KARMEL

Synodní rekolekce: Timothy Radcliffe

Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Vzdor náklonnosti, kterou mi všichni prokazují, vzdor klidu a svobodě, z nichž se těším víc než kdy předtím, se mi má nová situace nezamlouvá. Nepodpírá mne, neposiluje mne. Je dost dobře možné, že tento dojem se na frontě zase změní, až budu mít pocit, že jsem žádán, že utěšuji, že dodávám odvahy. Prozatím se cítím jako zbytečný člověk, jako povaleč. Ujišťuji Tě, že bych stokrát raději vrhal granáty nebo obsluhoval kulomet než být takhle přespočet. To, co Ti teď řeknu, možná není příliš ortodoxní – a přece se domnívám, že je to v jádru pravdivé: zdá se mi, že bych tak byl i více knězem. Není kněz ten, kdo má nést tíhu života se vším všudy a ukázat na svém příkladu, jak lze sjednotit lidskou práci a lásku k Bohu?
To všechno Ti říkám proto, že mám potřebu to někomu sdělit. Nemysli si však, že jsem zasmušilý nebo rozhozený. Myšlenka, že patříme Bohu, ať už mu sloužíme jakkoli neobratně, skýtá dokonalou útěchu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 15. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Buď velice zadobře s anděly a pozoruj, jak často jsou neviditelně přítomni ve tvém životě. Především miluj a uctívej anděla diecéze, ve které jsi, anděly osob, s nimiž žiješ, a zejména svého vlastního anděla: často se k nim vroucně modli, stále jim vzdávej chválu a užívej jejich pomoci a podpory ve všech svých záležitostech, ať už duchovních, nebo časných, aby ti byli v tvých úmyslech nápomocni.

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 2, kap. XVI)

Když zpívám o štěstí Nebe, o věčném vlastnění Boha, nepociťuji z toho žádnou radost, neboť zpívám jednoduše o tom, v co chci věřit. Je pravda, že někdy osvítí mou temnotu tenounký sluneční paprsek, to pak zkouška na okamžik ustane, ale poté, místo aby mi vzpomínka na tento paprsek udělala radost, činí mé temnoty ještě neprostupnější. Moje Matko, nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Hospodin milostivý a milosrdný, seslal na mě tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet, myslím, že dříve by mě byla přivedla k malomyslnosti. Nyní odstraňuje všechno, co by mohlo být v mé touze po Nebi přirozeným uspokojením. Milovaná Matko, teď se mi zdá, že mi nic nebrání odejít, protože už nemám žádné velké touhy, jen touhu, abych milovala tak moc, že zemřu láskou.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 7v)

Ó, lesy a houštiny,
vysázené rukou Milovaného!
Ó, louko zelení
a květy posetá!
Řekněte, zda vámi prošel.

Tisíce půvabů rozesel,
prošel chvatně těmito háji
a zkrášlil je pohledem
a svou pouhou podobou
je oděl svou krásou.

Ach, kdo mě může uzdravit?
Vzdej se mi už opravdu;
a neposílej mi
dnes už posla,
který není schopen říci mi,
po čem toužím.

(Jan od Kříže, Duchovní píseň, sloky 4–6; 1577/78)

Můj kříži!
Všude tě s sebou mám,
ty jsi mi nade vše!
Můj kříži!
Padám-li, zvedáš mne,
když pláču, těšíš mne.

Můj kříži!
Trpím-li, hojíš mne,
volám-li, odpovíš.
Můj kříži!
Jak slunce zářivé
svítíš a hřeješ mne.

Můj kříži!
Živoucí pokrme,
kráso, jež okouzlí!
Můj kříži!
Potěš mne v samotě,
buď útočiště mé.

Můj kříži!
V práci mne podpírej,
svou ochranu mi dej.
Můj kříži!
Ve chvíli poslední
mě k Pánu pozvedni.

(Antonín Cyril Stojan /22. května 1851 – 29. září 1923/, arcibiskup olomoucký; dnes si připomínáme sté výročí jeho úmrtí)

Dnes je tolik lidí, tolik „křesťanů“, kteří do omrzení deklamují o očistě našeho národního kulturního života, o jeho pokřesťanštění. Mluví o „tradici svatováclavské“, ale nevědí o ní nic, myslí při tom jen na nejasnou smířlivost svatého knížete, ačkoli to je bod, který byl našimi předky v životě svatého Václava jistě nejméně připomínán. Jim byl svatý Václav především bojovníkem, bojovníkem silným a nepřemožitelným svou vírou v pomoc Krále nebes…

Nad Evropou, která přes všechny své úžasné chyby přece jen nejlépe uskutečnila Jeho poselství spásy, se sklání Kristus a pláče snad slzami soucitu nad bratry svými, kteří takovým způsobem musejí poznávat, jak úžasně ubozí a bezmocní jsou bez Něho. Bože, chraň nás malosti a shnilého, omezeného sobectví. Každá hodina zkoušky, jako je dnešní, je zároveň chvíle, kdy se dokonává vykoupení světa. Byli bychom zbabělci hodní věčného opovržení, kdybychom se nyní chtěli oddávat svým malicherným osobním starostem, kdybychom se zločinným „Nás se to netýká“ chtěli jít dále za svými požitky…

Srdce pravého učedníka Kristova sice miluje mír, ale nikdy si jej nevykupuje kompromisy s prolhanými pokrytci, nezná kompromisu se satanskou pýchou, která – když jí dochází dech – blábolí zmateně o ohrožené kultuře.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvky ze tří svatováclavských textů otištěných v časopise Dorost: první dva odstavce byly publikovány na prahu 2. světové války v červnu a září 1939; třetí odstavec v září 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Když jsme zlomeni a když nám smysl všeho uniká, musíme povznést srdce, ubohé kousíčky svého srdce k Bohu, který je Láska: a neříkat nic, když nemáme co říci. A když pak zase budeme mít co říci, pak je to Otče náš: a tehdy Bůh rozsvítí všechny ty temnoty kolem nás.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Neztrácej čas myšlenkami na sebe. Nejsem tu snad od toho, abych nad tebou bděl, já? Ať se všechny tyhle malé chvíle promění v lásku (…). Co zbude ze všech myšlenek, které jsi v sobě živila kvůli pozemským věcem? Jaké by bylo tvé bohatství, kdybys je proměnila v touhu po mně?

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 4. prosince 1939)