Doporučujeme
Mezi naším povoláním a rozvojem osobnosti neexistuje žádný rozpor. Někdy – zvláště ve chvílích, kdy ztrácíme odvahu – nás svádí myšlenka, že musíme volit mezi svým štěstím a Boží vůlí, že Boží vůle vyžaduje, abychom obětovali své štěstí. Ovšem Boží sláva a rozvoj naší osobnosti jsou naprosto neoddělitelné. (…)
Jestliže nás Bůh stvořil a povolal ke své slávě, nemůže být skutečný rozpor mezi naším povoláním a jeho naplněním, mezi Boží vůlí, Božím záměrem s námi a našimi zájmy. (…) Boží slávou, jak říká svatý Irenej, je „živoucí člověk“, tedy člověk, který žije z Boha. Světec je člověk, který je opravdu živý. Origenes o tom prohlašoval: „Svatí jsou živí a živí jsou svatí.“ Svatost znamená život ve své plnosti.
To ovšem znamená, že Boží sláva se uskutečňuje mj. rozvinutím všech možností, které Bůh vložil do našich srdcí. Boží sláva a naše naplnění jsou tedy neoddělitelné.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
(karmelitán • blahoslavený • památka 24. července)
Texty propria
Jan Soreth se narodil pravděpodobně v roce 1394 v Normandii (severozápadní Francie) blízko města Caen (1). V tomto městě rovněž přijal karmelitánský hábit. Kolem roku 1417 byl vysvěcen na kněze. V roce 1437 získal v Paříži licenciát z teologie a 26. května 1438 titul magistra. Poté byl regentem studentů v pařížském konventu. V roce 1440 byl zvolen provinciálem francouzské karmelitánské provincie a od roku 1451 až do své smrti (1471) generálním představeným celého Řádu. V roce 1452 mu byl udělen čestný titul magistra teologie v Padově.
Dnes ráno jsem uvažoval o svých vztazích k Otci, k Ježíši, k Duchu svatému. A k tomu důvěra, důvěra a ještě jednou důvěra. Pokud jsou tyto vztahy opravdové, pak základním postojem duše nemůže být nic jiného než postoj naprosté jistoty. Tři božské osoby završí svůj dar, naučí mě modlit se, odhalí mi smysl blahoslavenství, poskytnou mi to, čím samy oplývají: lásku v celém jejím bohatství.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 2. ledna 1955)
Co je nemožné lidem, je možné Bohu. Láska nikdy neztrácí naději. Velmi dobře si vzpomínám na krásnou promluvu abbého Huvelina (1) o sv. Magdaléně: srovnával, myslím, lidi tak přísné a neoblomné k určitým hříchům, a Boha, tak něžně milosrdného.
(1) Henri Huvelin /1830–1910/, kněz, který stál u Foucauldovy konverze a který jej v průběhu života doprovázel.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, 4. června 1908)
Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, které nikoho nevylučují, které nikoho nepovažují za „nečistého“, aby každý člověk se svou vlastní historií byl přijat a milován bez nálepek, bez předsudků, aby byl milován bez přívlastků.
Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět.
(papež František, promluva při Anděl Páně, 30. června 2024)
(starozákonní prorok • svatý • slavnost 20. července)
Texty propria
„Eliášův cyklus“, zařazený do dvou knih Královských, byl sepsán v době babylonského zajetí (586–538 př. Kristem). Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Za králů Achaba (871–852 př. Kristem) a Achazjáše (852–851 př. Kristem) vystupoval jako prorok, který se vymezoval proti kultům cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli (srov. 1 Král 21). V Písmu se na něj odvolává prorok Malachiáš (Mal 3,23), dále Sirachovec (Sir 48), je zmiňován v První knize Makabejské (2,58), očekávají ho Ježíšovi současníci (např. Mt 17,10) a ukáže se spolu s Mojžíšem na Hoře Proměnění (např. Mt 17,3).
Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“
(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)
Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?
(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)
V mém dětství se objevuje jeden starý jezuita, otec Michel, kterému jsem jednoho dne řekl: „Všichni světci, o nichž slýchávám mluvit, velmi uctívali Pannu Marii. Trápí mě to, protože já takovou zbožnou úctu opravdu necítím!“
Tehdy mi odpověděl: „S tím si hlavu nelam, je to úplně prosté. Pokaždé, když budeš sám, pomodli se Zdrávas Maria.“ Řídil jsem se tím, a to tak důkladně, že dnes, když je mi přes osmdesát, nedokážu usnout jinak než tak, že se opakovaně modlím Zdrávas!
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)
Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…
(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)
(OCD • blahoslavené • památka)
Texty propria
Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).