, je pro mne zhoubný.
Někteří svatí schvalovali křížové výpravy, inkvizici. Nedokážu to posuzovat jinak, než že se mýlili. Nedokážu se zříct světla svědomí. Pokud mám za to, že v jednom bodě vidím jasněji než oni, já, jež stojím tak daleko pod nimi, pak musím přiznat, že v tomto bodě byli zaslepeni čímsi velmi mocným. Tím čímsi je církev jakožto společenská entita.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, snad leden 1942)
Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml, že Tereziina nauka ‚malé cesty‘ se nápadně podobá základním tezím reformace a že obsahuje odvážnou a jistou odpověď církve na protestantskou spiritualitu. Odmítnutí starozákonní mentality ospravedlnění na základě skutků; zboření veškeré vlastní dokonalosti, aby bylo vytvořeno místo pro Boží dokonalost v člověku; … to vše jsou linie, které spojují Terezii a reformátory.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Therese von Lisieux: Geschichte einer Sendung, 1950)
Nejednota, na niž narážíme, není totéž co rozmanitost. Stejně jako to není totéž co hřích. Souvisí však s oběma. Rozdělení křesťanů nevzniká ze slabosti, z toho, že by lidé nebyli dost oddaní Kristu. Vzniká z toho, že se lidé snaží být věrní evangeliu, přičemž jsou tak zaměřeni na své vlastní úsilí, až se stanou slepými k úsilí ostatních. K rozdělení v církvi dochází, když jsou dobří lidé tak intenzivně zaujati svou vlastní teologií, svou vlastní interpretací evangelia, že ztratí ze zřetele jednotu. Rozmanitost v církvi je skvělá a nezbytná věc. Ale stejně jako mnoho jiných skvělých a nezbytných věcí představuje i určité nebezpečí: může způsobit izolovanost.
Když se to stane, některé církve se snaží úplně odstranit rozmanitost. A jiné se stávají tolerantní k izolovanosti. Odtud pramení monolitický, exkluzivní a velmi nekatolický charakter katolické církve v posledních pár stoletích.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Jestliže je můj soucit opravdový, jestliže je to hluboký soucit srdce, a ne pouze nějaká právní záležitost nebo milosrdenství naučené z nějaké knihy a praktikované na druhých jako zbožné cvičení, pak můj soucit s druhými je Boží milosrdenství se mnou. Moje trpělivost s nimi je jeho trpělivost se mnou. Moje láska k nim je jeho láska ke mně.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.9)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)
Texty propria
Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.