KARMEL

Pouť smíření – Zaniklé vesnice nejsou němé (V)

11. května 2013

Počasí je extrémně nepříznivé. Již v pátek se z oblohy valí proudy deště a po krátkém přerušení – v době, kdy v Košťálkově zahajujeme pouť, začíná v Klein-Taxen pršet znovu a hustě, navíc se ochlazuje. A snad se stává zázrak – navzdory vší nepohodě si všichni zachováváme radost v srdcích, vzájemné duchovní sdílení a pocit, že Pán jde s námi je hlubší než kdykoli jindy. Sváťa domlouvá, že studený oběd, na který zveme i rakouské přátele, můžeme sníst pod střechou v Radschině. Majitel statku nám ochotně poskytuje přístřeší a navíc nás zve i do kaple, v které máme duchovní slovo. Po krátkém rozvažování se rozhodujeme, že i mši svatou – vzhledem k neutuchajícímu dešti – přemístíme z venkovní kaple na Romavě právě do této kaple. Ale ani tento fakt nic neubírá hloubce našeho prožitku. Snad ještě nikdy nejsou rakouští a čeští poutníci spojeni v tak blízké společenství. Bohu díky.

Putování Českou Kanadou
s Biblí a deníkem Etty Hillesum

13.–18. srpna 2013

Uplynuly tři roky od posledního letního putování a pět let od obnovení kaple v Romavě. A tak jsme se rozhodli vyrazit do České Kanady znovu. A tentokrát si detailněji připomenout dramatické události 20. století – nejen poválečné vyhnání německy mluvících obyvatel, ale i perzekuci Židů, období „železné opony“ a doby, kdy Češi a Rakušané stáli na opačných stranách pomyslné fronty. Celou dobu nás doprovázely texty Etty Hillesum, židovské dívky, která dokázala najít nebývalou svobodu ducha u uprostřed nejhoršího pronásledování. A, již tradičně, hluboké duchovní promluvy O. Gorazda.
Cesta první den vedla opět na Montserrat u Slavonic a do Stálkova. Druhý den jsme putovali přes Landštejn a Klášter do Nové Bystřice. V pátek jsme se již sešli s početnou skupinou rakouských přátel a vydali se pod vedením historika Niklase Perziho po „Stezce 20. století“ z Nové Bystřice do rakouské obce Leopoldsdorf. Zde jsme měli v obecní kapli společně s místními Rakušany mši svatou a pak následoval společný večer, na kterém jsme měli možnost nejen povyprávět o historii našich poutí, ale i přátelsky pohovořit a na konec i zazpívat s kytarou u ohně. Pohostinství rodiny Weinstabl bylo krásné a nám všem přišlo jako další malý zázrak, že zde, kousek od bývalých „drátů“ můžeme společně sedět, hovořit a smát se.
V sobotu dopoledne jsme upravili romavskou kapli a její okolí, a u Röschlova statku na státní hranici, v místě, odkud každoročně vycházejí procesí „romavských“ poutí jsme vztyčili dřevěný kříž. A odpolední mše svatá v zaniklé vesnici byla opět vrcholným zážitkem.