KARMEL

Být obrazem Božím znamená být Mu podobní tím, že jsme toužící a zranitelní. To také naopak znamená, že Bůh samotný může být popsán podobným způsobem – což je pochopitelně možné doložit pouze z christologické pozice. Kristus, který je pravým obrazem Božím, je také tím, kdo žije život plný touhy a zranitelnosti, a to způsobem, jenž ukazuje, jak vypadá pravý lidský život a jaká je povaha Boží lásky. Tímto se otevírá cesta k novému pojetí Boha, jež není primárně založeno na představě někoho mocného či neměnného.

(Jan-Olav Henriksen /*1961/, Vtělený, vztahový, toužící, zranitelný. Nový pohled na imago Dei)

Ó, můj Bože, jsem silně přesvědčen o tom, že bdíš nad těmi, kdo v tebe doufají, a že jim nemůže nic chybět, očekávají-li všechno od tebe. Jsem proto rozhodnutý žít v budoucnu bez jakékoli starosti a tobě odevzdávat všechny své nepokoje. (…) Jedni chtějí získat své štěstí z bohatství nebo díky svým vlohám, druzí čistotou svého života nebo tvrdostí svého pokání, hojností svých almužen nebo vroucností svých modliteb. Já, Pane, vkládám všechnu svou důvěru jen v tebe.

(Claudius de la Colombière SJ /1641–1682/, Discorso sulla confidenza in Dio)

Lehkovážnost, s níž ve vztahu ke konkrétnímu životu říkáme: „tolik a tolik dnů, týdnů, let,“ je klam, který se pokouší rozmělnit vážnost jedinečnosti. Tímto tvrzením přisuzujeme času mechanickou uniformitu abstraktních hodin nebo dnů. Ve skutečnosti každá hodina, každý den a každý rok představuje živoucí úsek naší konkrétní jedinečné existence, který přichází pouze jednou a zaujímá v jejím celku nezaměnitelné místo. Každý okamžik života je nový, ještě zde nebyl, je jedinečný a navždy pomíjí. To je příčinou napětí našeho bytí, onou nejvnitřnější pobídkou k životu.

(Romano Guardini /1885–1968/, Životní období)

Pozdě psi na dvoře zbystřili sluch,
hvězdy se zjevily bez varování:
zlatýma očima dívá se Bůh.
Pojď ke mně, chci mít dlaň ve tvojí dlani.
Vidí nás? Nejsme ti prorokovaní,
kterým je určena milost a vzkaz…
Neptám se „Věříš v něj?“ Mám jenom přání:
Aby on uvěřil – uvěřil v nás.

Dřevěné zvony teď rozhoupal vzduch,
ve vlnách šíří se očekávání.
Pro uši ticho, a pro srdce vzruch:
jabloně putují úbočím strání.
Nahé a černé se na kopcích klaní.
Dozrála jablka. Dozrají zas?
Nevědí. Nevíme. Dokonce ani
jestli on uvěří ovoci v nás.

Na nebe vrací se široký pruh
mraků a na psy jde obvyklé spaní.
Z výšky jsme drobnější nežli pár much,
a přesto doufám, že pozorovaní.
V lásce a při práci, na cestách plání,
v básních a všude, kde plyne náš čas,
potají myslíme na požehnání.
Na to, zda on může uvěřit v nás.

Večer je štědrý, má překrásná paní.
Přestože do tváří zaštípal mráz,
zahřál mě okamžik šťastného zdání:
viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás.

(Michal Horáček /*1952/, písňový text Štědrý večer z alba Český kalendář; 2013)

Tam, kde je Bůh, nemůže být už nic jiného, nic nemůže mít svou samostatnou existenci. Aby Bůh mohl vytvořit něco jiného, samostatného, něco, co není on sám, potřeboval se ze stvoření stáhnout. Jestli je Bůh nekonečný, má moc nekonečně se rozpínat, být nekonečně velký, musí mít i moc nekonečně se stáhnout, být nekonečně malý, úplně se schovat. Takto ustupuje ze světa, aby ho mohl vytvořit. Je tedy přítomen a schován ve vyvážené míře. Kdyby byl schován zcela, všichni, i my dva, bychom byli ateisté. Kdyby byl pouze přítomen, všichni by byli věřící. Takto je přítomen i nepřítomen v pravé míře a lidé ho musejí hledat.

(bratislavský rabín Baruch Myers /*1964/, rozhovor pro Nota bene, 2/2012)

Když se v Betlémě Bůh zjevuje jako dítě, není to jen nějaké přizpůsobení se člověku. V Bohu je dětství podstatně přítomné. Darováním dítěte pozemským rodičům vyjevuje se sama podstata Božího rodičovství. Bůh je od věčnosti Otec i Syn, Otec a Dítě. S trochou licence můžeme vyznání víry v jednorozeného Syna Božího formulovat slovy: jednorozené Boží Dítě. Zdá se to zvláštní. Dětství přece implikuje přechodnost, změnu, nehotovost, potřebu učit se, být veden. Je-li Bůh neměnný, dokonalý apod., jak může být dítětem?
Možná se můžeme odvážit myšlenkového experimentu a představit si dětství nikoli jako přípravnou fázi života, ale jako způsob života. (…) Je-li v Bohu trvale přítomno dětství, znamená to, že jsou tam přítomny právě i hodnoty jako potřeba pomoci, bezpečí, důvěra, spolehnutí, poslušnost a úcta, učení se, ale i radost, smích apod. Abychom se vyhnuli námitkám o Boží neměnnosti, můžeme zkusit i tyto hodnoty a postoje vnímat nikoli jako takové, které vycházejí z nedostatku, ale jako způsob naplnění života ve vztahu. Pomoc totiž vůbec nemusí být jen řešením nedostatku, ale může být prostě sdílením života. Učení také nemusí být jen zaplňováním prázdných míst, ale obohacující výměnou. Ustavičný vývoj dítěte nemusí být růstem k dokonalosti, ale ustavičným pohybem lásky…

(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)

Dítě, ty mé jméno znáš
a tvůj hlas mi říká sladce:
když se cele odevzdáš,
přejmu kormidlo v tvé bárce.

Ty malou, dětskou rukou svou,
v níž divy skrýváš,
dětským hlasem a rukou svou
utišíš vlny s bouří zlou
a ničivou!...

Jestli se ti zdřímnout chce,
když bouře vztek vylévá si,
polož mi jen na srdce
hlavu se světlými vlasy...

Tvůj úsměv čarovnou je hrou,
kdykoli dřímáš!...
Než zavřeš oči únavou,
chci uspávat tě písní svou
konejšivou!

(Terezie z Lisieux; báseň Dítě, ty mé jméno znáš v překladu Anděly Janouškové)

… střevíce si nazuju
střevíce vánoční
s tajemnými poklady
a vyjdu z domu…
náměstím, které hučí hlasy
k řece, která je tichým plynutím
kaštanovou alejí ševelící žízní.
Za sebou uslyším otcovy pendlovky
odbíjet poledne
mám v sobě kompas
(křídla orla, hbitost rybky)
který mě vede.
Jsem kamínek v botě Pána
tlačím ho, štípu do nohy
připomínám mu,
aby nezapomněl na malé
když se připozdívá
a noc je blízko.
Jsem kamínek
z veliké mozaiky
poupátko z mohutné růže
ohnivý koukol ve škarpě Francie.

(Miloš Doležal / *1970/, báseň Blue river)

Mí vroucně milovaní drahoušci,

chystala jsem se letos na chudobné Vánoce, jak jsem Vám psala s velkou radostí – a zatím to dopadlo docela jinak. Právě na Štědrý den, najednou odpoledne, přišly balíčky! … Všechno mi bylo vydáno a děkuji vroucně za všechnu lásku. Vánočka byla báječná, i pečivo a všechno. I vzpomínka od Toniče, bonbony, káva, med a – hrozinky. Ty figurky od kluků ze stromečku nám zdobily vánoční stůl – postel. Měly jsme to však krásně upraveno. Poněvadž je tu několik velice tvořivých žen, dovedou udělat z maličkostí, z papírků, z odpadků od past okouzlující věci. Chudoba je rozhodně tvořivější než hojnost. … Pro Vás, kluci, mám celé zásoby neznámých písní ze všech krajů naší země, i koledy. Člověk tu žije podvojně i potrojně: to, co prožívá, a tu přítomnou chvíli už schovává pro nejdražší lidi, a ti jsou v Bohu s námi ustavičně. …

Poroučím Vás Srdci Páně
                                                                                                                      Váš Mokoň

(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)